RONAN.

Přišlo to zničehonic.

Něco se ve mně přetrhlo, jako by mi z duše vyrvali nit. Jeden nádech, byla tu. Druhý, nic. To pouto, které mě s matkou spojovalo, bylo vždycky slabé, ale bylo skutečné. A když prasklo, to ticho, které následovalo, bylo ohlušující.

Svět byl najednou tlumený. Kůže mě brněla. Srdce mi vynechávalo.

Pamatuju si, jak jsem tam seděl, zíral do zdi a odmítal pochopit to, co mé