POV: Delaney

Překročím práh a následuju Cassiana do foyer. Jen pouhá velikost toho místa mi krade dech z plic. Pod mými špinavými botami se rozprostírá čistá bílá mramorová podlaha, která se leskne pod měkkým osvětlením chodby, které rozsvítí. Velkolepé schodiště se stáčí do patra, zábradlí z tmavého dřeva je vyleštěné do zrcadlového lesku. Je to bezchybná, přehnaná pevnost. Od Krvavého alfy, nejbohatšího muže, který ovládá polovinu tohohle bohem opuštěného města, ani nic menšího nečekám. V domě smečky panuje hrobové ticho, do kterého se ozývá jen zvuk našich kroků. Každý kout přímo křičí o bohatství a moci, což je ostrý kontrast k popelnicím a uličkám, kterým jsem poslední měsíce říkala domov.

Cassian na mě gestem ukáže, abych šla dál. „Tudy. Následuj mě.“

Vyjdeme dvě široká ramena schodiště a naše stíny se dlouze táhnou po nedotčených zdech. Zastaví se na konci chodby v druhém patře a otevře těžké černé dveře. Středu prostorného pokoje pro hosty dominuje obrovská mahagonová postel s nebesy. Podlahu pokrývá plyšový tmavý koberec, který zjemňuje naše kroky do naprostého ticha. Ukáže na televizi s plochou obrazovkou zabudovanou ve zdi a na dvojité dveře vedoucí na soukromý balkon s výhledem do rozlehlého lesa.

Cassian přejde do přilehlé prostorné šatny. Popadne z ramínka čistou sadu oblečení a hodí si ji přes široké rameno.

„Samozřejmě nemám dětskou postýlku, ale postel je pohodlná. Koupelna je hned tady. Je spojená s hlavní ložnicí Alfy Torina hned vedle. Neboj se. Dneska večer ve městě tvrdě chlastá a zůstane ve svém bytě. Tady jsi v bezpečí. Ručníky jsou uvnitř. Zkontroluju tě zítra v šest ráno a vezmu tě za alfou.“ Cassian kráčí ke dveřím. „Kuchyň je dole, kdybys potřebovala jídlo. Uvidíme se později.“

Zavře za sebou dveře. Zámek zapadne na místo. Stojím sama v tom obrovském pokoji. Upustím těžkou sportovní tašku na zem, v rohu zapnu malý přímotop a natahuju k hřejícím spirálám své studené, třesoucí se ruce.

„Tohle je dobré místo, miminko. Zítra konečně poznáš svýho tátu,“ promluvím tiše k Torianovi. V hrudi mi roste naděje. Pošetilá, tvrdohlavá naděje. Alfa uvidí, že má úplně stejné jantarové oči. Vycítí svou vlastní krev. Postará se o nás. Musí. Po všem tom útěku, po všem tom schovávání jsme konečně v bezpečí.

Vejdu do přilehlé koupelny a zalapám po dechu. Bílý mramor od podlahy až ke stropu a zlaté vybavení mě pod ostrým stropním osvětlením oslňují. Po celé délce toaletního stolku se táhne masivní zrcadlo, které odráží mé propadlé tváře a zacuchané vlasy. Do skleněného sprchového koutu by se bez problémů vešla půlka smečky. Široké mramorové umyvadlo je pro kojence prakticky jako vana.

Otočím zlatým kohoutkem. Teplá voda se rozlévá přes hladký kámen. Zkouším teplotu loktem a ujišťuju se, že ho voda neopaří. Svléknu Toriana z obnošeného, špinavého oblečení a spustím jeho malé tělíčko do provizorní vany. Pevnou rukou mu podpírám zadní část krku. Teplá voda ho okamžitě uklidňuje. Kope svýma buclatýma nožičkama. Cáká vodu na mramorovou desku. Z úst mu bublá šťastné žvatlání, zatímco žvýká své malé pěstičky. Tiše se uchechtnu a smývám mu z bledé pokožky tu špínu z cesty.

Jakmile voda zchladne, vytáhnu ho ven. Vytáhnu špunt a sleduju, jak špinavá voda víří do odtoku. Zabalím ho do hrubého, nadýchaného bílého ručníku z vyhřívaného věšáku. Osuším ho na té obrovské posteli a obléknu do čistého, teplého pyžama. Nakrmím ho z láhve a přitom ho hladím po jeho řídkých vláskách. Během několika minut usne, spí hluboce a bezpečně uprostřed plyšové matrace. Postavím kolem něj pevnost z tlustých polštářů, aby se nemohl v noci skutálet.

Dveře od koupelny nechám dokořán, abych ho slyšela, a svléknu si své vlastní umazané oblečení, které nechám spadnout na zem na hromadu. Vlezu do luxusní sprchy. Z masivní dešťové sprchové hlavice mi na kůži padá horká voda. Smývá ze mě týdny špíny. Smývá stres ze spaní v uličkách a z útěku před mou minulostí. Použiju drahý sprchový gel a nechám bohatou pěnu, aby mi pokryla tělo. Drhnu si pokožku hlavy, dokud nezačne brnět. Poprvé po několika měsících si připadám jako člověk.

