POV: Delaney

„Pššt, pššt, už jdu,“ šeptám zběsile do mrazivého nočního vzduchu.

Torian ze zadního sedadla vydá další ostré, pronikavé kvílení. Škrábu se kolem boku rezavého kombíku a zoufale se snažím stáhnout těžké dveře kufru dolů, abych schovala svého syna před tím obrovitým betou. Rozbité kovové vzpěry hlasitě vržou na protest proti mému úsilí. Rezavé dveře se zadrhnou o rozbitou západku v polovině cesty. V čiré panice otočím hlavu, abych zjistila, co je blokuje.

Cassian stojí přímo tam. Natáhne ruku a s plynulou, děsivou silou otevře kufr úplně dokořán.

„To tam máš dítě?“ zeptá se.

Srdce mi tluče o žebra v horečném rytmu. Dech se mi bolestivě zasekne v hrdle. Zavolá na mě sociálku? Vezme mi mé jediné dítě?

Torian naříká hlasitěji, jeho slabý pláč se rozléhá po opuštěném parkovišti u vlakového nádraží. Vrhnu se vpřed a naberu svého plačícího syna na hruď. Svírám ho zoufalým stiskem a chráním jeho malé, třesoucí se tělíčko před kousavým větrem a impozantní postavou toho cizince. Mužovy ostré zelené oči střelí přímo na ten uzlíček v mých rukách. Pomalu se zhluboka nadechne a čichá ledový vzduch kolem nás. Zírám na něj s nevýslovným strachem. Přitisknu si Toriana ke klíční kosti ještě těsněji, jako by hrozilo, že mi ho tenhle obrovský beta vytrhne ze sevření.

„Je to jen dočasné. Prosím, nevolej sociálku,“ žadoním a hlas se mi nekontrolovatelně třese.

Nakloní hlavu na stranu. Jeho pohled je zamyšlený, postrádá to tvrdé, brutální zkoumání, jaké bych čekala od vysoce postaveného vlka. Přejede pohledem ubohý, špinavý vnitřek mého kombíku.

„Auto ti jezdí?“ zeptá se, přistoupí blíž a ťukne špičkou své drahé polobotky do mé ojeté zadní pneumatiky.

„Nemám palivo. Zítra odjedu, to přísahám,“ řeknu mu a v krku se mi drápe panika.

Možná je to pracovník rady v utajení. Ten na míru ušitý oblek říká něco jiného, ale nemůžu nic riskovat. Mhouří na mě oči a jeho široká ramena se pod tmavou bundou pohnou. Nos se mu jen o zlomíček nakrčí, když se znovu nadechne.

„Tvůj pach mi je povědomý,“ zamumlá si pod fousy.

Ztěžka polknu, v puse mám úplně sucho. Pamatuje si mě z toho krátkého setkání na chodbě před několika měsíci? Nezdá se, že by si na moji tvář jasně vzpomínal, a já se modlím k Měsíční bohyni, aby to tak zůstalo. Nesmím ho nechat, aby zpochybňoval můj původ. Můj otec a jeho alfa jsou zahořklí, krvelační nepřátelé. Jestli zjistí, že patřím ke smečce Eclipse Moon, jsem prakticky mrtvá. Přesto se mi v koutku mysli drápe jedna malá, zoufalá myšlenka. Co kdyby mi tenhle muž mohl konečně zajistit setkání u Alfy Torina? Co když je to moje jediná šance konfrontovat muže, který ignoroval mé tvrzení o těhotenství a stroze odmítl test DNA?

Torin mě nazval lhářkou. Odmítl se na mého syna byť jen podívat. Ale kdyby se s ním setkal, kdyby Toriana viděl osobně, hned by tu pravdu poznal. Vlci vždycky vycítí své blízké příbuzné. Tahle myšlenka mě děsí úplně stejně, jako mi dává nebezpečný záblesk naděje. Vzhlédnu k tomu impozantnímu betovi a přeju si, aby prostě odešel a nechal nás tomu chladu. Místo toho zatlačí kufr výš a sáhne dovnitř. Posunu se pozpátku proti ledovému kovovému interiéru, volnou rukou naslepo šmátrám po podlaze, jestli tam není těžký klíč na kola nebo cokoliv, co bych mohla použít jako zbraň.

„Uklidni se. Nemůžu tě tu nechat, když vím, že spíš v autě s dítětem,“ řekne jemně.

Jeho velké ruce se natáhnou přes mě a popadnou plastové ucho dětské autosedačky.

„Odejdu! Jen mi neber syna!“ zařvu.

Zastaví se a podívá se na mě, jako bych se zbláznila. Tvrdost v jeho pronikavě zelených očích změkne.

