VESPER.

Stála jsem tam jako kus ledu, se založenýma rukama a srdce mi bušilo do žeber. Tátův hlas se mi rozléhal v uších.

„Protože je to tak správně,“ řekl tónem s ostrou, nekompromisní definitivností.

Otevřela jsem pusu, abych protestovala, abych křičela, že to není fér, že si Chloe moji omluvu nezaslouží, ale pohled, kterým mě zpražil, mě umlčel. Nebyl naštvaný. Jen... unavený. Zklamaný.

Takže j