VESPER.

Tělo mi úplně ztuhlo.

Stín zástupce ředitele se táhl po podlaze, blíž a blíž. Jeho boty se mírně natočily a mířily přímo na mě. Žaludek se mi stáhl tak prudce, až jsem si myslela, že se pozvracím.

Sehnul se. Ještě vteřinu a uvidí nás.

Nehty se mi zaryly do dlaní, do krku mi vystoupala panika – když do toho vstoupil hlas laboratorního vědce, vyrovnaný a plochý.

„Nikdo tu není, pane.“

Zástup