***~ Gideon ~***

Calebovi spadla čelist. Těžká křišťálová sklenice se skotskou se mu v sevření zachvěla, kostky ledu o sebe v hrobovém tichu kanceláře cinkly. Zíral přes stůl, oči dokořán a bez mrkání, jako by čekal na pointu, která nikdy nepřijde. Z Calebova hrdla uniklo nervózní, zalykavé uchechtnutí. Přešlápl a snažil se na pobledlé tváři vyloudit úsměv.

„To si ze mě děláš srandu, že jo?“ Caleb se to snažil zamluvit smíchem. Sevřel okraj sedadla a doufal, že jde jen o nějakou zvrácenou mocenskou hru.

Gideon ani nemrkl. Jeho výraz zůstal chladný jako kámen, ostré rysy pod slabým svitem stolní lampy jako vytesané z mramoru. Opřel se v těžkém koženém křesle a spojil prsty do stříšky. Studoval toho ubohého, kroutícího se muže před sebou s odtažitým zájmem predátora, který pozoruje zraněné zvíře.

„Jsem spousta věcí, ale vtipálek k nim nepatří,“ pronesl Gideon plochým a vyrovnaným hlasem. Upřel temné oči na Caleba a vyzařovala z něj aura čisté, neústupné dominance.

Caleb ztěžka polkl. Nucený úsměv mu z tváře zmizel a nahradilo ho hluboké, děsivé prozření. Hruď se mu zvedala a klesala v rychlých, mělkých nádeších. Položil třesoucí se sklenici se skotskou na mahagonový povrch, než ji stihl rozlít.

„Takže ty říkáš, že nám chceš dát milion dolarů?“ vykoktal Caleb a hlas se mu pod dusivým tlakem místnosti zlomil. „A to za jednu noc s ní?“

„Ano,“ odvětil Gideon hladce.

„To je šílený. To je nehoráznost,“ blábolil Caleb a kroutil hlavou. Vzplanul v něm syrový, ochranitelský instinkt. Ruce v klíně se mu sevřely v pěst. Chtěl přes ten široký stůl skočit. Chtěl mafiánského krále chytit za jeho drahý hedvábný límec a zařvat, že jeho sestřička není na prodej. Ta myšlenka se však vytratila stejně rychle, jako se objevila. Znal protokol. Věděl o těch nemilosrdných mužích, kteří stáli hned za dveřmi. Zastřelili by ho dřív, než by se jeho prsty vůbec dotkly látky Gideonova obleku. Přinutil se polknout svůj palčivý vztek, až mu zbělely klouby.

Gideon sledoval vnitřní boj, který se odehrával v Calebově tváři, a shledával ho mírně zábavným. Přesně věděl, co chce. Chtěl jedinou noc, kdy by vlastnil Hazel, a myslel to s jejím získáním smrtelně vážně.

„A to předpokládám záleží na ní,“ řekl Gideon. Naklonil se dopředu a opřel se předloktími o stůl. „Jen ti to dávám vědět předem, abys jí tu zprávu mohl vyřídit.“

Caleb na něj zíral v naprostém šoku. Troufalost té nabídky byla ohromující. Milion dolarů byla částka, která mění život. Byla to zlatá jízdenka ze stoky, zabalená do ohavné, odporné žádosti. Caleb odvrátil zrak a zíral na tmavé dřevo podlahy. Mezi nimi se protáhlo těžké, hutné a tíživé ticho.

„A co když řekne ne?“ zeptal se Caleb a přerušil tak ticho. Znovu vzhlédl a jeho oči hledaly jakýkoli náznak slitování.

„Pak je to její volba, nebudu se zlobit.“ Gideon nechal na rtech pohrávat sebevědomý, arogantní úsměv. Odmlčel se a nechal ta slova proniknout do zoufalého mozku muže. „Ale mám velmi silný pocit, že je chytřejší.“

Caleba to nijak nepobavilo. Znovu se na sedadle ošil a pod tím intenzivním zkoumavým pohledem mu naskočila husí kůže. Potřeboval z té místnosti vypadnout. Potřeboval dýchat skutečný vzduch.

„Dobře, řeknu jí o tvé nabídce a budeme v kontaktu. To je všechno?“ zeptal se Caleb a už se zvedal na nohy.

„To je vše,“ odvětil Gideon.

Caleb se otočil zády a udělal těžký krok k východu. Potřeboval se dostat zpátky do nemocnice. Potřeboval vymyslet, jak tohle šílenství vysvětlí Hazel.

