(POHLED VESPER)

Prokletá? Možná. Mrtvá? Ne.

Stála jsem prkenně před impozantními dvoukřídlými skleněnými dveřmi Akademie Brimstone a svírala popruhy batohu tak křečovitě, až mi zbělely klouby. Ostrý podzimní vítr se mi zakusoval přes tenké oblečení do kůže, ale ten chlad nebyl nic ve srovnání s ledem, který se mi usazoval v žaludku. Překročit tenhle práh znamenalo skočit po hlavě do dalšího dne plného živoucích nočních můr. Od chvíle, kdy se můj život propadl do téhle spirály utrpení, uplynuly dva trýznivé roky a já stále nedokázala plně vstřebat, jak hluboké to dno vlastně je.

Akademie Brimstone měla být prestižním útočištěm pro vlkodlačí mládež, místem, kde budeme pilovat své predátorské instinkty a budovat celoživotní pouta smečky. Místo toho to bylo brutální, nelítostné cvičiště, kde postavení znamenalo naprosto všechno. Jako slabá, nízko postavená omega jsem se nacházela na samém dně nadpřirozeného potravního řetězce. Moje existence tady byla každodenním cvičením v holém přežití. Každý krok po těchhle naleštěných linoleových podlahách připomínal kličkování skutečným minovým polem.

Zhluboka jsem se nadechla a zatlačila do těžkých skleněných dveří. Povědomá tíha děsu mě zasáhla vteřinu poté, co jsem vstoupila na rušnou chodbu. Skříňky se zabouchly s kovovým třeskem. Z vysokých stropů se odrážel posměšný smích. Směsice pachů dospívajících vlků – těžké pižmo, značkové parfémy a syrová predátorská agresivita – zaútočila na můj nos. Držela jsem hlavu skloněnou, zírala na své ošoupané tenisky a doufala, že splynu se stíny.

Můj prchavý klid se roztříštil, ještě než jsem vůbec došla ke své skříňce.

„Copak, copak. Podívejme se, koho to tu máme.“

Z toho přeslazeného hlasu se mi zježily jemné chloupky na zátylku. Na zlomek vteřiny jsem pevně zavřela oči, pomodlila se k Měsíční bohyni o špetku trpělivosti a teprve pak se otočila.

Byla to Éterická trojice.

Brielle Monroeová a Gia Suttonová stály jako bezchybné, hrozivé figuríny po obou stranách své vůdkyně, Chloe Navarrové. Chloe ztělesňovala smrtící dokonalost. Jakožto vážená dcera bety a nedotknutelná kapitánka roztleskávaček svírala školu v železném sevření. Téměř každý vlkodlak v akademii jí byl posedlý. Uctívali zemi, po které kráčela, a zoufale prahli po sebemenším drobečku její pozornosti.

Pro mě nebyla ničím jiným než bezcitnou, sadistickou trýznitelkou, která se vyžívala v mé bolesti. Dala si za osobní cíl zajistit, aby mé dny byly naplněny neustálým utrpením.

Sevřela jsem ruce podél těla do pevných pěstí, nehty se mi zaryly do dlaní. Zmobilizovala jsem každou špetku neviditelné odvahy, co jsem v sobě našla, přinutila se zvednout bradu a setkala se s jejím pohledem. Odmítala jsem zírat do země.

„Co chceš, Chloe?“ zeptala jsem se a snažila se udržet hlas klidný navzdory zběsilému bušení srdce.

Oči jí okamžitě ztmavly. Proměnila se jako chameleon, který splývá se svým vražedným okolím, a falešná sladkost se rozpustila v syrovou zlobu. Udělala ke mně úmyslný krok.

„To se mě vážně ptáš? Neříkej mi, že jsi zapomněla na moje příkazy.“

Nezapomněla. Chtěla, abych za ni dělala domácí úkoly, abych jí psala ty zdlouhavé referáty, zatímco ona vymetala večírky a žila svůj okouzlující život. Ale já už byla vyčerpaná z toho, že dělám jejího poslušného psíka. Moje důstojnost snesla jen určitou dávku pošlapávání.

