Opřu telefon o podstavec malé lampičky na stole.

„Jak ses vyspala?“ zeptá se máma přes svítící displej. Rychle si stáhne kaštanové vlasy do rozcuchaného drdolu na temeni hlavy. „Byla postel v pořádku?“

Nasadím zářivý úsměv a odsunu stranou tu těžkou vzpomínku na to, jak mě včera odpoledne Declan chladně odbyl. „Postel je v pohodě, mami. Žiju a mám se dobře. Declan mi včera přinesl růže a Gavin mi pořád říká Šmouho. Všechno je v pořádku.“

Vyplázne na kameru jazyk. „Musím jít, dej Declanovi pusu.“

Obrazovka zčerná. Moje matka je úžasná žena, ale někdy dokáže být trochu přehnaně ochranitelská. Snažím se jí vyhovět, kdykoli můžu. Je to pro ni obrovská změna. Teď je v tom domě úplně sama, když celý život strávila tím, že dělala všechno pro mě a Declana.

Dveře od koupelny se otevřou a ven se vyvalí hustý oblak páry. Tiffany vyjde ven a zamotá si vlhké vlasy do bílého ručníku. „Chceš zajít na snídani? Vím přesně, kam chodí jíst fotbalový tým.“

Mrkne na mě. Tahle univerzita je svým fotbalovým programem slavná. Rekrutují sem jen ty nejlepší hráče ze všech středních škol v zemi. Je to velký důvod, proč jsme s mámou na Declana tak neuvěřitelně pyšné. Taky máme podezření, že jeho postavení hvězdného tight enda může být hlavním důvodem, proč jsem sem získala plné stipendium.

„Jasně, nezabere mi to víc než deset minut.“ Popadnu sprchový košík z kraje matrace.

Těším se, až zase uvidím Declana a Gavina. Declan se včera u svého nového náklaďáku choval tak divně a odtažitě. Od té doby, co odjel na univerzitu, mi chyběl víc, než jsem ochotná přiznat. Myslela jsem si, že se na kampusu budeme vídat a všechno se vrátí do normálu. Vím, že má plné ruce práce se skloubením náročných předmětů a nekonečných fotbalových tréninků. Nikdy nechci být na obtíž, ale v minulosti si na mě vždycky udělal čas.

Po rychlé sprše se prohrabuju v nevybaleném kufru. Pozdní letní horko venku je už teď dusivé. Natáhnu si svoje oblíbené ustřižené džínové kraťasy a obtažené bílé crop top tílko. Rozčešu si mokré vlasy, přejedu rty růžovým leskem a vyjdu za Tiffany ven těžkými dřevěnými dveřmi.

Tiffany mám ráda. Je roztomilá, živá a ví toho o školních sportovních programech docela dost. Abych byla upřímná, kdyby Declan nehrál, nikdy bych na fotbalový zápas nevkročila. Tým mě moc nezajímá, kromě toho, že je můj bratr v základní sestavě.

Kráčíme přes sluncem zalité nádvoří k hlavní jídelně. Těžké skleněné dveře se rozestoupí a zasáhne nás ledový poryv klimatizace a ohlušující řev stovek mluvících studentů. Vůně smažené slaniny a přepáleného kafe zaplňuje masivní prostor.

Vejdeme do rušné místnosti. Gavin si mě všimne vteřinu poté, co překročíme práh.

„Šmouho!“

Zařve mou směšnou dětskou přezdívku na plné plíce přes narvanou halu. Z čistého ponížení mi zrudnou uši. Každý jeden člověk v okolí se otočí naším směrem. Jejich oči sklouznou od hlučného stolu plného obřích kluků v červeném týmovém oblečení rovnou na mě. Zmrazí mě to u vchodu jako srnu ve světlech reflektorů.

„Šmouho?“ Tiffany se podívá za nás, zjevně si myslí, že volá na někoho jiného.

Gavin se už žene přímo ke mně. Vzdálenost mezi námi zkrátí ve vteřině, obtočí svoje mohutné, svalnaté paže kolem mých kolen a přehodí si mě rovnou přes široké rameno.

„Já tě zabiju, Gavine!“ Buším pěstmi do jeho pevných zad.

Jenom se zasměje, tím svým hlubokým, dunivým smíchem. Běží se mnou přes jídelnu zpátky ke svému stolu, jako bych nevážila vůbec nic. Celý fotbalový tým tleská a houká nad tou podívanou.

„Polož ji, Gavine.“

Surový hněv v Declanově hlase prořízne hluk jako zubatá čepel. Gavin mě bez okolků vysype zpátky na nohy. Klopýtnu dopředu a sotva chytím balanc na kluzké dlaždicové podlaze.

„Ty kreténe!“ Strčím do Gavina silně doprostřed hrudníku.

Tváře mi hoří. Vystavil mě pozornosti před stovkami cizích lidí. Každý kluk u toho zatraceného fotbalového stolu na mě zírá s neskrývaným zájmem. Jejich hladové oči mi přejíždějí po holých nohách a odhalené kůži na břiše.

Všichni, kromě Declana.

Zabodne do mě pohled. Jeho zuřivý zrak se zastaví na mých stehnech, pak se přesune nahoru k mému břichu v crop topu. V zaťaté čelisti mu cuká výrazný sval.