„Jo, a Donovane,“ zavolal Gideon a jeho hluboký hlas prořízl vzduch a zmrazil Caleba v pohybu. „Ta nabídka vyprší přesně o půlnoci.“

***~ Hazel ~***

„On nám nabízí milion dolarů za moje panenství?“ zašeptala Hazel. Stála v tlumeně osvětlené, tiché nemocniční chodbě, oči dokořán, jak zírala na svého staršího bratra.

Ve vzduchu byl cítit těžký pach antiseptik a vosku na podlahy. Zářivky nad hlavou tiše bzučely a vrhaly na bledé zdi dlouhé, ostré stíny. Jejich matka už měla po operaci a odpočívala v pokoji jen o pár metrů dál. Hazel vyšla ven, aby si vyslechla zprávy, a čekala, že uslyší o pašování drog nebo ukradených zásilkách. Místo toho Caleb právě shodil bombu, která roztříštila celou její realitu.

„To mi řekl,“ povzdechl si Caleb. Roztřesenou rukou si prohrábl rozcuchané vlasy a vypadal starší a vyčerpanější, než ho kdy viděla.

„Nedělá si z toho srandu, že ne?“ zeptala se Hazel a mysl jí pracovala na plné obrátky.

„Vypadá snad podle tebe jako někdo, kdo by vtipkoval? To auto pořád čeká venku. Říká, že nabídka vyprší o půlnoci.“ Caleb se opřel o zeď, ramena svěšená porážkou.

Hazel zmlkla. Zadívala se přes Caleba dolů prázdnou bílou chodbou. Nestává se každý den, že vám někdo nabídne milion dolarů. I když ta nabídka přišla od nelítostného mafiánského bosse s děsivou pověstí. Ty peníze byly záchranným lanem. Byla to cesta ven z té dusivé temnoty, ve které se už léta topili.

„Hazel, snad o tom vážně neuvažuješ?“ Caleb přimhouřil oči. Odtáhl se od zdi a přistoupil k ní blíž.

„A ty ne? Je to milion dolarů, Calebe,“ vyštěkla Hazel zpátky a v jejích oříškových očích se zableskla náhlá intenzita.

„Já vím, ale je to tvé tělo,“ zaprosil Caleb, hlas se mu panikou zvedal.

„Je to jen věc. Každý o to nakonec přijde,“ hádala se Hazel zuřivě. Jeho hlasité protesty utnula ostrým mávnutím ruky. Její pragmatická, zoufalá mysl už si spočítala čísla.

„Ale ne takhle.“ Caleb zavrtěl hlavou, obličej zkřivený hnusem.

„Proč ne? Není to snad exponenciálně lepší, než o to přijít na zadním sedadle levný limuzíny na nějakým pitomým plese?“ bránila se Hazel pevným a neochvějným hlasem.

Caleb na protest zasténal. Natáhl se a chytil ji za ramena, jeho sevření bylo pevné a zoufalé. Už dřív dodával holky zlým chlapům. Přesně věděl, čeho jsou monstra jako Gideon De Vries schopná za zavřenými dveřmi. Hazel byla příliš čistá. Byla příliš nevinná. Proti násilnému, nemilosrdnému kápovi by neměla šanci.

„Ale já jsem tvůj starší bratr, Hazel. Mám tě chránit. Nemůžu tě nechat tohle udělat.“ Caleb jí hleděl do očí a prosil ji, aby dostala rozum.

„Nenutíš mě dělat nic, co nechci, Calebe. Dostáváme tu zlatou jízdenku. Já říkám, ať ji vezmeme,“ trvala na svém Hazel. Ustoupila a vymanila se z jeho sevření.

Oheň v jejích oříškových očích byl neotřesitelný. Bylo to děsivé, chladné odhodlání zrozené z let chudoby a nekonečného boje. Milion dolarů by matce v hotovosti zaplatil intenzivní terapii. Mohlo by to přes noc smazat drtivé dluhy mafii po jejich mrtvém otci. Mohlo by jim to vrátit jejich normální životy.

„Hazel, myslím, že by sis to měla chvíli rozmyslet,“ povzdechl si Caleb a masíroval si spánky.

„Slyšel jsi, co říkal. Nabídka vyprší o půlnoci.“ Hazel vzhlédla na kulaté nástěnné hodiny. Černé ručičky ukazovaly jedenáct. Měla méně než hodinu. Nebyl vůbec čas se zastavit a debatovat o morálce.

„Hazel...“ zkusil to Caleb naposledy zlomeným hlasem.

