O dva týdny později

Ostré, oslepující světlo baterky pronikne tmou a vytrhne mě ze spánku. Stísněným prostorem se rozlehne těžké bouchnutí kovu o sklo.

*Ťuk. Ťuk. Ťuk.*

Cuknu sebou, když mě paprsek zasáhne do očí. Venku před zamlženým oknem mého kombíku ťuká přísný městský hlídač těžkou baterkou na sklo. Přejíždí paprskem po zadním sedadle a osvětluje ubohé hnízdo z tenkých dek, které jsem si vytvořila.

Můj křehký novorozenec Torian zapláče ze své provizorní postýlky v bedýnce od ovoce. Náhlá záře ho vyděsí a jeho drobné pěstičky máchají v mrazivém vzduchu.

Natáhnu se, zakryju synovi tvář rukou a rychle stáhnu okénko na malou škvíru. Dovnitř proklouzne kousavý noční vítr.

„Paní, tady zůstat nemůžete.“ Hlas hlídače je tlumený, ale pevný, kape z něj vyčerpaná autorita někoho, kdo dělá noční směnu.

Upravím Torianovu deku a snažím se utišit jeho zoufalý nářek. „Potřebuju jen trochu víc času. Prosím.“

„Už dva týdny si všímám, že vaše vozidlo parkuje na tomhle opuštěném nádraží. Tohle je uzel veřejné dopravy, ne kemp.“ Ztěžka si povzdychne a paprsek jeho baterky klesne na zledovatělý asfalt.

Teď, když je světlo pryč, se Torianův pláč zmírní do žalostného fňukání.

„Vy vážně nemáte kam jít? Žádnou rodinu, které byste mohla zavolat?“ zeptá se a jeho výraz se změní z profesionální otrávenosti na hlubokou lítost.

„Ne. Rada mě vykopla z území naší smečky.“ Hledím přímo před sebe, odhodlaná nedovolit mu, aby spatřil tu zkázu v mých očích.

Hlídač si rukou v rukavici protře ošlehanou tvář. Rozhlédne se po prázdném, námrazou pokrytém parkovišti. „A co otec toho dítěte?“

Zavrtím hlavou. To je uzavřená kapitola.

„Víte, že venku jsou lidé, kteří by si ho vzali. Jste mladá. Když se ho vzdáte, mohla byste mít normální život. Mohla byste jít domů.“

Krev se mi vaří. Můj třes přehluší divoký, ochranitelský nával mateřského vzteku. „Neopustím svoje dítě, jak to udělali moji rodiče mně. Nikdy to neudělám.“

Hluboce se zamračí a odstoupí od vozidla. „Tohle není život pro dítě. Dám vám přesně jeden poslední týden, abyste s tím vozidlem odjela. Pak zavolám úřady a vy už tu nesmíte být.“

Úsečně přikývnu a vytočím okénko zpátky nahoru, čímž nás uzavřu uvnitř naší ledové kovové klece.

Sleduju jeho vzdalující se siluetu, dokud nezmizí ve stínech nádraží. Ruce se mi třesou, když zvedám Toriana z bedýnky. Přitisknu si ho k hrudi a omotám ty mizerné deky kolem nás obou. Děsím se, že ho ve spánku omylem zalehnu, ale dnešní noc je zkrátka příliš krutá.

Zatímco držím jeho teplé, drobné tělíčko blízko u sebe, hlídačova drsná, řezavá slova se mi ozývají ve vyčerpané mysli. *Tohle není život pro dítě.*

Z oka mi unikne jediná, hořká slza a sklouzne po mé mrazivé tváři. Jsem sobecká, když si ho nechávám v téhle bídě? Nikdy jsem neměla v úmyslu přivést svého krásného chlapečka do světa rezavých prken v podlaze a uhýbání před hlídači. Ale pomyšlení na to, že bych ho předala cizím lidem, mi rve duši na kusy. Je můj. Krvácela bych pro něj. Prostě si s tím musím poradit.

Následující ráno přinese prudký, mrazivý liják, který zrcadlí krutou realitu našeho zoufalého přežívání.

Probudím se se sténáním, každý sval v zádech křičí v agónii, protože jsem celou noc spala zkroucená kolem řadicí páky. Do střechy kombíku bubnuje déšť. Protáhnu si ztuhlé nohy, sáhnu dozadu a popadnu svůj zničený deštník.

Ujistím se, že je Torian pevně zabalený do svého nejtlustšího svetru, a otevřu kufr. Do obnažené kůže se mi zakousne ledový vítr.

Popadnu těžký plastový kbelík na vodu a jeho ucho si navléknu do ohybu lokte. Tou samou paží otevřu rozbitý deštník, bojuju s poryvy větru a na volnou ruku naberu své plačící dítě.