Gavin mi přehodí těžkou paži přes ramena jako pyšný otec, který se chlubí svým potomkem. „Všichni, seznamte se se Šmouhou, krásnou malou sestřičkou našeho Declana. Jinými slovy, sáhněte na ni, a zemřete.“

Protočím panenky nad tím dramatickým varováním. Tenhle úplně stejný proslov měl pro každého kluka, který se kdy opovážil se mnou promluvit.

„Jmenuju se Sylvie.“ Vynutím si zdvořilý úsměv na kluky kolem stolu.

Neujde mi, jak se Declanovy oči zúží do nebezpečných štěrbin. Odstrčí svou židli. Kovové nohy hlasitě zaskřípou o podlahu. Napochoduje ke mně a ke Gavinovi a hruď se mu zvedá tichým vztekem. Natáhne se a surově mě chytne za zápěstí. Prsty se mi zaryjí do kůže jako železné obruče.

„Au!“ zaprotestuju nahlas.

Ignoruje mě. Odtáhne mě od stolu, vleče mě bludištěm židlí a plných stolů. Nezastaví se, dokud neprojde únikovými dveřmi a nevytáhne mě ven do úmorného horka, daleko od zvědavých očí všech ostatních.

Vytrhnu zápěstí z jeho brutálního sevření a mnou si citlivou, zarudlou kůži v místě, kde se do mě prsty před chvílí zaryly. „Co to sakra, Declane. Jaký máš problém?“

„Co to máš kurva na sobě!“ Vyplivne ta slova na mě, zatímco mu nabíhají žíly na krku.

V jeho ostrých modrých očích plane vztek. Na vysokých lícních kostech mu naskáčou červené fleky. Udělá krok blíž a svou masivní postavu využije k tomu, aby se nade mnou tyčil.

Sklopím zrak na svoje oblečení. Je to doslova to samé, co má v tomhle brutálním počasí na sobě každá druhá vysokoškolačka.

„Co je špatného na tom, co mám na sobě?“ vystřelím zpátky a odmítám ustoupit.

„Jsi prakticky nahá!“ Jeho oči opět sklouznou k mým nohám, zdrží se na kousku kůže na mém pase a pak mu pohled bleskne zpátky do mé tváře.

Zamračím se, skutečně zmatená jeho výbušnou reakcí. „Je třicet stupňů, Declane. Na mém oblečení není nic špatného. Mám na sobě přesně to samé, co jsem nosila posledních pět let v létě.“

Až do dneška nikdy neměl s mým oblečením nejmenší problém. Co to do něj sakra vůbec vjelo?

Překřížím si paže na hrudi, abych mezi námi vytvořila fyzickou bariéru. „Chováš se teď fakt strašně divně.“

Namíří silný prst na svůj vlastní hrudník. „Divný? Já že jsem divný? Tohle není střední, Sylvie. Kluci se tu na tebe nepodívají a neřeknou si, že jsi jen moje sestra.“

Zvednu obočí a opětuju jeho zuřivý pohled. „A to je snad nějak špatně? Víš co, na tvůj názor nejsem zvědavá. Dlužíš mi omluvu. Nevím, co se to s tebou děje, ale koukej na to rychle přijít.“

Otočím se na podpatku a oddupu pryč. Hruď se mi sevře hořkou směsí obranného vzteku a hluboké, skryté bolesti zlomeného srdce. Trhnu skleněnými dveřmi a vtrhnu zpátky do klimatizované jídelny.

Tiffany na mě čeká u vchodu. Oči má vykulené, když k ní dojdu.

„Ty znáš Declana Frosta,“ konstatuje jako fakt. „A Gavina Mercera.“

„Jo, znám Blbýho a blbějšího.“ Vezmu si plastový tác ze stohu.

Jsem si ostře vědoma šeptajících studentů, kteří mým směrem házejí pohledy. Proč to ten Gavin sakra vůbec dělal? Zrovna jsem přijela. Chci mít normální, skvělej vysokoškolskej život jako každý jiný prvák. Na kampusu se zprávy šíří rychle. Do konce dne bude zřejmě celá škola vědět, že jsem malá sestra Declana Frosta a že mě agresivně vytáhl ven za zápěstí.

Tiffany se ke mně připojí do fronty u bufetu, abychom si vzaly snídani. „Takže, můžeš mi sehnat jejich čísla?“

Unaveně si povzdechnu. Holky mě prosily o jejich čísla už od druháku na střední. Není to nic nového.

„Promiň, máme pravidlo, že čísla nedáváme.“ Řeknu jí přesně stejnou lež, kterou vykládám natěšeným holkám už léta.

„Škoda.“ Našpulí rty a nakládá si na talíř vajíčka.

Risknu pohled přes masivní místnost směrem k fotbalovému stolu. Štve mě, jak moc mi to pitomé uspořádání připomíná střední školu. Ani tehdy jsem u jejich exkluzivního stolu nebyla vítaná.

Moje oči se přímo střetnou s těmi Declanovými napříč plnou místností.

Zírá přímo na mě. Dneska měl fakt neuvěřitelnou drzost chovat se ke mně jako k majetku před celým svým týmem a vytáhnout mě ven jako zlobivé dítě. Pokud nechce, aby ho se mnou viděli, stačilo to říct pomocí slov. Odteď se budu ze všech sil snažit držet se od něj co nejdál. Dám mu přesně to, co chce.

Ale i když si sama sobě tenhle slib dávám, bolí mě u srdce.

Nakonec je to můj bratr a já ho z celého srdce pořád miluju.

I když je to kretén.