**~ Z pohledu Hazel ~**

Rytmické škrábání nože na máslo o opečený chleba se rozléhalo stísněnou, spoře osvětlenou kuchyní. Sluneční světlo si těžce razilo cestu přes špínou potažené okno našeho bytu v Newarku a vrhalo dlouhé, ostré stíny na loupající se linoleum. Stála jsem ve dveřích, upravovala si popruh obnošeného batohu a psychicky se připravovala na tu každodenní frašku.

Martha stála u malé, přeplněné kuchyňské linky. Přes noční košili měla uvázanou vybledlou květovanou zástěru a pobrukovala si veselou melodii starou několik desetiletí. Třesoucíma se rukama přehnula kousek voskovaného papíru přes tuňákový sendvič a pak ho vsunula do hnědého papírového sáčku.

„Dobré ráno, moje krásná holčičko!“

Její štěbetavý hlas prořízl těžké ranní ticho. Otočila se ke mně; oči měla jasné, ale prázdné, uvězněné v čase, který už dávno neexistoval. Pečlivě mi balila svačinu do školy, a přitom úplně zapomněla, že její osmnáctiletá dcera si přesně před měsícem došla na pódium pro maturitní vysvědčení.

Nechala jsem batoh sklouznout z ramene na zem a vešla do malé kuchyně. Na tváři jsem vyloudila zářivý, nacvičený úsměv a bojovala s okamžitou bolestí na hrudi.

„Dobré ráno, mami. Co to děláš?“

„Balím ti svačinu do školy.“

Ztěžka jsem spolkla narůstající vlnu smutku, která hrozila, že mě udusí. Tíživé břemeno naší reality mi leželo na prsou jako fyzický tlak, kvůli kterému bylo těžké se zhluboka nadechnout.

„Mami, já už do školy nechodím. Minulý měsíc jsem odmaturovala.“

Martha zamrzla. Nůž na máslo jí vyklouzl z prstů a s cinknutím dopadl na levnou pracovní desku. Diagnóza Alzheimerovy choroby na nás tvrdě dopadla loni a kousek po kousku jí kradla mysl. Prostě si nepamatovala, že už jsem dospělá.

Udělala jsem krok vpřed a jemně jí vzala papírový sáček z třesoucích se rukou.

„To je dobrý, stejně si ho vezmu. Díky, mami.“

Úsměv se jí vrátil, křehký a pomíjivý. Otřela si ruce do přední části zástěry.

„Nemáš zač. Mimochodem, co dělá Caleb doma? Neměl by být teď na univerzitě v New Yorku?“

Zasáhla mě čerstvá vlna žalu. Pomalu a zhluboka jsem se nadechla a s nacvičenou trpělivostí jsem zalhala, abych ji uchránila před krutou finanční zkázou, která naši rodinu spolkla zaživa.

„Mami, Caleb nechal školy.“

Martha zalapala po dechu a ruka jí vyletěla k ústům. Byla to reakce čistého, nefiltrovaného šoku, jako by tu zprávu slyšela úplně poprvé.

„Vážně? Proč?“

„Jen tak. Prostě si nemyslí, že je škola pro něj.“

Pravda byla jed, kterým jsem ji odmítala krmit. Kdyby znala skutečný důvod, proč její nejstarší syn obětoval své vzdělání na Fordhamu, zlomilo by to všechno, co z jejího srdce ještě zbylo. Topili jsme se. Můj otec, Arthur, býval velmi úspěšný podnikatel s rozlehlým třípatrovým domem, luxusními auty a životem v pohodlí. Pak, když mi bylo třináct, udělal osudovou chybu – zapletl se s italskými mafiány, aby rozšířil svou firmu.

