RONAN.

Měl jsem hledat svoje boty. To byl plán. Ale moje ruce se nějakým nedopatřením prohrabávaly šuplíkem, kde jsem schovával věci, které jsem nechtěl cítit.

Ležel tam ten náhrdelník. Starý stříbrný řetízek, na okrajích zašlý, pořád vytvarovaný podle oblouku její ruky z toho dne, kdy mi ho dala.

Zíral jsem na něj a čekal, až to přestane něco znamenat. Nepřestalo.

„Už je to tu zase,“ zamumlal jse