„Neberu ti ho. Chci pomoct,“ prohlásí pevně.

Upřímnost v jeho hlubokém hlase je nezaměnitelná.

„Ty chceš pomoct?“ zopakuju ta slova nevěřícně.

Nikdo mi nenabídl ani špetku pomoci už skoro rok. Musela jsem se přeslechnout.

„Pojď. Můžeš zůstat v domě smečky, dokud nepromluvím se svým alfou. Vezmi si věci na převlečení. Pro tvoje auto se můžeme vrátit zítra,“ řekne a mávne rukou směrem k temnému parkovišti.

Ztuhnu na místě. Naprostá hrůza z toho, že bych nakráčela do nepřátelského domu smečky, mi drží nohy přibité k rezavé podlaze. Je to už tak dávno, co se na mě někdo podíval s laskavostí. Ztěžka si povzdychne. Sáhne do zadní části mého kombíku a popadne moji otrhanou sportovní tašku. Rychlými, efektivními pohyby do té větší tašky nacpe promáčklou plechovku s umělou výživou, ubohou tašku na plíny a pár mých rozházených kousků oblečení.

„No tak. Nebyla bys radši v teplém domě než ve studeném autě?“ zeptá se a má tu těžkou tašku přehozenou přes rameno.

Podívám se dolů na Toriana. Třese se mi na hrudi a jeho malé rtíky z toho chladu blednou. Moje vyčerpání převáží nad strachem. Musím dostat svého syna pryč z téhle mrazivé noci. Pomalu přikývnu. Volnou rukou popadne prázdnou autosedačku. Vylezu z kombíku a svírám své dítě blízko u srdce. Podá mi můj rozbitý deštník a zabouchne kufr.

„Tudy,“ řekne.

Následuju jeho široká záda po temném, mokrém asfaltu. Blížíme se k elegantnímu sportovnímu autu v zářivě modré barvě. Drahý lak se leskne pod blikajícím pouličním osvětlením. Krátce zauvažuju, proč člověk s tak obrovským bohatstvím nechává luxusní auto zaparkované na opuštěném nádraží. Otevře zadní dveře, položí sedačku dovnitř a podrbe se na zátylku.

„Víš, jak se to zacvakává?“ zeptá se.

Tiše přikývnu.

„Dobře. Dej ji tam a já ti podržím...“ Jeho oči střelí k tomu kroutícímu se uzlíčku v mých rukách.

„Syna,“ řeknu mu.

Přikývne a natáhne ke mně své obrovské paže. Vteřinu váhám, než mu Toriana předám. Nakloním se do luxusního koženého interiéru, po celou dobu zapínání pásů ho bedlivě sleduju přes rameno. Jakmile je základna uzamčená, otočím se a vezmu si dítě zpět. Bezpečně ho zacvaknu do sedačky, ujistím se, že má pásy těsně přitisknuté na malou hruď. Vlezu si na zadní sedadlo přímo vedle něj. Než beta zavře těžké dveře auta, podá mi tu těžkou sportovní tašku.

Naskočí na sedadlo řidiče a nastartuje motor. Okamžitě se spustí topení, které se mi po zmrzlé kůži rozlije jako požehnání. Upraví si zpětné zrcátko a zachytí můj pohled v odrazu.

„Tvůj syn má divnou barvu očí. Připomíná mi mého alfu. Je jediný člověk, kterého znám s jantarovýma očima, kromě jeho otce,“ prohodí nonšalantně.

Zírám na něj zpátky a srdce mi vynechá bolestivý úder. Odvrátí pohled a soustředí se na temnou silnici před námi. Můj syn má rozhodně otcovy oči. Ta podoba je nápadná a nepopiratelná. Ale já pevně zavřu pusu. Kdyby Torin viděl tyhle oči, okamžitě by znal pravdu. Tohle je přesně místo, kde musím být, abych zajistila budoucnost pro své dítě, ale musím našlapovat opatrně.

„Kdo je tvůj alfa?“ zeptám se a předstírám naprostou nevědomost.

„Torin, Krvavý alfa,“ odvětí klidně.

Jeho ostré zelené oči znovu střelí do zrcátka a odhadují mou reakci v šerém světle kabiny. V hrudi mi zabublá jiskra divokého vzrušení. Jsem na správné cestě.

„Bude v pohodě s tím, že na území přivedeš odpadlíka?“ zeptám se ho, nechávám do svého hlasu prosáknout náznak nervozity.

„Nebude tam, a já si s ním promluvím zítra. Máš hlad?“ zeptá se.

Jako na zavolanou se mi žaludek hlasitě a dutě ozve. Jen při zmínce o jídle se mi sbíhají sliny. Tomu zvuku se tiše zasměje.

