SYLVIE.

Vesper to neřekla hned. Seděla opřená v křesle, ruce založené, oči upřené na lesklý povrch stolu, jako by se na něm měla objevit odpověď, když se bude dívat dostatečně dlouho. Salon kolem nás žil svým životem, fény hučely, ženy se smály příliš hlasitě, někdo se o dvě sedadla dál hádal o délce nehtů. Všechno to působilo tak vzdáleně.

„Poslouchej,“ promluvila nakonec tlumeným hlasem. „Nemusí