***~ Hazel ~***

„Calebe, můžu s tebou na vteřinu mluvit?“ Hazel na tváři vykouzlila zdvořilý úsměv, když se podívala na Mattea.

Sevřela rukou Calebovu paži a odtáhla ho od plastových sedaček. Vlekla ho přeplněnou nemocniční chodbou. Zářivková světla nad nimi bzučela a vrhala na truchlící rodiny chorobnou záři. Opatrně se ohlédla přes rameno. Matteo stál klidně poblíž výtahů. Ruce měl uhlazeně spojené před sebou a ve svém na míru šitém obleku tam působil nepatřičně. Byl bezpečně mimo doslech.

„Co se to tu sakra děje?“ dožadovala se tlumeným šepotem. Hruď se jí prudce zvedala. Z adrenalinu po tom náhlém přepadu se jí točila hlava.

Caleb pokrčil rameny. Třesoucí se rukou si promnul obličej a tvrdil, že o předvolání nic neví.

„Nemám tušení, Haze. Přísahám. Ten chlap se prostě objevil a zeptal se po mně.“

„Udělal jsi něco? Řekl jsi něco, čím jsi je naštval?“

„Ne. Kdyby šlo o to nedorozumění s dodavatelem minulej týden, nečekali by sedm dní, aby si mě našli v nemocnici.“

„Tak proč je tu mafie? Víš, že nenávidím, když se s těmahle lidma taháš.“

„Taky to nemiluju. Ale dobře platí. A teď zrovna potřebujeme každej cent, co můžeme sehnat.“

Hazel rozechvěle vydechla. Nenáviděla, že měl pravdu. Účty za nemocnici se hromadily. Zlomená kyčel jejich matky znamenala měsíce specializované péče, kterou by si nikdy nemohli dovolit.

„Co máš v plánu dělat?“ zeptala se.

„Musím jít za Gideonem De Vriesem. Možná, až tam budu, bych si mohl zkusit půjčit prachy, co potřebujeme na mámu.“

„To nemůžeš.“ Hazel zavrtěla hlavou. Tep jí v uších zběsile bubnoval. „Pamatuješ, co se stalo, když si od těhle lidí půjčil peníze táta? Mělo to fatální následky.“

„Táta šel za špatným chlápkem. Zahrával si s Italama. Gideon De Vries je jinej.“ Caleb si otřel čerstvou vrstvu potu z čela. Očima nervózně těkal po chodbě.

„V čem je jiný? Furt vede největší mafiánský syndikát na pobřeží! Zabijí tě.“

„Ztiš hlas. Jsme v nemocnici,“ zasyčel Caleb a ohlédl se přes rameno, aby se ujistil, že nikdo neposlouchá.

„Potřebuju, abys mi slíbil, že neuděláš žádnou hloupost,“ žadonila Hazel. Její stisk na jeho paži zesílil.

„Slibuju. Ale i tak tam musím jít. Předvolání od bosse se neodmítá.“

Hazel se kousla do tváře zevnitř. V hrudi jí hlodalo dusivé zoufalství.

„Budeš v bezpečí?“

„Myslím, že jo. Kdyby mě chtěl mrtvýho, Matteo by mě prostě zastřelil v uličce za klubem.“ Caleb vyloudil křečovitý úsměv. „Půjdu zjistit, co chce. Třeba mu můžu nabídnout nějaké ze svých obvyklých služeb nebo zboží, abych si ho udobřil. Když seženu velkej kšeft, možná bychom ty peníze na operaci vydělali.“

„Jaké zboží nebo služby?“ Hazel přimhouřila oči. Věděla, že fušuje do černého trhu, ale vždycky se rozhodla zavírat před tím oči.

„Víš, co dělám. Mám vysoce rizikový kontakty.“ Caleb ztišil hlas na sotva slyšné mumlání. „Drogy. Zbraně. Prodané holky. Cokoliv boss požaduje, já to najdu.“

Hazel cítila, jak se jí zhoupl žaludek. Když slyšela vyřčenou tu chmurnou realitu jeho zločineckých kšeftů, naskočila jí husí kůže.