„To beru jako ano,“ řekne.

Tvář mi zahoří hanbou. Strčím Torianovi do pusy dudlík, abych utišila jeho nespokojenost. Ze stínů zadního sedadla na mě vzhlížejí jeho pronikavé jantarové oči.

„Jak se jmenuješ?“ zeptá se beta.

„Delaney,“ odpovím.

„Zvláštní jméno. Z jaké smečky jsi byla, nebo ses narodila jako odpadlík?“ vyzvídá, jeho tón je konverzační, ale ostrý.

„Ne, byla jsem ve smečce,“ odpovím pevně.

Nechám čelisti zaťaté. Odmítám prozradit svou bývalou smečku. Není žádným tajemstvím, že smečka mé rodiny a Krvavý alfa jsou neustále ve válce. Ať si předpokládá, že mě vyhodili na ulici prostě proto, že jsem matka bez druha.

„A tvoje jméno? Poznala jsem, že máš krev bety,“ zeptám se ho a dychtivě se snažím odvést pozornost od své minulosti.

„Cassian. A jo, jsem Torinův beta,“ prohlásí.

Zajede s drahým sporťákem do zářivě osvětleného pruhu drive-thru. Vůně smaženého masa a soli zaplaví kabinu ventilačními otvory. Zabořím ruku do kapsy a vytáhnu pár zmačkaných, špinavých dolarovek.

„Tvoje peníze nechci. Co si dáš?“ zeptá se pevně a zvedne ruku, aby mě zastavil.

Sklopím zrak do klína, příliš rozpačitá a zahanbená, abych promluvila. Zůstanu zticha. Povzdychne si a jednoduše mi objedná druhou rundu úplně stejného, obrovského jídla.

„Spí?“ zeptá se Cassian, když popojedeme dopředu.

Podívám se dolů na syna. Oči má zavřené, dudlík se mu v puse pomalu pohupuje. Přikývnu. Cassian zastaví u dalšího okénka, podá elegantní černou kartu a vyzvedne dva velké papírové sáčky s jídlem.

„Vlez si dopředu,“ řekne.

S obavami hlodajícími v mém nitru pohlédnu na spícího syna.

„Nekoušu. Přehupsni dopředu,“ trvá na svém a poplácá po vyhřívaném koženém sedadle spolujezdce.

Odepnu si pás a opatrně přemanévruju přes středovou konzolu na přední sedadlo. Rychle se připoutám. Zblízka, v jasné záři pouličních lamp si všimnu, že má holý krk. Nemá značku páření. Svoji družku ještě nenašel. Kousnutí na krku vždy znamená, že vlk byl označen svým skutečným druhem. Otevře držáky nápojů uprostřed, vloží dovnitř velké coly a podá mi těžký papírový sáček s mastnými skvrnami.

„Můžeš jíst v autě,“ řekne vlídně.

„Děkuju,“ zamumlám.

Natáhnu se, otevřu pro něj jeho kartonovou krabičku s burgerem a položím ji opatrně na konzolu, aby si ho mohl při řízení vzít. Cassian sjede s autem na tichou krajnici. Zařadí parkovací polohu a rozsvítí teplé stropní světlo v interiéru. Otočí se na svém širokém sedadle čelem ke mně.

„Jez. Neublížím ti,“ řekne tiše.

Otevřu vlastní kartonovou krabičku. Z té syté, slané vůně horkého burgeru se mi v agónii stáhne žaludek. Ruce se mi nekontrolovatelně třesou, když sendvič beru do rukou. Skrz papírový obal vyzařuje teplo a proniká do mých zmrzlých prstů.

„Je ti zima?“ zeptá se, sáhne po kolečku ovládání klimatizace a vytočí topení na víc.

Přikývnu, ale je to lež. Ve vyhřívaném autě mi je fajn. Pravda je, že jsem nejedla teplé jídlo už celé měsíce. Moje strava se skládala z ukradených müsli tyčinek a studených konzervovaných špaget. Zoufalým kousnutím se zakousnu do mastného burgeru. Syté chutě mi na jazyku explodují. Ten intenzivní komfort skutečného, teplého jídla zasáhne můj organismus tak silně, že mi v krku stoupne ubohý vzlyk. Kousnu se do rtu a spolknu pláč dřív, než stačí uniknout. Žvýkám pomalu, vychutnávám si každé jediné sousto.

Kouknu nahoru. Cassian mě tiše pozoruje a sám si ukousne ze svého jídla. Tváře se mi zbarví do ruda pod jeho pozorným pohledem. Cítím se pateticky. Přijímám cizí milodar a málem brečím nad burgerem z fast foodu.