Tihle muži neměli žádné slitování. Přivedli ho k bankrotu, připravili ho o důstojnost i veškerý majetek. Otec si půjčil peníze od nebezpečných lidí jen proto, aby nás udržel nad vodou, ale byla to předem prohraná bitva. Přišli jsme o dům. Přišli jsme o auta. Přestěhovali jsme se do tohohle mrňavého, dusivého pronajatého bytu. Otec, neschopný unést tu drtivou horu dluhů, kterou na nás uvalil, vzal věci do vlastních rukou. Jednoho odpoledne řekl, že jede do obchodu. Místo toho úmyslně sjel s autem z útesu na dálnici a nechal nás tu jen se směšnou hromádkou peněz z pojistky, která sotva pokryla zlomek toho, co jsme dlužili.

Caleb vzal odpovědnost na sebe. Můj bratr se vzdal svých snů, odešel z Fordhamu a vrátil se do Newarku, aby nám udržel střechu nad hlavou. A já teď dřela až na krev jen proto, abychom měli na jídlo a na matčiny léky.

Martha pomalu přikývla a zpracovávala lež, kterou jsem jí právě předhodila.

„Aha, tak proto je Caleb v poslední době pořád doma.“

„Jo, loni z té školy odešel, mami. Od té doby je s námi.“

„Ach... chápu...“

Popadla jsem z linky klíče a zvedla batoh. Věděla jsem, že tenhle přesný rozhovor budu muset zítra ráno přehrát znovu, ale vyčerpání jsem zatlačila stranou.

„Každopádně musím jít do práce. Zavolej mi, kdybys něco potřebovala, nebo se podívej na lístečky na lednici, kdybys na něco zapomněla.“

„Dobře, drahá. Užij si to v práci.“

„Miluju tě, mami.“

„Taky tě miluju, zlatíčko.“

Martha se naklonila a políbila mě na tvář. Na make-up nebo parádění nebyl čas. Směna mi začínala za patnáct minut. Vyrazila jsem ven do neúprosného newarkského rána.

*

Rytmické syčení kávovaru plnilo kavárnu Metro Coffee, stěna bílého šumu, která přehlušovala štěbetání ranní špičky. Pára stoupala v hustých, bílých oblacích a mlžila nerezový povrch pultu. Otřela jsem parní trysku vlhkým hadrem, vyklepla páku do odklepávače a nechala se unášet banálním klidem rutiny.

Poslala jsem čerstvě nalité cappuccino po pultu směrem k byznysmenovi v šedém obleku. Otočila jsem se zpět k pokladně, prsty se mi vznášely nad klávesnicí, připravené na další objednávku.

„Vítejte v kavárně Metro Coffee, co vám mohu dnes nabídnout?“

Vyhrkla jsem pozdrav z čistého reflexu, oči stále upřené na obrazovku.

„Hazel? Hazel Donovanová?“

Ten hlas byl pisklavý a až drásavě povědomý. Vzhlédla jsem. Na druhé straně pokladny stála dívka v mém věku, oblečená do bezchybné bílé tenisové sukně a pastelového svetru. Valerie, bývalá spolužačka z AP matiky.

„Ach, ahoj. Ty jsi... Valerie, že?“

„Jo, chodily jsme spolu na AP matiku!“

Donutila jsem koutky úst zvednout se do zdvořilého, zákaznického úsměvu. Propast mezi našimi světy se nikdy nezdála širší.

„Jasně, jak se máš?“

„Mám se dobře. Jsem tu s Garrettem a Brooke. Pamatuješ si na ně?“

Valerie se otočila a začala divoce mávat na skleněné výlohy. Venku na chodníku stáli další dva teenageři, drželi nákupní tašky a smáli se. Valerie zaťukala na sklo.

„Lidi, koukejte, to je Hazel! Naše premiantka!“

Žaludek se mi stáhl do pevného, nepříjemného uzlu. Nervózně jsem se zasmála a prkenně zamávala tvářím venku.

„Chodím sem pořád. Nevěděla jsem, že tu pracuješ.“

„Jenom skoro každej den. Takže, co to bude?“

Udržela jsem vyrovnaný tón a oči stočila zpátky na svítící obrazovku pokladny. Chtěla jsem jen, aby si objednala a odešla.

