RONAN.

„Někdo tady je,“ zašeptal jsem.

Vesper ztuhla uprostřed kroku. „Jak to vůbec víš?“

Nepodíval jsem se na ni. „Prostě... nemluv.“

Místnost teď působila těžším dojmem. Vzduch byl cítit hutným kouřem a spáleným papírem a pronikavý zápach rozteklého plastu bodal při každém nadechnutí. Sylvie si odkašlala... příliš nahlas. Rvalo mi to uši.

„Sylvie,“ zasyčel jsem, ale už bylo pozdě.

Zvenčí se ozva