„Neboj se, Calebe. Budu v bezpečí a budu v pořádku. Je to jen na jednu noc. Uvidíme se zítra ráno.“ Hazel si zachovala uklidňující tón, i když jí srdce bušilo do žeber. Natáhla se a stiskla mu rameno. „Postarej se o mámu, dobře?“

Nechala za sebou vysoce frustrovaného, nadávajícího bratra ve sterilní chodbě, otočila se a odešla. Protlačila se automatickými prosklenými dveřmi nemocniční haly. Chladný noční vzduch ji udeřil do tváře, ale nezaváhala. Šla přímo k elegantnímu, obrněnému černému SUV, které čekalo u obrubníku, a nastoupila.

O třicet napjatých minut později těžké vozidlo zpomalilo. Hazel seděla na zadním sedadle a zírala přes tónovaná skla, když zastavili u rozlehlého, opevněného sídla syndikátu De Vries. Obrovská kovaná vrata se automaticky otevřela a umožnila jim vstup do světa, který dosud viděla jen ve filmech. Megasídlo vypadalo jako moderní hrad, který se tyčil ve tmě s mrazivou, impozantní majestátností.

SUV hladce zastavilo u paty velkého kamenného schodiště. Řidič mlčel a zíral přímo před sebe. Hazel otevřela těžké dveře a vystoupila do chladné noci. Vyšla po schodech a její levné tenisky nevydaly na nedotčeném kameni ani hlásku. Čekala, že ji dovnitř dotáhnou brutální ozbrojení strážci. Čekala muže v na míru šitých oblecích s útočnými puškami.

Místo toho se masivní přední dveře otevřely a odhalily vřelou, usměvavou ženu středního věku.

„Dobrý večer, vy musíte být Hazel. Pojďte dál.“ Žena ji přivítala zdvořilým, upřímným úsměvem.

Hazel překročila práh, ruce se jí chvěly podél těla. Na chvíli se ponořila do naprostého luxusu ozvěnou se rozléhajícího mramorového sídla. Z vysokých stropů visely křišťálové lustry a vrhaly teplou, zlatavou záři na drahý kožený nábytek a mosazné doplňky.

„Tudy, pan De Vries vás očekává,“ řekla žena a vedla Hazel k majestátnímu velkému schodišti.

„Omlouvám se, kdo jste?“ zeptala se Hazel a snažila se udržet hlas klidný.

„Já jsem Rosa, hlavní pokojská. Prosím, následujte mě, pan De Vries nerad čeká,“ odpověděla Rosa přes rameno.

Hazel spolkla knedlík, který se jí utvořil v krku, a následovala Rosu po mramorových schodech. Šly dlouhou tichou chodbou lemovanou drahými obrazy a silnými koberci. Rosa se zastavila před tmavými, impozantními dřevěnými dvojitými dveřmi na samém konci chodby. Dvakrát zaklepala, zvuk se rozlehl v tichu.

„Ano?“ odpověděl zevnitř hluboký, zvučný hlas.

Hazel se otřásla. Byl to přesně ten samý hlas, který ji už týdny pronásledoval v jejích zakázaných snech.

„Pane De Vries, je tu za vámi Hazel Donovan,“ oznámila Rosa.

„Pošlete ji dál,“ nařídil Gideon.

Rosa ustoupila a jemně ukázala na těžké dubové dveře. Do hrudi se Hazel najednou zaryly drápy chladné, paralyzující pochybnosti. Její pragmatismus praskl a nechal prosáknout příval syrového strachu. Podívala se na Rosu a němě prosila o výmluvu, důvod otočit se a utéct zpátky do nemocnice. Rosa jí však jen povzbudivě přikývla.

„Běžte dál,“ zašeptala Rosa.

Hazel natáhla ruku a chytila mosaznou kliku. Byla těžká, k otevření bylo zapotřebí pevného zatlačení. Překročila práh, srdce jí divoce bušilo do žeber.

Možná bych mohla ještě couvnout? Blesklo Hazel hlavou, dech mělký.

Těžké dubové dveře se za ní zlověstně zaklaply a uvěznily ji uvnitř. Prudce se otočila, zírala na tmavé dřevo a uvědomila si, že ústup už není možný. Byla chycena ve lví kleci.

Obrátila svou pozornost na obrovskou, tlumeně osvětlenou knihovnu. Stěny lemovaly tyčící se police naplněné starobylými svazky v kůži. Vzduch voněl bohatým mahagonem, starým papírem a drahou kolínskou. Uprostřed místnosti stál masivní psací stůl. Gideon seděl ve velkém koženém křesle, širokými zády k ní, a zíral vysokým oknem do černočerné noci.

