VESPER.

Jakmile jsem vešla domů, jako první mě praštilo to ticho.

Nebylo to takové to jemné, konejšivé ticho, které mě obvykle obklopilo, když jsem prošla dveřmi. Ne. Tohle se mi zarylo pod kůži, jako by na něco čekalo.

Zula jsem si boty a hodila tašku ke zdi. Na okamžik jsem jen stála v chodbě, nejistá, proč se mi tak sevřela hruď.

V žaludku se mi uhnízdil zvláštní pocit hrůzy. Vzduch, který jsem