THERON.

Vesper si něco zamumlala pod nosem, skoro až příliš potichu na to, aby to bylo slyšet. „Já… omlouvám se za ten stres.“

A pak byla pryč.

Zvuk zavírajících se dveří za ní na mou hruď těžce dolehl. Nemohl jsem se pohnout. Nemohl jsem promluvit. Moje mysl si pořád dokola přehrávala všechno, čeho jsem byl právě svědkem. Její vznášející se tělo, šupiny, co jí lezly po kůži, ta zvláštní slova, kt