VESPER.

Čím hlouběji jsme šli, tím to bylo hlasitější.

„Najdi mě.“

Ten hlas proklouzával nočním vzduchem, obtáčel se mi kolem uší a tlačil mi na hruď, dokud mi kolena nehrozila vypovědět službu. Nohy jsem vlekla za sebou, třásly se, jako by se chtěly zakořenit do země.

Zastavila jsem se. „My… my bychom se měli vrátit.“ Můj hlas byl tenký, roztřesený. Sylvie s Ronanem se otočili, tváře zastíněné po