Ale Grigory se k tomu, aby se ke mně přidal, zjevně neměl. Natáhl ruku. „Pojď se mnou, zolotce.“

„Teď?“

Jeho úsměv se zaleskne ve světle svíček. Vypadá jako bytost z jiného světa. „Vezmi si kabát a pojď za mnou.“

Žádné další vysvětlení mi nenabídl. A proč by mi vlastně měl něco vysvětlovat, že?

Následovala bych ho na kraj světa oděná jen do úsměvu. Ale už mám fakt po krk toho, že to dělám naslepo.