Sklopila zrak na poškrábanou linoleovou podlahu. Ticho mezi nimi se protáhlo na dlouhou, těžkou chvíli. Tikající hodiny zhoršujícího se zdraví její matky ji ohlušovaly. Neměli už čas ani možnosti.

„Kolik jsou ochotní zaplatit za ty, ehm, holky, co jim vodíš?“ zeptala se Hazel tiše. Nedokázala se mu podívat do očí.

Caleb si promnul spánky, vyčerpaný narůstajícím tlakem.

„Záleží na konkrétním požadavku. Klienti chtějí různý věci. Panna by se dala prodat nejmíň za dvacet táců.“

Hazel zmlkla. To obrovské číslo se jí ozývalo v lebce. Dvacet tisíc dolarů bylo jmění. Stačilo by to na zajištění chirurgické péče pro jejich matku. Její myslí se honily temné, kalkulující myšlenky. Drtivá tíha chudoby ji tlačila k nemyslitelnému okraji propasti.

„Jen jsem tak přemýšlela,“ začala a hlas se jí třásl, ale nabíral na odhodlání. „Možná bych mohla...“

„To ani náhodou!“ zasyčel Caleb. Oči se mu rozšířily šokem a hrůzou.

Kolemjdoucí sanitář při tom náhlém výbuchu otočil hlavu. Caleb si odkašlal a obličej mu zbledl. Přistoupil blíž ke své sestře a ztišil hlas do zběsilého varování.

„Ani na to nemysli, Haze!“

„Proč ne? Dvacet táců by nám teď neskutečně pomohlo. Doslova by to mámě mohlo zachránit život.“

„Řekl jsem ne. Přestaň se chovat absurdně. Nebudeš se prodávat na černým trhu.“ Caleb se na ni zamračil a čelist měl pevně zaťatou v divokém ochranářském pudu. „Musím jít. Ten chlap čeká. Zůstaneš přímo tady na oddělení s mámou. Neopustíš nemocnici. Rozumíš mi?“

„Dobře.“ Hazel přikývla a polkla knedlík strachu v krku.

Caleb ztěžka vydechl. Prudce se otočil na podpatku.

„Dávej na sebe pozor,“ zavolala za ním Hazel potichu, než došel příliš daleko.

Caleb se zastavil a věnoval jí poslední zachmuřený úsměv. Došel zpátky k Matteovi. Mafián položil pevnou ruku na kříž Calebových zad a navigoval ho k automatickým skleněným posuvným dveřím. Hazel je sledovala, jak vyšli do chladné noci. Nastoupili do tmavého SUV, které běželo na volnoběh u obrubníku. Tónovaná okna vyjela nahoru a vozidlo se zařadilo do městského provozu, až zmizelo z dohledu. Hazel stála na chodbě sama a utápěla se ve svých temných myšlenkách.

***~ Gideon ~***

Byl to neúprosný, krvavý den, kdy se staral o údržbu svého rozsáhlého impéria podsvětí. Nároky syndikátu nikdy neustávaly. Gideon De Vries vystoupil ze svého obrněného vozu a vstoupil do svého rozlehlého, těžce opevněného sídla.

Jídelnu úplně minul. Rosa, jeho hlavní služebná, připravila bohaté jídlo o třech chodech. Gideon ho ignoroval. Jeho hlad byl vyhrazen striktně pro moc, vliv a kontrolu. Zamířil rovnou do své zabezpečené domácí pracovny, zamkl za sebou těžké dřevěné dveře a zabořil se do svých spisů.

V tiché místnosti uplynuly hodiny. Gideon si ani neuvědomil, kolik času uběhlo, dokud se tichem nerozlehlo ostré, zřetelné zaklepání. Přejel pohledem na starožitné pendlovky, které tiše tikaly v rohu. Bylo skoro devět večer.

