POV: Delaney

Ledový, neúprosný déšť mi bičuje tvář, když se plížím podél stěny temného domu. Bláto mi čvachtá mezi zkřehlými prsty na nohou a s každým trýznivým krokem se mi přisává k bosým chodidlům. Dlouhá cesta ze sídla smečky mě připravila i o ty poslední zbytky sil. Neviditelné hranice na území smečky Eclipse Moon jsem překročila už skoro před hodinou, k smrti vyděšená, že mi některá z otcových pohraničních hlídek vyrve hrdlo dřív, než se vůbec dostanu k domu. Svaly mi protestují v bolestivé křeči. Tisknu si Toriana pevněji k hrudi a zoufale se snažím krýt jeho maličké tělíčko svým promočeným tričkem. Ostrý vítr se prohání korunami dubů, jako by se mému zběsilému vyčerpání jen vysmíval.

Zastavím se u okna v přízemí, které patří mé mladší sestře. Srdce mi buší do žeber tak hlasitě, že by mohlo soupeřit s hřměním nad hlavou. Zvednu třesoucí se prsty a zběsile zaťukám na mokré sklo.

V naprosto černé místnosti se něco pohne. Cvakne malá noční lampička a vrhne na známé stěny hřejivou žlutou záři. Brynn mžourá do tmy, její unavené oči těkají po pokoji, než najdou okno. Hlasitě vydechne. Rozrazí křídlo okna a do jejího vyhřátého útočiště okamžitě vtrhne kvílející ledový vítr.

„Doufala jsem, že se vrátíš,“ vyrazí ze sebe Brynn přiškrceně, zatímco jí po bledé tváři stékají horké slzy.

Natáhne ruce a převezme si mého promočeného, mrazem křehnoucího synka do náruče. Z hrdla se jí vydere těžký vzlyk, když na něj v němém úžasu pohlédne. Pevně stisknu její ruku a nechám ji, ať mé bezvládné tělo přetáhne přes parapet dovnitř. Zhroutím se na měkký koberec. Udeří mě do nosu vůně vanilky a čistého prádla, ostrý kontrast k blátu a zmaru venku. Jemně přibouchnu okno a neprodyšně tak uzavřu bouřící peklo venku. Brynn chová miminko a tiskne nos k jeho vlhké hlavičce.

Rozklepaným prstem ukáže na svou dřevěnou komodu. „Vezmi si nějaké suché oblečení. Ber si, co chceš.“

Zvednu se z podlahy. Prohrabávám se v jejích šuplících a vytáhnu tlusté flanelové pyžamo. Snažím se být co nejtišší, děsí mě představa, že bych vzbudila rodiče spící na konci chodby. Svlékám ze sebe zničené, mokré hadry. Když se otočím, Brynn si zakrývá pusu rukou. Rameny jí otřese nová vlna těžkých vzlyků. Její doširoka rozevřené oči se upírají na má trčící žebra a nebezpečně vyhublou postavu. Kyčelní kosti se mi ostře rýsují pod bledou kůží. Ztrácím se před očima.

„Jsem v pořádku, Brynn. Jsem v pohodě,“ uklidňuji ji tiše a natahuji si přes hlavu teplou pyžamovou košili.

Gumu od kalhot si musím několikrát ohrnout, aby mi vůbec nesklouzly z kostnatých boků. Sedíme těsně vedle sebe na okraji její postele. Opřu si těžkou hlavu o její rameno a dlouze, roztřeseně vydechnu. Truchlíme nad oním hlubokým sesterským poutem, o které jsem náhle přišla ve chvíli, kdy mě otec zavrhl. Byla to moje nejlepší kamarádka, jediný člověk, který chápal, jaké peklo je vyrůstat pod touhle střechou. Nyní nás dělí obrovská propast času a traumatu.

Vyprávím jí o té hrůzné noci, kterou jsem právě přežila. Popisuji jí brutální odmítnutí mým druhem, vyprávím o fantomové bolesti z jeho ptáka uvnitř jiné ženy, která mě v děloze stále pálí jako zrezivělá čepel. Vyprávím jí o zdrcující konfrontaci s betou Cassianem. Ten muž odmítl uznat pravé rodičovství mého dítěte. Odhodil nás jako odpadky a nechal mě čelit světu, který chce vidět odpadlíky mrtvé.