„Jedno ledové latté, prosím.“

„Hned to bude.“

Naťukala jsem objednávku do stroje, popadla plastový kelímek a otočila se čelem ke kávovaru. Nalila jsem mléko na led a soustředěně sledovala vířící se tekutinu. Valerie, bzučící vzrušením ze setkání s bývalou spolužačkou, ale mluvila dál.

„Nemůžu uvěřit, že střední už je za námi. Ty snad jo?“

„Čas letí.“

„Já vím. Ale těším se na vejšku. Jdu na Georgetown.“

Jméno té prestižní univerzity zůstalo viset ve vzduchu, ostrá připomínka všeho, co jsem ztratila. Zůstala jsem k ní otočená zády a pustila extrakci espressa.

„Georgetown je skvělá škola, gratuluju.“

„Díky. A slyšela jsem, že jsi dostala plné stipendium na Harvard. Je to pravda?“

Ruka mi uklouzla. Kapka vroucího espressa mi stříkla na zápěstí a zanechala po sobě pálivou červenou skvrnu. Bolest jsem ignorovala, popadla hadr a otřela pult.

„Jo.“

„To je tak super! Kdy odjíždíš?“

Nalila jsem bohaté, tmavé espresso na mléko s ledem a sledovala, jak se barvy vpíjejí do sebe. Zacvakla jsem na kelímek plastové víčko.

„Nejdu na Harvard.“

„Cože?“

Valerie vypískla tak hlasitě, že ten zvuk prořízl okolní ruch kavárny. Několik zákazníků sedících u nedalekých stolků prudce zvedlo hlavy a jejich nevěřícný údiv přilákal nechtěné pohledy celého podniku. Pod tím náhlým, těžkým zkoumáním mi po krku začalo stoupat horko.

Otočila jsem se a položila orosený plastový kelímek na pult. Jednoduše jsem pokrčila rameny a udržela neutrální výraz.

„Musela jsem to odmítnout.“

„Ty jsi odmítla plné stipendium na Harvard?!“

Její šok byl hlasitý a nefiltrovaný. V jejím světě privilegií bylo odmítnutí Břečťanové ligy aktem naprostého šílenství. Věnovala jsem jí slabý, maskovací úsměv. Potřebovala jsem tenhle rozhovor ukončit dřív, než mě narůstající vlna hořkosti spolkne celou.

„Jo. Přála bych si tam jít, ale teď zrovna nemůžu odjet z New Jersey. Máma mě potřebuje.“

Valeriina tvář zjihla do výrazu lítosti, ze kterého mi naskočila husí kůže. Našpulila rty a dramaticky si povzdechla.

„Ach. Jsi tak hodný člověk, Haze. Nevím, jestli bych tohle dokázala, být na tvém místě.“

Posunula jsem k ní ledové latté o pár centimetrů blíž.

„Tady je tvoje ledové latté. Dělá to tři dolary pětasedmdesát.“

Valerie zalovila ve své značkové kabelce a podala mi křupavou pětidolarovku.

„Tady máš, drobný si nech.“

„Děkuji.“

Popadla svůj drink, věnovala mi ještě jeden soucitný úsměv a konečně se otočila ke dveřím. Dlouze a roztřeseně jsem vydechla a sledovala, jak odchází ven za svými přáteli. Oni mířili na Georgetown, na večírky, do budoucnosti, kterou měli naservírovanou na stříbrném podnose. Já zůstávala v New Jersey a topila se v kávových zrnech a účtech za doktory.

Zvonek nade dveřmi znovu cinkl.

„Dobrý den, vítejte v kavárně Metro Coffee, co vám mohu nabídnout?“

*

K večeru už se vyčerpání znásobilo do fyzické bolesti, která se mi usadila hluboko v kostech. Odpíchla jsem si odchod z kavárny, na autobusové zastávce do sebe nasoukala levný sendvič a nastoupila do spoje mířícího přímo do Jersey City. Tenhle den ještě zdaleka nekončil.