Vypnu proud. Vystoupím do zapařené místnosti a kolem kapajícího těla si omotám těžký ručník.

Ticho rozřízne hlasitá rána.

Zpoza přilehlých dveří spojených s hlavní ložnicí se ozývají hlasy. O podlahu duní vrávoravé kroky. Vzduch prořízne ostré zachichotání ženy. Někdo je v alfově pokoji.

Zpanikařím. Popadnu z pultu své špinavé oblečení a tisknu ho k hrudi. Musím utéct zpátky do Cassianova pokoje a schovat se.

Dveře se rozletí dřív, než stihnu udělat jediný krok. Skrz páru do koupelny vklopýtá žena. Má na sobě šaty tak těsné a krátké, že se sotva dají považovat za látku. Zářivě zrzavé vlasy jí padají přes ramena v zacuchaném chumlu. Z kůže se jí valí těžký oblak levného parfému a zatuchlého alkoholu, který útočí na můj nos.

Zastaví se na místě. Její kalné oči přejíždějí mé mokré, do ručníku zahalené tělo. Rty se jí zkroutí do zlého úšklebku čirého odporu.

„Co tady děláš, odpadlíku?“ štěkne.

„Já... Beta Cassian mě sem přivedl. Řekl, že tu můžu zůstat,“ koktám, srdce mi buší do žeber.

Za ní do místnosti vtrhne obrovská postava.

Jeho pach mě zasáhne ještě dřív, než zaregistruju jeho tvář. Drahá whiskey smíchaná se syrovou, zvířecí agresí a deštěm. Ten smrad z alkoholu je tak silný, že by se dal krájet. Zaplní dveře a zablokuje jediný východ. Široká ramena, tyčící se výška, tmavé strniště ztmavující jeho silnou čelist.

Pak uvidím jeho oči. Zářící, elektrizující jantar.

Moje vlčice se mi drápe do mysli a vyje v okamžitém poznání. Vzduch opustí mé plíce. Smysly se mi pletou, každé nervové zakončení v těle mi propaluje ohnivý proud.

*Druh.*

To uvědomění mě zasáhne jako nákladní vlak. Děsivý Krvavý alfa je můj osudový druh. Ten pudový tah v jediném zlomku vteřiny připoutá mou duši k jeho. Vím to každým jediným vláknem svého bytí. Pouto je nepopiratelné, posvátné lano, které mě táhne hrudí k němu.

Udělám krok vpřed. Natáhnu se třesoucí se rukou. Pouto si žádá spojení, žadoní o jeho dotek.

Jeho nádherná, vytesaná tvář se zkroutí do masky čirého opileckého vzteku. Ostré špičáky se zablesknou, když zavrčí. Je úplně na mol. Těžký alkoholový opar dusí jeho vlčí smysly. Mou tvář z klubu nepoznává. Tu posvátnou přitažlivost našeho pouta druhů přes ten alkohol, který se mu valí v žilách, necítí.

Vrhnul se vpřed s děsivou rychlostí.

Kolem hrdla se mi sevře obrovská, mozolnatá ruka. Zvedne mě z podlahy s nulovým úsilím. Práskne mými holými, mokrými zády o mrazivé, tvrdé dlaždice. Lebka se mi odrazí od mramoru.

„Co tu kurva dělá odpadlík v mým domě?!“ zařve a ten zvuk zavibruje podlahou.

Nakloní se blízko, zhluboka a zmateně nasává vlhký vzduch kolem mého krku. Pach deště a whiskey mi zaplaví nos. V jeho zkalených jantarových očích se zaleskne zmatek, jeho tělo cítí, že něco nesedí, ale ta whiskey přebíjí všechno. Jeho zatemněný, podnapilý mozek nedokáže zaregistrovat pravdu o tom, kým jsem.

Jeho železné sevření drtí mou průdušnici, odřezává mi vzduch. Drápu ho po obrovském předloktí. Nehty mi škrábou po jeho horké kůži. Plíce křičí po kyslíku.

Mrskne mnou silněji o zeď.

„Vypadni z mýho domu, hned, než tě nechám zabít!“ řve. Z té čiré hlasitosti drnčí skleněné dveře sprchového koutu.

„Počkat, ale ty jsi můj—“ vyrazím ze sebe přiškrceným hrdlem a bojuju o jediný dech, abych mu vysvětlila to pouto.

„Vypadni!“ zahřmí znovu.

Tentokrát se přes mé zesláblé tělo převalí drtivá síla jeho Alfova povelu.

Magický příkaz do mě vrazí přes hruď. Připraví mě o svobodnou vůli a nechá mě bezmocnou vzdorovat. Za očima mi vyšlehne žhavá bolest. Bojovat s přímým rozkazem alfy je čistá, mysl drásající agónie. Magie si vynucuje podřízenost. Svaly mi cukají. Ztrácím veškerou kontrolu nad svými vlastními končetinami, jak povel začíná dominovat mé vlčici.

Zrzavá žena zapřede svůdným tónem. Přitiskne si prsa k jeho svalnaté paži a dívá se na mě s triumfálním úšklebkem.

