RONAN.

„Uvidíš,“ pronesl jsem a nechal ten úsměv na tváři déle, než jsem měl.

Vesper překřížila paže. „Tohle říkáš pořád,“ odsekla tónem, z kterého kapalo předstírané podráždění. „Jako bys byl nějakej tajemnej antihrdina, co ví úplně všechno.“

Zvedl jsem obočí. „Možná že jsem.“

„Prosím tě,“ odfrkla si. „Sotva si zvládneš uklidit pokoj, pane Tajemný.“

Nemohl jsem si pomoct – uniklo mi tiché zasmání