„Děkuju,“ řeknu mu znovu.

Popadnu velký kelímek studené coly a dlouze si loknu. Bublinky mě příjemně pálí v krku. Chutná to jako samotný ráj.

„Kde je tvoje rodina?“ zeptá se zvědavě a utírá si pusu ubrouskem.

„On je moje jediná rodina,“ řeknu mu a ohlédnu se na spící miminko.

„Vyhodili tě, co? Protože jsi byla bez druha?“ Jeho hlas je hluboký, protkaný opravdovou empatií.

Ztěžka polknu a podívám se dolů na svůj napůl snědený burger. Nechám to ticho protáhnout, čímž mu dovolím věřit jeho vlastní teorii.

„Moje matka byla svobodná matka. Ne ale odpadlík. Táta mi zemřel a ona mě vychovala sama. Sice s tím bojovala, ale měla smečku. Musí to bejt těžký, nemít nikoho, kdo by pomohl,“ nabídne tiše.

Neřeknu ani slovo. Co bych tak mohla říct? Jsem zostuzená dcera konkurenčního alfy. Dojíme v příjemném tichu. Poprvé za dobu, co mi připadá jako věčnost, mám plný žaludek. Přesto mi Cassian podá svůj zbytek hranolek. Řekne mi, ať je dojím, než znovu zařadí rychlost.

Jedeme temnou dálnicí dalších dvacet minut. Poznávám ubíhající krajinu. Blížíme se nebezpečně blízko k hranicím mé staré smečky. Dech se mi zadrhne, ale pak Cassian prudce strhne volant a najede na pustou silnici mířící přesně opačným směrem. Míříme hluboko na nepřátelské území. Jedeme dalších dvacet minut spletitými, zalesněnými cestami jeho kraje. Stromy jsou čím dál hustší, jejich masivní větve vrhají na asfalt dlouhé stíny. Napětí v mé hrudi roste s každou mílí. Připravuju se na ochromující vlnu magie, která odpadlíky zasáhne při překročení ochranných hranic cizí smečky. Míjíme skryté hraniční znaky. Čekám na tu nevolnost. Čekám na zdrcující tlak v lebce.

Nic se nestane. Cítím se naprosto v pohodě. Cassian se na mě podívá, obočí stažené viditelným překvapením.

„Jsi v pořádku? Nebylo ti špatně, když jsi překročila hranici?“ zeptá se zjevně zmateně.

Zavrtím hlavou. Je to neuvěřitelně zvláštní. Odpadlíci vždy cítí prudké fyzické odmítnutí, když překročí hranice bez povolení.

„Hm. Divný,“ zamumlá si pod fousy a mhouří oči na silnici.

Vyjede s autem po dlouhé, obloukovité příjezdové cestě. Světla auta ozáří obrovský, rozlehlý třípatrový moderní dům smečky. Samotná velikost té stavby je zastrašující. Tyčí se tu zahalený ve tmě, jako pevnost ze skla a tmavého kamene.

„Jsi si jistý, že je v pořádku, abych tu zůstala? Alfovi to nebude vadit?“ zeptám se, žaludek mi svírá nová nervozita.

„Ne, ani se to nedozví, dokud se s ním zítra nepotkám. Dneska večer je ve městě a paří. Budeš mít to místo sama pro sebe,“ ujišťuje mě Cassian uvolněným, odmítavým mávnutím své velké ruky. „Dnes v noci mám přísné povinnosti hlídkování, takže nebudu doma. Můžeš zůstat v mém osobním pokoji.“

Přikývnu, zatímco nebezpečný záblesk naděje svádí boj s mým strachem. Jsem uvnitř pevnosti Krvavého alfy. Cassian vypne motor a otevře své dveře. Vylezu z vyhřívané kabiny, do tváří se mi zakousne ostrý noční vzduch. Jdu rychle kolem zadní části auta a opatrně Toriana odepnu. Přitáhnu si jeho teplé, spící tělíčko do náruče.

Cassian přistoupí a lehce si přehodí moji těžkou sportovní tašku přes své široké rameno. Přijde blíž a položí mi na kříž překvapivě jemnou, uklidňující ruku. Teplo jeho dlaně proniká mou tenkou bundou, jak mě vede po širokých kamenných schodech k masivním vchodovým dveřím. Pečlivě sleduju, jak vyťuká kód do bezpečnostní klávesnice a odemkne těžkou bezpečnostní závoru. Zámek v tiché noci hlasitě cvakne. Otevře těžké dubové dveře, ustoupí stranou a rukou mi pokyne, abych vstoupila do nepřítelova doupěte.