„Včera jsem měla plno práce, takže jsem tvoje referáty nestihla dokončit,“ hájila jsem se.

Byla to chabá výmluva, ale byla to jediná pravda, kterou jsem měla. V momentě, kdy ta slova opustila moje ústa, mě sevřel dusivý strach. Její aura se změnila. Chodbu zaplavila vlna dominantního tlaku a dolehla mi na hruď jako fyzická zátěž. Vzduch kolem nás zřídl.

Instinkt převzal velení. Udělala jsem krok vzad a narazila rameny do studeného kovu skříněk.

Chloe se pohnula děsivou rychlostí. Než jsem stihla mrknout, zkrátila vzdálenost, zahnala mě do kouta a přitiskla mě k ocelovým dvířkům. Týčila se nad mou chvějící se postavou, oči jí tančily zlomyslným potěšením.

„Nějak ti narostly koule, omego. Jak se opovažuješ vzpírat se mým příkazům, co? Zapomněla jsi, kde je tvoje místo?“

Než vůbec stihl můj mozek zpracovat hrozbu, vystřelila ruku vpřed. Chytila mě pod krkem brutálním, drtivým stiskem.

Naprázdno jsem zalapala po dechu. Ruce mi vylétly vzhůru, abych chabě sevřela její železné zápěstí, ale postrádala jsem nadpřirozenou sílu k tomu, abych s ní hnula byť jen o milimetr. Její prodlužující se drápy se mi bolestivě zabořily do křehké kůže. Na krku mi vzplanulo ostré, štípavé horko, jak mi na kůži vyvstaly drobné kapičky krve. Můj přísun kyslíku se rázem utnul.

„Možná bych ti měla připomenout, co seš zač, ty ubohá spodino!“ zasyčela a její horký, výhružný dech mi ovál tvář.

Plíce mi hořely. Na okraji zorného pole mi tančily tmavé skvrny. Kopala jsem nohama v marné snaze najít na kluzké podlaze oporu.

„Ch-Chloe… ty – ugh, ugh!“ vyrazila jsem ze sebe sípavě, slova se bolestivě drala přes mé stažené hlasivky.

Skrz opar hrůzy jsem zaznamenala chodbu kolem nás. Rušný hluk utichl a nahradilo ho zlověstné ticho zajatého publika. Desítky studentů stály v širokém kruhu. Byli to moji vrstevníci, členové mojí vlastní smečky, a přesto neudělali vůbec nic. Jen se dívali. Několik z nich vytáhlo telefony, obrazovky jasně zářily, jak si mé ponížení s pokřivenou radostí natáčeli. Zvolili si bezpečí ústraní před základní slušností, vyděšení k smrti, že by na sebe přivolali hněv dcery bety.

Zrak se mi rozostřil horkými slzami, které mi přetekly přes řasy. Hrudník se mi prudce zvedal v zoufalém, selhávajícím pokusu nabrat vzduch. Štípání na krku se proměnilo v hlubokou, pulzující bolest.

„Opatrně, Chloe. Ještě bys ji mohla vážně zabít,“ pronesla Brielle varování, ze kterého spíše než upřímná obava sálala sarkastická nuda.

Chloe si znechuceně odfrkla. Bez varování mě pustila.

S těžkým žuchnutím jsem dopadla na tvrdou, studenou podlahu. Náraz mi vyslal páteří tlakovou vlnu, ale přes nutkavou potřebu dýchat jsem ji sotva zaregistrovala. Držela jsem se za pohmožděný krk, lapala po dechu a kašlala, jak se mi do křičících plic vracel drahocenný kyslík.

Chloe stála nade mnou a shlížela na můj ubohý stav, jako bych byla kus odpadku přilepený na podrážce její značkové boty.

„Pitomá šprtko! Radši bys měla znát svý místo, Vesper, nebo se postarám o to, abys dopadla ještě mnohem hůř!“ ušklíbla se triumfálně.

S touhle poslední hrozbou se otočila na podpatku. Vykračovala si chodbou jako královna, boky se jí houpaly a věrní nohsledi ji poslušně následovali. Dav jim ustupoval z cesty, za zády se jim neslo šeptání a kruté uchechtávání.