„No tak, zlato. Ignoruj ten odpad.“ Cukruje na něj a přejíždí nehty po jeho bicepsu.

Povel pálí v mých žilách jako kyselina. Vytrhne mě od zdi. Přinucena magií popadnu oblečení z pultu. Slepě vklopýtám do Cassianova pokoje. Slzy mě oslepují. Ruce se mi nekontrolovatelně třesou, když si natahuju triko a kalhoty na vlhkou kůži. Popadnu Toriana z postele, zabalím svého spícího syna do tenké deky. Popadnu sportovní tašku. Magický příkaz mi v hlavě křičí. *Odejdi. Odejdi. Odejdi.*

V hrůze prchám dolů po velkolepém schodišti.

Mé bosé nohy plácají o chladný mramor. Narazím na spodní schod u foyer.

Žaludkem mi projede náhlá, mučivá křeč.

Vykřiknu. Kolena narazí do podlahy, těžce dopadnu. Fyzická bolest je oslepující, drtí mi to moje křehké srdce. Pouto druhů se prudce napne a přenese brutální realitu z hlavní ložnice přímo do mé nervové soustavy.

Svěsím hlavu dolů, jednou rukou se chytím spodní části zábradlí, zatímco druhou kryju Toriana. Sžíravá agónie mi krade dech. Má s ní sex. Právě teď. Přímo nad mou hlavou.

Bolest je brutální, nepopiratelný fyzický projev jeho nevěry. Neobtěžoval se mě označit, ale i tak to syrové pouto nutí moje tělo podstupovat pocit jeho zrady. Cítím těžké, mokré klouzání jeho ptáka, který naráží hluboko do kundy jiné ženské. Otřásající náraz jeho boků, jež tvrdě narážejí do její pánve, se odráží v mém vlastním nitru a vyzařuje pálivou, palčivou bolest do mých reprodukčních orgánů. Každý brutální příraz jeho tvrdého ptáka, který se rve do její mokré kundy, cítím jako zrezivělou čepel kroutící se v mé děloze. Moje tělo si uvědomuje, že jeho druh souloží s někým cizím. Zrada působí jako skutečné trhání mého masa. Má vlčice vyje v prudké agónii, lapená a ponižovaná, protože to fantomové tření jeho ptáka vrážejícího dovnitř a ven do zrzky mi pálí na nervových zakončeních.

Zatnu zuby tak silně, až cítím chuť krve. Srdce se mi roztříští na milion zubatých kousků. Táhla jsem se přes celou zemi, abych mu předala jeho syna, a on mě vyhodí na ulici, aby zabořil svého ptáka do nějaké náhodné děvky.

Povel alfy v mé krvi pálí, vynucuje si, abych ten pozemek opustila. Magie trestá mé zaváhání a přidává mi na hruď drtivou tíhu.

Ztěžka se zvednu na nohy. Zatlačím na těžké vchodové dveře a vklopýtám do mrazivé noci.

Venku řádí neúprosná bouře. Mrazivý déšť prší z černé oblohy v provazcích a promočí mé oblečení až na kost. Moje auto je zaparkované na míle daleko. Nemám kam jinam jít. Povel nenabízí žádné slitování a nutí mé třesoucí se nohy, aby mě odnesly od masivního domu smečky.

Vyhrnu si promočené tričko a zoufale se snažím chránit své dítě před kousavým větrem a ledovým deštěm. Mé bosé nohy se zaboří do mrznoucího bláta dlouhé příjezdové cesty. Běžím. Klopýtám. Tlačím se blátem a deštěm, táhnu své bolavé tělo kupředu přes temné, zalesněné silnice. Fyzická trýzeň z pouta druhů s přibývající vzdáleností, která nás odděluje, pomalu ustupuje do tupého tepání, ale ta prázdná bolest v hrudi roste s každým krokem.

Kráčím mučivé míle neúprosnou bouří. Nad hlavou mi práská hrom.

Krajina se nakonec změní. Překročím neviditelné hranice smečky. Vstoupím na území Eclipse Moon. Smečka mého odcizeného otce.

Abych tuhle mrazivou, smrtící noc přežila, nemám na výběr nic jiného. Jestli venku zůstanu ještě chvíli, ten chlad Toriana zabije. Přinutím své znecitlivělé nohy, aby mě zbytek cesty nesly během po známých předměstských ulicích.

Zastavím na kraji masivní příjezdové cesty.

Stojí přede mnou tátův opulentní, temný dům. Okna jsou černočerná. Déšť bije o asfalt, po kterém jsem jako malá holčička jezdívala na kole. Moje sestra a já jsme si na trávníku před domem šťastně hrávaly. Můj táta si s námi házel fotbalovým míčem u toho obřího dubu na kraji příjezdovky.

Stojím a třesu se v průtrži mračen. Srdce se mi stahuje nostalgií a hlubokým smutkem. Chybí mi můj starý život. Chybí mi moje rodina. Zírám na temné vchodové dveře, svého mrznoucího syna svírám u hrudi. Můžu jen navzdory všemu doufat, že i já chybím jim a že by se otec mohl konečně podívat na svého vnuka a slitovat se nad námi.