RONAN.

V chatě bylo až příliš ticho.

Jediné zvuky vydávalo ostré, neklidné šustění obracených stránek a občasné zafunění, které Vesper uniklo ze rtů. Nad tou červenou knihou byla shrbená už snad celou věčnost a šeptala do jejích stránek, jako by se ta slova mohla vznést a odpovědět jí.

Ale nevznesla. Nikdy.

Opíral jsem se o zeď, ruce zkřížené na hrudi, a sledoval, jak se s tím trápí. Rýha mezi jej