Zabouchnu dveře svého malého ojetého auta, opřu se o ošoupaný plech a zhluboka se nadechnu vlhkého vzduchu končícího léta. Parkoviště v kampusu bzučí chaotickou energií. Studenti táhnou po asfaltu obří kufry, rodiče na ně pokřikují instrukce a kufry aut se otevírají jako synchronizovaný ohňostroj. Tohle betonové a cihlové bludiště je na další čtyři roky mým domovem. Z návalu adrenalinu mi brní prsty. Nejradši bych vyskočila na kapotu svýho auta a zařvala, že jsem to konečně dokázala.

Cesta sem nebyla snadná. Zatímco moji středoškolští spolužáci trávili letní prázdniny povalováním u bazénů na zahradách nebo s batohy křižovali Evropu, já jsem prakticky žila v místním bistru na Main Street. Moje uniforma trvale páchla po přepáleném tuku a spáleném kafi. Brala jsem každou volnou směnu, kterou mi manažer hodil na krk, drhla jsem ulepené stoly a potýkala se s hrubými zákazníky, dokud jsem neměla klouby rozedřené do krve, a to všechno proto, abych si vybudovala slušný finanční polštář. Sice se mi podařilo získat plné stipendium, ale učebnice, vybavení na kolej a životní náklady naskakují sakra rychle. Odmítám se spoléhat na to, že mi moje matka samoživitelka dá byť jen o korunu navíc, a nehodlám na její ramena nakládat další stres. Už tak mi koupila tohle autíčko. Stříbrná barva se na zadním nárazníku možná trochu loupe a motor při rychlosti nad sto kilometrů v hodině trochu naříká, ale jezdí jako sen a dává mi svobodu, po které tak toužím.

Mobil mi zavibruje v dlani a zabzučí o zpocenou kůži. Na displeji zabliká mámin obličej. Přejedu prstem pro přijetí videohovoru a nasadím zářivý úsměv.

Nacpe obličej rovnou do čočky kamery. „Sylvie, jsi v pořádku?“

Natočím telefon, abych jí ukázala tyčící se cihlovou budovu za mnou. Vím naprosto jistě, že sleduje moji polohu na telefonu, takže její panika je většinou jen mateřský reflex. „Ano, mami, zrovna jsem zastavila na kolejním parkovišti.“

Ramena jí klesnou a v očích se jí objeví těžká dávka lítosti. Chtěla letět se mnou, ale platit za zpáteční letenku by byl zbytečný výdaj, což jsem jí striktně zakázala. „Fakt jsem si přála, abys mě nechala jet s tebou.“

Protočím panenky, ale držím si lehký a škádlivý tón, abych jí uklidnila nervy. „Mami, jsem tu a jsem v bezpečí, jasný? Slibuju, že ti pošlu fotky hned, jak si vyzdobím svou půlku pokoje. Miluju tě, ahoj.“

„Zavolej Declanovi!“ křikne ještě těsně předtím, než našpulím rty do poslané pusy a ukončím hovor.

Vytočím číslo svýho bratra, abych mu dala vědět, že jsem tu jízdu přežila. Zvoní to a zvoní, dokud to nespadne do hlasové schránky. Zastrčím telefon do zadní kapsy. Asi má něco na práci. V poslední době má pořád něco na práci. Upřímně, když přijel o letních prázdninách na dva týdny domů, choval se divně. S mámou ani se mnou neprohodil snad víc než dvě slova. Jen trávil hodiny hrabáním se ve své milované motorce v garáži a mizel do noci, aby se vrátil až za svítání. Doma jsme ho skoro neviděly, a když už, působil jako duch.

Vezmu si tašky a vyrazím dovnitř. Registrace na recepci zabere jen pár minut. Vítací výbor se hemží třeťáky a čtvrťáky a dvě neuvěřitelně milé holky mi pomůžou vynést moje těžké krabice dvě patra po schodech bez klimatizace.

Pokoj 214 je standardní. Dvě oddělené postele, dva úzké psací stoly a holé bílé stěny. Zabírám si postel u okna. Rozepnu hlavní kufr a vytáhnu z něj deku na míru, kterou pro mě vyrobila máma. Je sešitá ze čtverců látky s natištěnými fotkami mě, mámy a Declana v průběhu let. Když ji uhladím přes tvrdou matraci, sterilní prostor okamžitě působí trochu víc jako domov. Vytáhnu stoh máminých zářivých pláten a opřu je o stůl, čímž do pokoje vliju tolik potřebnou barvu.

