Ty pitomé dveře už byly napůl zavřené, když ticho prořízl její hlas.

„Počkej.“

To slovo mě zmrazilo v pohybu, s rukou pořád na klice. Chvíli jsem tam stál s napjatými rameny a zvažoval, jestli ji nemám prostě ignorovat a nechat dveře zaklapnout. Ale něco v jejím tónu... byl jemnější, vyrovnanější. Možná, že si konečně vytáhla hlavu z té fantazie, kterou si vybájila.

Vydechl jsem nosem. „Co je zase