Zůstala jsem na podlaze, hrdlo spálené a hrudník se mi prudce zvedal. Bolestivě jsem se vyškrábala na nohy a opřela se o skříňky. Podívala jsem se na své ruce. Prsty jsem měla umazané od drobných šmouh krve. Byla to drsná, rubínově červená připomínka mé reality. V téhle zatracené škole stačilo upoutat pozornost jednoho ďábla, aby se vaše existence proměnila v peklo na zemi.

Po tvářích mi stékaly slzy ponížení. Hřbetem čisté ruky jsem je setřela, odmítala jsem jim dovolit vidět, jak se hroutím. Nemohla jsem si dovolit zameškat vyučování. Vzdát se nepřipadalo v úvahu. Narodila jsem se jako slabá, nízko postavená vlčice, ale moji rodiče byli geniální. Matka byla astrofyzička a otec publikující antropolog. Byli to vysoce úspěšní akademičtí vlkodlaci, kteří očekávali velké věci. V naší domácnosti se selhání zkrátka netolerovalo. Musela jsem pracovat dvakrát tak tvrdě jen proto, abych si udržela samé jedničky a aby na mě mohli být hrdí. Nesměla jsem dopustit, aby mi Chloe Navarrová zničila budoucnost.

V duchu jsem si naplánovala rychlou zastávku na ošetřovně pro aspirin a náplasti. Byla jsem odhodlaná nenechat je zlomit mou vůli. Umyju si krev, schovám stopy po drápech a přežiju tenhle den.

Následujících pár hodin bylo jen šmouhou přetrvávající bolesti a psychického vyčerpání. Odsezela jsem si dopolední hodiny, sotva schopná se soustředit. Tupá bolest v krku a štípání náplastí mě udržovaly v napětí. Nechala jsem hlavu zabořenou do učebnic a čmárala si poznámky, dokud mě do prstů nezačaly chytat křeče.

Když se chodbami konečně rozezněl zvonek ohlašující přestávku a rozbil napjaté ticho třídy, pocítila jsem hluboký příval vděčnosti. Ten pronikavý zvuk znamenal chvilkový odklad.

Sbalila jsem si tašku a přehodila si ji přes rameno. Vyšla jsem ze třídy a doufala v tichou chvíli klidu, místo, kde bych mohla dýchat, aniž bych se musela ohlížet přes rameno.

Místo toho se mi žaludek sevřel náhlým, svíravým děsem.

U hlavního schodiště se srotili hluční členové školního fotbalového týmu. Hlasitě se smáli, strkali do sebe a chovali se, jako by jim celá akademie patřila. Můj pohled ale ty obří sportovce přeskočil a okamžitě se zavěsil do pronikavých, intenzivních očí nádherného kluka, který stál v samém středu jejich pozornosti.

Dare Kensington.

Stál tam vysoký a vyzařoval ze sebe takovou přirozenou, magnetickou dominanci, až kolem něj praskal vzduch. Byl alfou školy v každém smyslu toho slova, génius zrozený z mocné pokrevní linie.

A taky to byla ta největší kletba mého života.

Každý krutý vtip, každé týrání, každý kousek utrpení, které jsem v Akademii Brimstone zažívala, se dalo vystopovat až k němu. On byl celým důvodem, proč se můj život propadl do téhle strašlivé, bezvýchodné noční můry.

Dare mě přistihl, jak na něj zírám. Zastavil se uprostřed rozhovoru se svými spoluhráči. Naklonil svou dokonale tvarovanou hlavu na stranu a rty se mu pomalu roztáhly do povědomého, iritujícího úšklebku. Byl to zlomyslný, zničující výraz, který nesliboval nic než zkázu.

Zamračila jsem se ještě víc, když se přese mě přelila ledová vlna paniky. Vypadal až moc samolibě, až moc očekávavě. Neměla jsem nejmenší pochybnosti. Už naprosto přesně věděl, co mi Chloe a její kamarádky dnes ráno udělaly.

„Argh!“