Těsně před sedmou jsem se protáhla těžkými dřevěnými dveřmi baru The Outlaw. Okamžitě mě udeřil pach zvětralého piva, levné whisky a citronového čističe na podlahy. Majitel, Frankie, byl starý přítel mého otce. Když nám na dveře začali bušit vlci kvůli dluhům, Frankie hodil Calebovi i mně záchranné lano a dal nám práci.

Uvázala jsem si kolem pasu černou zástěru a stoupla si za dlouhý, lepkavý mahagonový pult. Popadla jsem hadr a rozprašovač s dezinfekcí a agresivně drhla kolečka od kondenzace, která tu zůstala po denní směně.

Upínala jsem se k bezpečí za tímhle pultem. Když jsem tu začínala, dělala jsem na place servírku. Byla to noční můra. Opilí štamgasti s pochybnou morálkou a těžkýma rukama mě chytali za sukni a snažili se mě stáhnout na klín. Naskakovala mi z toho husí kůže. Caleb kvůli tomu jednomu chlapovi málem zlomil čelist. Frankie mě pak nakonec přesunul za bar. Tady mě dřevěná bariéra chránila před osahávajícíma rukama opilců. Vydělala jsem si méně na dýškách, ale vyhnutí se obtěžování bylo štítem, který jsem zoufale potřebovala.

Caleb tu dělal manažera, ale byla jsem si moc dobře vědoma, že správa inventáře je jen zlomkem toho, co můj bratr ve skutečnosti dělal. Caleb zadní kancelář využíval k organizování pochybných kšeftů s drogami a zbraněmi pro VIP hosty. Viděla jsem ty podezřelé chlápky proklouzávat zadními dveřmi. Snažila jsem se ho s tím konfrontovat, ale vždycky mě odbyl a trval na tom, že bude lepší, když zůstanu v nevědomosti. Prodával kousky své duše, aby udržel lichváře dál od naší matky.

Těžké dveře do manažerské kanceláře s vrzáním povolily.

Vzhlédla jsem od pultu a zamrzla. Caleb vyšel ven do spoře osvětleného baru. Dnešní večer byl nebezpečně jiný. Měl na sobě nezvykle elegantní, tmavě šedý oblek a jednolitou černou kravatu. Své normálně neupravené tmavé vlasy po ramena měl sčesané dozadu a zafixované přehnaným množstvím pomády. Vypadal jako cizí člověk.

Odehnala jsem ho od čerstvě vydezinfikovaného pultu, když se o dřevo opřel.

„Proč jsi dneska tak vyfiknutej? Vypadáš, jako by ses hlásil na místo v bance.“

Caleb udělal krok zpět a oprášil si klopu saka. Vytáhl z kapsy krabičku cigaret a jednu si vyklepl.

„Promiň. Copak jsi to neslyšela? Dneska večer nám dorazí speciální hosté.“

Zavlnil obočím a snažil se působit nenuceně, ale v ramenou měl napjatou, nepřirozenou strnulost. Škrtl sirkou, síra ve slabém světle zazářila, a připálil si cigaretu.

Znovu jsem postříkala dřevo a agresivní silou ho otřela.

„Bacha na to, zrovna jsem ten bar vyčistila. A jací speciální hosté? Ti basketbalisti? Nebo ten raper Ice-T?“

Caleb si napjatě potáhl z cigarety. Vyfoukl hustý oblak šedého kouře a nasměroval ho pryč od mého obličeje. Hravé vystupování v mžiku zmizelo. Zhodil svou masku mrtvolně vážného chlapa, naklonil se blízko přes vyleštěné dřevo a hlas mu klesl do drsného šepotu.

