VESPER.

Ronanův úšklebek mu pořád těžce seděl na tváři, jako by jen čekal na tu správnou chvíli, kdy otočí nožem v ráně. Naklonil se dopředu, lokty se opřel o stůl a v očích se mu blýskalo něco, z čeho mi naskakovala husí kůže.

„Dobré zprávy, princezno,“ řekl tichým, samolibým hlasem. „Nebudeme čekat do příštího týdne. Ani do zítřka. Jdeme dneska v noci.“

Na vteřinu jsem si myslela, že jsem se pře