„Takže ses rozhodla přijít.“ Jeho hluboký hlas se rozlehl obrovskou místností a vyvolal jí mráz po zádech.

„V-vy jste nevypadal překvapeně,“ vykoktala Hazel, vnitřně se chvěla navzdory zoufalé snaze vyzařovat klid.

„Ne, měl jsem velmi silný pocit, že uděláš správnou volbu,“ konstatoval Gideon hladce.

Rychle jedním plynulým pohybem otočil své těžké kožené křeslo. Jeho pronikavé, tmavě hnědé oči se do ní okamžitě vpily. Vypadal přesně tak děsivě pohledně, jako v jejích snech. Tmavé vlasy měl dokonale upravené, ostrou čelist zaťatou s naprostým sebevědomím. Mírně naklonil hlavu, na rtech mu pohrával slabý úsměv, který z ní strhl každou špetku obrany.

„No, nestůj tam, posaď se,“ přikázal Gideon a ukázal na kožené křeslo naproti svému stolu.

Hazel donutila své roztřesené nohy k pohybu. Přešla přes drahý koberec a pomalu se ponořila do plyšového koženého sedadla. Chytila se opěrek a snažila se ukotvit v realitě. Potřebovala mluvit. Potřebovala vyslovit své přetrvávající pochybnosti, než to zajde dál.

„Gideone, poslyšte, ohledně toho—“ začala Hazel sevřeným hlasem.

„Dostalas ty květiny?“ zeptal se Gideon hladce a vypočítavě vykolejil její myšlenky.

„Ano,“ zamrkala Hazel, zaskočená.

„Líbily se ti?“ Naklonil se dopředu a opřel se lokty o hladké dřevo.

„Líbily,“ odpověděla a její odhodlání naprosto vzalo za své.

„Dobře,“ řekl Gideon.

Hazel se snažila zformovat souvislý argument, ale pod jeho intenzivním, predátorským pohledem měla v hlavě prázdno. Díval se na ni, jako by z ní mohl stáhnout kůži a číst její nejhlubší, nejtemnější obavy. Měl naprostou kontrolu nad tempem, konverzací i celou místností.

„Než přejdeme k našim záležitostem, musíš podepsat nějaké papíry,“ oznámil Gideon nečekaně.

Sáhl do zásuvky, vytáhl čistý list papíru a posunul ho po mahagonovém povrchu. Zastavil se přesně před jejíma třesoucíma se rukama.

„Co je to?“ zeptala se Hazel a zírala na hustý černý text.

„Písemná dohoda o přesné ceně našeho prodeje,“ odvětil Gideon. Jeho tón byl děsivě nonšalantní. Mluvil s nenucenou lehkostí muže, který si objednává kávu, ne jako mafiánský boss kupující lidskou bytost na jednu noc.

Hazel nepřítomně zírala na hutnou právní smlouvu. Oči jí přelétly přes tučné písmo. Podmínky byly výslovné a jasné. Souhlasila s tím, že prodá své panenství Gideonu De Vries za sumu jednoho milionu dolarů. Gideonův agresivní, ostrý podpis se už skvěl v pravém dolním rohu. Místo vedle něj zůstalo prázdné a čekalo na ni.

Vešla do téhle obrovské místnosti připravená utéct. Stála u dveří, zoufalá po tom, aby mohla utéct zpátky do svého bídného, vyčerpávajícího života. Ale při pohledu na ten čistý list papíru se na ni znovu svalila tíživá realita peněz, které jí změní život. Ta utopila její morálku. Umlčela její strach. Tenhle jediný kus papíru představoval svobodu. Znamenal, že její matka bude žít. Znamenal, že Caleba nezavraždí někde v uličce kvůli nesplaceným dluhům.

Ve srovnání s mizerným životem plným nekonečného boje byla jediná noc bolesti výhodná koupě.

Hazel vzhlédla. Gideon jí podával těžké, zlaté plnicí pero. Jeho oči byly temné, nečitelné tůně čekající na její podvolení. Natáhla se, prsty zavadila o jeho teplou kůži a uchopila chladný kov pera.

Sklopila hrot k tečkované čáře. Násilně umlčela své poslední, křičící pochybnosti a vypnula zpanikařený hlas ve své hlavě.

Přesně ve chvíli, kdy obrovské stojací hodiny v rohu knihovny začaly odbíjet, zlověstně ohlašující půlnoc, podepsala Hazel elegantně své jméno. Právně a fyzicky zpečetila zatracující dohodu se ztělesněným ďáblem.