„Dále.“ Gideon nespustil pohled z účetní knihy rozložené na stole.

Těžké dveře se s tichým zavrzáním otevřely. Dovnitř vešel Matteo s držením těla napjatým nacvičeným profesionálním respektem.

„Gideone, přišel za tebou Caleb Donovan,“ oznámil Matteo sebevědomě.

Gideon pomalu zvedl oči. Na rtech mu zahrál malý, temný a predátorský úsměv.

*Už bylo zatraceně načase.*

„Přiveď ho.“

Matteo ustoupil stranou. O několik vteřin později se do masivní, slabě osvětlené pracovny přišoural Caleb Donovan. Mladík se vydatně potil. Vypadal jako zahnanej králík, co vstoupil do doupěte predátora. Úzkostlivě těkal pohledem po drahých uměleckých dílech, než se zaměřil na muže za stolem.

„Pane De Vriesi,“ pozdravil opatrně Caleb a hlas mu lehce přeskočil.

Gideon pokynul k jednomu z plyšových černých kožených křesel naproti svému stolu.

„Prosím, posaď se. A říkej mi Gideone.“

Caleb se zabořil do křesla. Klouby mu zbělely, jak pevně sevřel područky.

Gideon nalil štědrou dávku třicetileté skotské do tlusté sklenice. Posunul jantarovou tekutinu přes leštěné dřevo, aby falešně uklidnil mužovy pocuchané nervy.

„Pij.“

„Děkuju.“ Caleb zvedl sklenici roztřesenou rukou. Kopl do sebe tu pálivou tekutinu v zoufalé snaze otupit svůj stupňující se strach.

Gideon tu ubohou scénu sledoval s chladným pobavením. Přešel jakoukoliv zdvořilou předehru. Sáhl do šuplíku stolu a vytáhl masivní složku ze sledování, která detailně popisovala každý mizerný aspekt existence rodiny Donovanových.

„Je docela překvapení, že jste mě chtěl vidět.“ Caleb ze sebe vydal nervózní uchechtnutí a zoufale se snažil prolomit to dusivé, napjaté ticho, které naplňovalo místnost. „Je něco, co ode mě potřebujete?“

Gideon se jen chladně usmál. Byl to vypočítavý výraz, který postrádal jakoukoliv špetku vřelosti. Otevřel tlustou složku a začal nahlas číst.

„Caleb Peterson Donovan. Dvacet jedna let. Syn Arthura a Marthy Donovanových. Minulý rok jsi odešel z Fordhamovy univerzity, než ses přestěhoval zpátky do rodinného domu. Pročpak?“

„Už jsem si nemohl dovolit školný.“ Caleb defenzivně přimhouřil oči na stoh papírů v rukou mafiánského bosse.

„Ano. Vidím, že tvůj otec zemřel a zanechal tvou rodinu topící se v masivních dluzích.“ Gideon otočil stránku a jeho tón byl ležérní, a přesto pronikavý. „Musí to pro tebe být těžké, snažit se je podpořit.“

„Zvládám to v pohodě.“

„Platí ti tvůj nelegální boční kšeft v The Outlaw dobře?“

„Ne tak dobře jako vaše práce.“ Caleb se nepohodlně ošil v křesle.

Gideon si tiše zamručel. Schválně otočil další tlustou stránku a prstem přejel po čerstvě vytištěné fotografii.

„Máš mladší sestru. Hazel Rose Donovan. Osmnáct let. Právě odmaturovala na střední škole McNair. Píše se tu, že jí bylo nabídnuto plné stipendium na Harvardově univerzitě.“

„To je pravda.“ Caleb ztuhl. Zmínka o jeho sestře vybudila jeho ochranářské instinkty.

