Pohled Harper

„Harper… já vím, že je pozdě,“ řekla má sestra tiše a nervózně přešlapovala z nohy na nohu. „Ale opravdu s tebou potřebuju mluvit.“

Vyčarovala jsem nucený úsměv, i když mi srdce bušilo jako o závod. Roman byl pořád u mě v ložnici.

„Můžu dál?“ zeptala se, když jsem hned neodpověděla.

Na zlomek vteřiny jsem ztuhla. Mozek mi horečnatě pracoval, abych vymyslela výmluvu a poslala ji domů.