Zrovna cpu složená trička do dřevěných zásuvek pod postelí a jsem asi v půlce, když se těžké dveře rozletí. Do pokoje se pozpátku vpotácí prsatá blondýnka a táhne za sebou dva obrovské značkové kufry.

Upustím trička a spěchám, abych jí dveře podržela.

Odfoukne si zbloudilou blonďatou loknu ze zpoceného obličeje a blýskne oslnivým úsměvem. „Díky! Já jsem Tiffany. Ty musíš být Sylvie, že?“

Ukážu na svou čerstvě ustlanou postel. „To jsem já. Doufám, že ti nevadí, že už jsem si zabrala stranu.“

Tiffanin pohled padne na moji barevnou deku a umělecká díla vyskládaná na stole. „Ach ne, myslím, že moje strana teď bude vypadat mdle a nudně.“

„Určitě nebude,“ zasměju se.

„A prosím tě, omluv moji mámu. Rodiče jsou na cestě nahoru a ona dokáže být trochu vlezlá.“

Než jí slova vůbec stihnou pořádně opustit ústa, nakráčí do malého pokoje žena ověšená drahými zlatými šperky ve lněném kostýmku na míru. Představí se jako Tiffanina matka a převezme kontrolu nad prostorem. Začne rozepínat tašky, nařídí dceři, aby začala věšet to moře tělových a pastelových oděvů, a začne kritizovat osvětlení v místnosti. Napětí v malém prostoru stoupá, když začne přesouvat základní nábytek, aby lépe vyhovoval dceřinu feng-šuej. Tiše se omluvím, abych jim dala prostor dýchat, protože se tím náhlým chaosem cítím trochu přidušená, a vyklouznu na rušnou chodbu.

Vytáhnu telefon a znovu vytočím Declana, zatímco kličkuju po přecpaných schodech dolů do přízemí.

Jeho hlas je drsný a úsečný ve vteřině, kdy se hovor spojí. „Jo.“

Opřu se o cihlovou zeď poblíž vchodu a sleduju prváky, jak tahají miniledničky dvoukřídlými dveřmi. „No, taky tě zdravím. Jen jsem ti chtěla dát vědět, že jsem dorazila na kolej. Máma říkala, že ti mám zavolat, tak ti volám.“

„Za půl hodiny jsem tam.“

Zavěsí. Linka ztichne, než vůbec stihnu zformulovat odpověď. Odtáhnu telefon od ucha a zírám na zhasnutý displej. Obočí se mi svraští v hlubokém zmatku.

Co má kurva za problém? To přes léto najednou zapomněl základy telefonní etikety?

Kdysi jsme byli nerozluční. Declan je jen o dva roky starší než já, ale když jsme vyrůstali, byl pro mě vždycky jako můj stín. Přišel k nám bydlet, když mu bylo pouhých šest let, hned po tom, co jeho matku brutálně zavraždili. Nejhorší na tom bylo, že se toho celého stal svědkem. To děsivé trauma ho uzamklo hluboko uvnitř jeho vlastní hlavy a ukradlo mu hlas. Máma pro něj udělala všechno, co bylo v lidských silách. Tahala ho po nespočtu dětských psychologů a specialistů na traumata a nasypala všechny svoje úspory do jeho léčby. Odmítal s jakýmkoli doktorem promluvit jediné slovo. Nikdy nepromluvil ani na mámu, bez ohledu na to, jak moc prosila nebo plakala.

Ale mluvil se mnou.

Jenom se mnou.

Kdykoli dospělí konečně přestali poletovat kolem a nechali nás samotné, abychom si hráli s dřevěnými kostkami na koberci v obýváku, naklonil se blízko a šeptal mi o své matce. Vyprávěl mi, jak krásný měla úsměv, jak jí vlasy voněly po vanilce a jak moc ho bolí na hrudi z toho, že je navždycky pryč. Byla jsem jen malé dítě, ale ty tiché, těžké chvíle mám vypálené do mozku. Ovinula jsem svoje malé, baculaté paže kolem jeho roztřesených ramen a on se mě držel, jako bych byla jeho jediná kotva na zemi.