„Ne. Nejsou to sportovci ani rapeři. Mafie. Rodina De Vries. Mají zarezervovanou celou VIP sekci.“

Oči se mi rozšířily čirou hrůzou. Po páteři mi přejel mrazivý chlad. Každý, kdo vyrůstal v New Jersey, to jméno znal. Klan De Vries byl nejděsivější místní folklór, masivní mafiánský syndikát, který vládl podsvětí železnou pěstí. Byli nemilosrdní, nedotknutelní a řídil je neuchopitelný Gideon De Vries.

Ti nebezpeční lidé, kteří s mým bratrem uzavírali obchody zadními vrátky, byli jen druhořadí grázlové. Rodina De Vries byla úplně jiný druh monster.

Zůstala jsem stát jako přimrazená za barem a klouby mi zbělely, jak jsem svírala vlhký hadr. Srdce mi bušilo do žeber jako chycený pták. Rodina De Vries. Tady. V tomhle zaplivaném, neonem osvětleném pajzlu.

Nohy jsem měla jako přibité k lepkavým prknům podlahy. Caleb si znovu potáhl z cigarety, ruka se mu třásla přesně natolik, aby se na podlahu snesla sprška popela.

Najednou se s ránou rozletěly těžké hlavní dveře.

Ten náhlý vpád vysál z baru všechen vzduch. Okolní hluk – cinkání sklenic, tiché mumlání dřívějších hostů, stálé basy z jukeboxu – okamžitě utichl. Na The Outlaw padlo dusivé ticho.

Atmosférický tlak v místnosti se změnil, zhoustl a ztěžkl, tlačil mi na hruď, až se i pouhý nádech zdál jako dřina.

Dveřmi nakráčela legie mužů. Pohybovali se s děsivou synchronizací, přívalová vlna širokých ramen, na míru šitých černých obleků a predátorských pohledů. Bylo jich nejméně tucet, rozprostřeli se přes vchod a kalkulující, smrtící efektivitou skenovali potemnělou místnost. Caleb rychle odhodil napůl vykouřenou cigaretu na podlahu, zašlápl ji podpatkem své společenské boty a vyrazil zpoza baru, aby stál v pozoru.

Nedokázala jsem se pohnout. Má vyděšená pozornost se uzamkla na podívanou, která se odehrávala u vchodu.

Stěna mužů v černých oblecích se rozestoupila přímo uprostřed a s vojenskou přesností ustoupila stranou. Dělali místo muži, který kráčel středem.

Ve chvíli, kdy vstoupil do tlumeného neonového světla baru, jako by teplota v místnosti klesla o deset stupňů. Ovládl ten prostor, aniž by pronesl jediné slovo. Byl vysoký, tyčil se nad muži, kteří ho obklopovali. Kůži měl hluboce opálenou, což ostře kontrastovalo s čistě bílou košilí pod jeho drahým, na míru šitým trojdílným oblekem. Tmavá látka dokonale obepínala široké, svalnaté linie jeho hrudi a ramen.

Po stranách krku se mu plazila temná, smrtící tetování a vykukovala zpod manžet jeho bezchybně bílých rukávů, naznačující mapu násilí skrytou pod luxusem. Čelist měl ostrou natolik, že by dokázala řezat sklo, a tmavé vlasy upravené s nenucenou, nebezpečnou grácií.

Ale byly to jeho oči, co mě přikovalo na místo. Byly černé jako uhel a nečitelné, skenovaly místnost s odtažitým, děsivým klidem vrcholového predátora, který hodnotí své loviště. V jeho pohledu nebyla ani špetka tepla, byla to bezedná propast, která slibovala zkázu každému, kdo by byl tak pošetilý a postavil se mu do cesty. Vyzařovala z něj aura absolutní dominance, tichá, děsivá síla, ze které se mi podlamovala kolena.

Nedokázala jsem od něj odtrhnout zrak. Dech se mi zadrhl v hrdle, když postoupil hlouběji do baru a stíny se přimkly k ostrým rysům jeho tváře.

Bylo to vůbec poprvé, co jsem ho viděla naživo – ďábel v lidské kůži, Gideon De Vries.