Pohled Romana

„Jsi v pořádku?“ zeptal jsem se, když jsme se vraceli do Harperina bytu.

Otočila se ke mně s jemným úsměvem, natáhla se po mé volné ruce a něžně propletla naše prsty.

„Samozřejmě,“ odpověděla. „Večeře byla úžasná. A děkuji ti za dnešek. Opravdu to pro mě hodně znamenalo.“

Usmál jsem se a lehce jí stiskl ruku.

„To já bych měl děkovat tobě, zlato,“ řekl jsem upřímně.

„Děkuji, že jsi da