Všechno se změnilo v den, kdy poprvé vzal do ruky fotbalový míč. Jako by v něm někdo přepnul vypínač. Začal mluvit s ostatními lidmi. Začal se smát. Mámě se tak ulevilo, že pak dva dny v kuse plakala. Vzala si o víkendech další práci jako uklízečka, jen aby mu mohla koupit kopačky, zaplatit letní kempy a dát mu na hřišti veškerou možnou výhodu. Declanova matka byla její nejlepší kamarádka a máma vždycky říkala, že jí byl Declan dán proto, aby kus její nejlepší kamarádky žil dál.

Můj biologický otec to tak neviděl. Prohlásil, že se nikdy neupsal k tomu vychovávat traumatizovaného sirotka, a sbalil si kufry. Declan si v sobě tu vinu nesl celé roky, ale máma se mu vždycky podívala přímo do očí a přísahala, že by si ho vybrala místo toho muže v milionu dalších životů. Moje matka je zkrátka drsňačka.

Vyklouznu z dusné budovy kolejí, najdu si prázdnou dřevěnou lavičku u hlavní cesty a sednu si, abych počkala. Uplyne deset minut. Pak dvacet. Slunce mi praží do ramen a kapka potu mi steče po páteři.

Konečně u obrubníku zaburácí masivní černý pick-up se zvýšeným podvozkem. Vypadá jako úplně nový, v lesklém laku se odráží oslepující sluneční světlo. S širokým úsměvem vyskočím z lavičky, když se dveře spolujezdce rozletí. Declanův nejlepší kamarád Gavin vyskočí ven a sprintuje ke mně.

„Šmouho!“

Vyprsknu smíchy nad tou směšnou dětskou přezdívkou. Gavin do mě narazí, obtočí svoje svalnaté paže kolem mého pasu a zvedne mě přímo z chodníku. Zatočí se mnou v závratném kruhu.

Hluboký, chraplavý rozkaz protne vzduch a okamžitě můj smích zabije. „Polož ji.“

Gavin mě postaví zpátky na nohy. Otočím se, odhrnu si vlasy z obličeje a najdu Declana stát u kapoty auta.

Vypadá větší, než si pamatuju, a ramena má pod tím těsným tričkem až nemožně široká. Ale je to jeho postoj, co mě vyvádí z míry. Stojí strnule a čelisti má zaťaté tak silně, až to vypadá, že mu praskne kost. Ve své obří ruce svírá kytici čistě bílých růží.

Udělám krok dopředu a natáhnu paže, abych mu je obtočila kolem krku k pořádnému objetí. „Ty jsou pro mě?“

Ucouvne. Ten pohyb je rychlý a ostrý. Vystrčí růže dopředu a účinně tak využije květiny jako fyzickou bariéru mezi mým a jeho hrudníkem.

Volnou ruku zastrčí hluboko do kapsy svých sportovních kraťasů. „Valerie říkala, že bych ti měl na uvítanou něco koupit.“

Vezmu si šustivý plastový obal a prsty zavadím o jeho klouby. Lehce sebou trhne a ucukne rukou, jako by ho moje kůže popálila. „To je milé, děkuju.“

Jeho pronikavě modré oči mi pomalu přejedou po těle a prohlédnou si moje ustřižené džínové kraťasy a obtažené tílko. Když mu pohled konečně vystřelí zpátky do mé tváře, na čelisti mu zacuká sval. Ticho se mezi námi protahuje, husté a dusivé.

Kývnu hlavou k té mohutné černé bestii, která běží na volnoběh u obrubníku, zoufale se snažím to divné napětí zlomit. „Kde máš motorku?“

„Musel jsem ji prodat. Trenér říkal, že je to moc nebezpečné.“

Úsměv mi zmizí. „Tu motorku jsi miloval. Strávil jsi celé léto tím, že jsi na ní dělal.“

Jeho hlas postrádá jakoukoli vřelost, rozsekne vzduch jako čepel, zatímco se ke mně obrací zády a rve za dveře u řidiče. „No, nemůžeme mít vždycky, co chceme. Uvidíme se.“

Gavin natáhne ruku a rozcuchá mi vlasy na temeni. „Čau, Šmouho!“

Hravě ho z čisté svalové paměti plácnu po paži, ale na hrudi mě svírá. Zůstanu zmrzle stát na chodníku, svírám bílé růže a sleduju, jak to těžké auto s řevem ožije a odpíchne se od obrubníku.

Co se to sakra s Declanem děje?

Vždycky to byl tichý kluk, ale nikdy nebyl takhle chladný.

Rozhodně ne ke mně.