„Jak je na tom máma?“ špitnu hlasem sotva hlasitějším než šepot.

Brynn zavrtí hlavou, pohled upřený na podlahu. „Je v pohodě. Požádala tátu o rozvod, když tě vyhodil. Ale znáš mámu, nikdy by ho neopustila.“

Pomalu přikývnu. Je naprosto neslýchané, aby se druhové rozváděli. Posvátné pouto brání tomu, aby byli rozděleni. Odloučení je oslabuje. Dvě duše spojené navždy – nebo by to tak alespoň mělo být.

Ne však v mém případě. Dívám se na své ruce a děsím se zbytku svého života. Kdykoliv se můj druh vyspí s jinou ženou, ucítím přes naše pouto jeho vzrušení a potěšení. Budu muset vychovávat našeho syna úplně sama, izolovaná a lovená jako zvěř.

Torian se v Brynnině náruči zavrtí. Vydá ze sebe tiché zakňourání, otevírá malou pusinku a naprázdno hledá, jak se dožaduje jídla. Vytáhnu z vlhké tašky dózu s umělým mlékem. Srdce mi klesne. Nezbyla mi žádná balená voda, ze které bych mu ho bezpečně připravila.

Brynn mi Toriana vrátí a vezme si prázdnou lahvičku. „Kolik vody potřebuješ?“

„Čtyři unce,“ odpovím jí přidušeným šepotem.

Brynn odvážně otevře dveře ložnice, aby přinesla vodu z kuchyně. Dovnitř se vlije světlo z chodby. Lehké zavrzání pantů zní v tichém domě jako výstřel z pistole.

Torian ze sebe vydá pronikavý, naříkavý křik.

Brynn v očích bleskne panika. Zkouší dveře zabouchnout, ale je o vteřinu pomalejší. Těžké dřevěné dveře prudce narazí do sádrokartonu, zvuk se rozlehne jako hrom. Torian zaječí ještě hlasitěji a svými drobnými pěstičkami mává v naprostém děsu.

Otec vtrhne do pokoje. Jeho tmavé oči se okamžitě zaměří na mě. Z hrudi se mu vydere zuřivé, dunivé vrčení, které mi otřese kostmi a rozvibruje podlahu. Ve vlnách se z něj valí čistá dominance alfy, dusí mě a vytlačuje mi vzduch z plic.

Couvám po koberci dozadu, páteř si tisknu ke zdi. „Prosím, tati, prosím!“

Vrhne se vpřed. Jeho obrovská ruka se mi jako svěrák zatne do mokrých vlasů. Trhne mi hlavou dozadu silou drtící kosti. Zařvu v čisté agónii, ignoruji palčivou bolest z natržené kůže na hlavě a oběma rukama se obtočím kolem syna. Tisknu si Toriana k hrudi jako o život. Můj otec naprosto ignoruje vyděšený, ječivý nářek svého vnuka.

„Mámo, pomoz mi! Mámo, prosím!“ křičím z plných plic.

Jeho železný stisk mě táhne z ložnice. Kolena se mi odírají o tvrdou dřevěnou podlahu v chodbě. Bolest mi vystřeluje do nohou. Tření mi pálí kůži a nechává za mnou rozedřené stopy. Odmítám pustit své dítě, stáčím své tělo do ochranné ulity nad Torianem.

Máma a Brynn vyběhnou ze svých pokojů v naprosté panice. Zoufale popadnou otcovy paže a zaboří mu nehty do kůže, aby uvolnily jeho železné sevření z mých vlasů.

Máma hystericky pláče, vstupuje mezi nás a snaží se chránit mé potlučené tělo. Strčí do něj silně směrem k vchodovým dveřím, aby ho donutila mě pustit. „Garrette! Je to naše dcera! Prosím.“

Jeho ostré špičáky agresivně vyjedou ven. Obličej mu ovládne slepá zuřivost, zbarví se mu do temně, děsivě rudé.

„Ta děvka není moje dcera! Odpadlickou děvku za dceru nechci!“ zařve, až se jeho hlas rozléhá celým domem.

Prudce do mě strčí směrem k těžkým vchodovým dveřím. Jeho ruce mě chytí za ramena a chystají se mě vyhodit zpátky do ledové bouře venku. Otevřenými dveřmi kvílí mrazivý vítr a do zádveří bičuje déšť. Padnu na ruce a kolena na studenou dlažbu. Zoufale chci ochránit své křehké dítě před umrznutím v té bouři. Bláto na mých nohách špiní dokonale čistou podlahu.