S námahou se prodírám zaplaveným parkovištěm, na kluzkém asfaltu mi podkluzují obnošené tenisky. Zběsile uháním k ušmudlané nádražní toaletě pro invalidy a modlím se, abych neupustila syna na mokrý beton.

Jakmile vejdu do velké kabinky, udeří mě pach levného bělidla a zatuchlé moči. Strčím těžký kbelík do umyvadla, pustím kohoutek s teplou vodou a zachytávám ji dřív, než poteče zase ledová. Musím si stáhnout kalhoty jednou rukou, jen abych si mohla dojít na záchod. Držet křehkého novorozence a snažit se ulevit si na veřejných záchodcích je ponižující, mučivá fuška. Nemám ho kam bezpečně položit.

Neobratně si umyju ruce, balancuju s deštníkem na boku, svírám těžký kbelík s vodou a držím Toriana pevně přitisknutého k hrudi. Vyrazím zpátky do té mrazivé bouře.

Zpátky uvnitř stísněného, vlhkého auta zajistím Toriana v jeho vypolstrované bedýnce od ovoce. Namočím otřepenou žínku do ledové vody — to teplo nevydrželo ani cestu zpět — a pečlivě mu omyju jeho jemnou pokožku. Obléknu mu čistou plínku a čisté dupačky.

Se zbývající vodou se svléknu a vydrhnu své vlastní třesoucí se tělo. Hluboce postrádám prostý luxus opravdové horké sprchy. Chybí mi pára, voňavé mýdlo, pocit, že jsem opravdu čistá. Občas využívám sprchy na odpočívadle pro kamiony na dálnici, ale v nádrži mi nezbyl benzín, abych tam dojela.

Moje finanční situace je zoufalá a děsivá.

Když mě rodiče vykopli a vymazali ze svých životů, měla jsem jen skromnou finanční rezervu. Jako těžce těhotná jsem dřela vyčerpávající směny v čínské restauraci na hlavní ulici a syslila každé dýško. Ale nákup trvanlivých potravin, zimního oblečení a auta mě vysál.

A co hůř, obrovský stres a podvýživa mě připravily o mateřské mléko dřív, než jsem vůbec opustila nemocnici. Teď jsem nucená kupovat drahou kojeneckou výživu a balenou vodu jen proto, abych udržela svého syna naživu.

Přehrabu se v ošoupané kožené peněžence. Prsty zavadím o pár zmačkaných bankovek. Vytáhnu je a zírám na tu děsivou realitu. Sto dolarů. To jsou celé mé životní úspory.

Opřu hlavu o namrzlé okénko a poslouchám neúprosný déšť. Nezůstal mi nikdo, na koho bych se mohla obrátit. Manažer restaurace mě s novorozencem odmítl vzít zpátky. Moji rodiče jsou pro mě mrtví.

A Torianův otec. Alfa Torin.

Přežene se přes mě nová vlna palčivého zoufalství. Když jsem poprvé zjistila, že jsem těhotná, vypátrala jsem jeho číslo. Myslela jsem si, že ho to bude zajímat. Myslela jsem si, že pouto druhů nebo ta magnetická přitažlivost, kterou jsme ten večer sdíleli, pro něj bude něco znamenat.

Místo toho krutě popřel, že by spal se sedmnáctiletou holkou. Vysmál se mým zoufalým prosbám. Odmítl se podívat na snímky z ultrazvuku. Odmítl test DNA. Když jsem se pokusila ukázat na hranicích jeho smečky, pod pohrůžkou smrti mi zakázal vstup na své území.

Naši osudnou noc v klubu si vůbec nepamatuje. Moje sestra a já jsme se s falešnými občankami proplížily do hotelového sálu, abychom se seznámily se staršími, mocnými alfy. Torin byl těžce pod vlivem alkoholu. Sama si ty detaily sotva pamatuju, ale jak sedím a třesu se ve vlhkém autě, uvědomuju si, že bych na jeho dominantní přítomnost nikdy nezapomněla. Ta intenzivní, magnetická přitažlivost, která mě vtáhla do jeho náruče, byla skutečná. Vím, že jsem si ten žár mezi námi nevymyslela.

Setřesu tu bolestnou vzpomínku a roztrhnu ztvrdlou müsli tyčinku. Žaludek mi zakručí. Zhltnu suché sousto a zírám na displej svého vybitého mobilu. Zklamávám svého syna.

S padajícím soumrakem se neúprosný déšť změní v mrazivý noční vítr.

Do nádraží přijíždí příměstský vlak v pět hodin a vypustí záplavu vyčerpaných pracovníků. Vnitřek kombíku se ponoří do černočerné, dusivé tmy. Sáhnu po svém levném plastovém zapalovači a škrtám křesadlem nad malou svíčkou nejistě posazenou na palubní desce.