„Musí to být geniální holka, když získala plné stipendium do Břečťanové ligy.“

„To je.“

„Proč ho nevzala?“

„Protože je mnohem víc hodná než chytrá.“ Caleb pevněji sevřel sklenici.

Gideon se odmlčel. Ostře položil těžkou složku na stůl. Ten propastný kontrast mezi tímhle slizkým, zločineckým bratrem a brilantní, čistou, obětavou sestrou ho fascinoval. V jeho temném světě to byla vzácná dynamika.

Poprvé toho večera se podíval přímo do Calebových očí.

„Jak zajímavé. Řekni mi víc.“

„Nevím, co dalšího vám k tomu mám říct.“ Caleba znovu polil studený pot. Kroutil se pod tím těžkým, panovačným pohledem. „Hazel je hodná holka. Neúnavně dře v kavárně, aby pomohla platit účty. Neustále se učí. Miluje naši mámu. Každou neděli chodí do kostela.“

„Ona je věřící?“ přerušil ho Gideon s nadzvednutým obočím.

„Asi jo.“

„A ty ne?“

„Já jsem myšlenku na vyšší moc vzdal už dávno.“ Caleb ztěžka polkl.

„Chápu.“

Gideon vstal. Obešel svůj mahagonový stůl a zamířil k masivnímu arkýřovému oknu s výhledem na černočerný pozemek sídla. Začalo pršet a kapky kreslily tenké, nepravidelné čáry po skle.

Postavil se k místnosti zády a nechal napjaté ticho protahovat tak dlouho, až se stalo téměř nesnesitelným. Když znovu promluvil, jeho hlas klesl o celou oktávu a poslal do vzduchu mrazivé zachvění.

„Je tvá sestra momentálně zapletená s nějakým jiným chlapem?“

Caleb se zamračil. Schůzka se stáčela do bizarního, děsivého teritoria. Očekával výslech kvůli kradeným drogám nebo nelegálním zbraním. Nečekal, že se bezcitný král podsvětí bude šťourat v soukromých záležitostech jeho dospívající sestry.

„Pokud vím, Hazel s nikým nikdy nebyla.“ Caleb se snažil udržet hlas klidný navzdory svému bušícímu srdci. „Je vždycky příliš vyčerpaná a zaneprázdněná prací, než aby na nějakýho kluka vůbec pomyslela.“

Gideon instinktivně otočil hlavu. Jeho temný, pronikavý pohled se upřel na Caleba jako predátor zaměřující svou kořist.

„Chceš říct, že je panna?“

To slovo těžce viselo ve vzduchu. Caleb zatnul čelist. Znal odpověď, ale děsivé důsledky té otázky mu paralyzovaly jazyk. Proč se Gideon De Vries zajímal o Hazelinu čistotu?

„Odpověz na tu otázku, Donovane,“ přikázal Gideon. Jeho hluboký tón neponechával žádný prostor pro váhání nebo vzdor.

Caleb spolkl tvrdý knedlík v krku. Pod tím intenzivním, dusivým tlakem zvadl.

„Ano. Myslím, že je.“

„Dobře.“

Gideon vykouzlil široký úsměv. Byla to děsivá přehlídka zubů, ostrá a plná smrtícího úmyslu.

Odstoupil od okna. Pomalým, odměřeným krokem došel zpátky. Nevrátil se do svého koženého křesla. Místo toho se ležérně posadil na okraj mahagonového stolu a tyčil se nad nesvým bratrem.

Shlížel na Caleba. Jeho výraz se vyhladil do dokonalé, neotřesitelné jistoty. Ani nehnul brvou, když se připravoval předložit podmínky, které změní život.

„Protože pro tebe mám nabídku a možná by mohla situaci tvé ubohé rodiny vyřešit.“

„A ta zní?“ zeptal se Caleb a připravil se na nejhorší.

Gideonův úsměv se rozšířil. Hlas zůstal naprosto klidný.

„Dám ti jeden milion dolarů za panenství tvojí sestry.“