Vzhlédnu k tomu monstru, které bývalo mým otcem. „Tak si ho vezmi, prosím. Já zůstanu venku, jen ho nenechávej v té zimě. Prosím, tati, je to tvůj vnuk.“

V zádveří se rozhostí strašlivě napjaté, těžké ticho. Vzduch praská smrtící dominancí alfy. Plíce mě pálí. Magie vyžaduje podřízenost a drtí mě k dlažbě. Otec shlíží na naříkající uzlíček v mé náruči. V jeho temných očích bojuje hnus a chladný kalkul.

Chladně a neochotně souhlasí ostrým kývnutím.

Moje plačící máma si klekne vedle mě. Jemně mi vypáčí Toriana z roztřesených paží. Její ruce, ty samé ruce, které mi zaplétaly vlasy, když jsem byla malá holčička, se teď třesou, když mi berou syna. Naposledy políbím Torianovo vlhké čelo.

Otec přistoupí blíž a tyčí se nade mnou. „V mém domě nejsi vítaná.“

Odfrkne ta slova s čirým jedem. Otočí se na patě a odchází do temných hlubin domu, jeho těžké kroky postupně slábnou.

Couvám po čtyřech přes práh. Těžké dřevěné dveře se mi zabouchnou před nosem. Zámek zapadne na místo.

Kousavý, ledový vítr se zařezává do tenkého flanelového pyžama. Z černé oblohy padají provazce deště a smáčejí to suché oblečení, které mi Brynn dala. Dopotýčkám se přes dřevěnou verandu a schoulím se na studeném proutěném křesle v rohu. Přitáhnu si kolena k hrudi a obmotám si ruce kolem nohou, abych zachovala těch pár posledních zbytků tělesného tepla. Bouře kolem mě zuří a bičuje mou odhalenou kůži.

Otočím hlavu a podívám se velkým oknem do obýváku. Malá lampička osvětluje prostor a vrhá na stěny dlouhé stíny. S roztříštěným srdcem sleduji, jak moje matka sedí na plyšové pohovce. Chová Toriana v náruči, v bezpečí a v teple mého syna krmí lahvičkou. Jeho malinké ručičky spočívají na její hrudi. Je v bezpečí. Je v suchu.

Zuby mi divoce jektají. Vyčerpaným tělem mi otřásá nezastavitelný třas. Rty se mi barví do tmavé, zhmožděné fialové. Zima zažírající se až do morku kostí hrozí, že mi odstaví orgány. Už necítím prsty na nohou. Déšť mi stéká po tváři a mrzne mi na řasách.

Máma pomalu přistoupí ke sklu, Toriana drží opřeného o rameno. Odemkne kličku a pootevře okno na malinkou škvíru. Teplý vzduch z domu mě pohladí po ledové tváři. Přitiskne horkou dlaň na studenou tabuli, která nás rozděluje. Po její vrásčité tváři stékají slzy a zrcadlí tak dešťové kapky na skle.

„Přeměň se, zlatíčko,“ naléhá srdceryvně a hlas se jí úzkou škvírou třese. „Přeměň se, ať se aspoň trochu zahřeješ.“

Dívám se na její dlaň přitisknutou na skle, čelist se mi klepe tak silně, že sotva dokážu zformulovat slova. „Ještě jsem se nepřeměnila.“

Pro většinu normálních vlkodlaků je první přeměna hluboce oslavovaným krokem do dospělosti. Je to milník plný smečkové radosti, obrovského táboráku a pýchy alfy. Představuje vlkovu budoucí sílu a jeho místo v hierarchii smečky.

Pro mě, ať už se to konečně stane kdykoliv, to žádná oslava síly nebude. Bude to jen ponurá, žalostná nutnost. Bude to bolestná připomínka mých absolutních selhání. Bude to definitivní důkaz, že jsem bez smečky, bez domova a že vychovávám dítě úplně sama ve světě, který mě chce vidět mrtvou. Už měsíce dokážu cítit to primární svrbění své vlčice pod kůží, ale těhotenství mě nutilo to potlačovat. Udělat to teď, mrznoucí na verandě uprostřed hluboké noci, mi připadá jako ten vůbec poslední trest.