*Cvak. Cvak. Cvak.*

Nic. Zapalovači došel plyn. Ta maličká svíčka je naším jediným zdrojem tepla a světla a teď jsme uvězněni v mrazivé tmě.

Zoufale zatlačím na těžké dveře auta a vyjdu do štípavého větru. Popadnu svůj rozbitý deštník, přitáhnu si bundu pevně k hrudi a jdu vstříc nepřetržitému proudu procházejících cestujících.

„Promiňte, nemáte zapalovač?“ zeptám se kolemjdoucí ženy.

Ignoruje mě a zrychlí krok.

„Pane, máte oheň?“ zkusím to znovu a přistoupím k muži v baloňáku.

Ohrne nos nad mým otrhaným oblečením a prostě projde přímo kolem mě.

Stojím tam a třesu se. Zaneprázdnění chodci mě jeden po druhém ignorují a odmítají, dívají se na mě, jako bych byla prašivý toulavý pes. Poražená se otáčím zpátky k temnému parkovišti.

Pak zahlédnu vysokého, svalnatého muže kráčejícího od nástupiště. Je oblečený do úhledného, drahého obleku, který se pne přes jeho široká ramena. Už jsem ho viděla dřív, když jel ranním vlakem a vracel se linkou v pět hodin. Jeho hnědoblond vlasy a pronikavě zelené oči ho činí nápadným, ale to, co mě přiměje ustrnout, je jeho hrozivá, mohutná postava.

Opatrně se k němu blížím. Ve chvíli, kdy se dostanu blíž, se mi dech bolestivě zasekne v hrdle.

Jako fyzická rána mě zasáhne jeho mocná, ohromující aura bety. Okamžitě ho poznávám. Krev se mi mění v led.

Je to Cassian. Pravá ruka Alfy Torina, jeho beta. Před několika měsíci byl na tom sjezdu alfů.

Hruď mi sevře panika. Chci utéct, schovat se ve stínech, ale přimrazilo mě to na místě. Modlím se, aby mě nepoznal z toho krátkého setkání na chodbě. Moje vlastní odpadlická aura vybledla z hladovění a nedostatku vazeb na smečku tak drasticky, že zjevně mého vnitřního vlka necítí. Pro něj jsem jen špinavá žebračka bez pachu.

Než mě stihne odbýt jako všichni ostatní, vytlačím ze svých třesoucích se úst slova: „Můžete mi půjčit zapalovač, jestli máte?“

Cassian se zastaví na místě. Otočí ke mně svou impozantní postavu a jeho ostré zelené oči s extrémní opatrností přejíždějí po mém otrhaném vzhledu. Dívá se na mě dlouhou, mučivou vteřinu a z jeho obrovité přítomnosti si připadám neskutečně malá.

„Fajn,“ řekne obezřetně a jeho hluboký hlas zaduní v chladném vzduchu.

Strčí obrovskou ruku do kapsy svého na míru šitého obleku, vytáhne elegantní zelený zapalovač a podává mi ho.

Rychle si ho vezmu a skloním hlavu, aby nemohl studovat rysy mé tváře. Spěchám přes temné parkoviště do bezpečí svého auta, srdce mi prudce buší do žeber. Nakloním se do otevřených dveří kombíku a škrtnu elegantním zapalovačem. Plamen se okamžitě chytne a osvětlí malou svíčku ležící na palubní desce. Ten maličký záblesk zlatého světla přinese do mrazivé kabiny zlomek tepla.

S úlevou vydechnu a otočím se, abych vrátila zapalovač.

Naprostou hrůzou div nevyletím z kůže.

Cassian stojí přímo za mnou. Tiše mě sledoval těch pár metrů zpátky k mému vozidlu, jeho drahé polobotky nevydaly na mokrém asfaltu ani hlásku.

Rychle ustoupím stranou a strategicky se postavím mezi jeho mohutnou postavu a zadní okno kombíku. Natáhnu třesoucí se ruku a nabízím mu zapalovač zpět.

„Děkuju,“ zamumlám nervózně, oči upřené na jeho hruď.

Vezme si zapalovač, jeho ostrý pohled mě mine a sklouzne na zničený, rezavý kombík. Pomalu přikývne, zpracovává ubohý stav mých životních podmínek. Na zlomek vteřiny si myslím, že se mě na něco zeptá, ale on se prostě jen otočí na podpatku k odchodu.

Roztřeseně vydechnu v domnění, že jsem v bezpečí.

Zrovna když udělá první krok pryč, ze zadního sedadla se ozve náhlý, pronikavý křik malého Toriana.

Cassian se na místě zarazí, jeho široká ramena se v mrazivém nočním vzduchu napnou.