POV: Sylvie.

Tlačím se těžkými dveřmi jídelny a okamžitě mě udeří ohlušující hukot povídajících si studentů, cinkání příborů a pronikavá vůně pražené kávy. Těžká, dusivá melancholie z Gavinova vyprávění mi pořád leží na hrudi. Zoufale se ji snažím setřást a toužím po nějakém rozptýlení. Procházím pohledem rušnou místnost, až mi zrak konečně padne na známou tvář. Nolan mě zpozoruje od svého stolu u velkých oken a horlivě na mě mává. Na tváři se mu rozlije oslnivý, nenucený úsměv, který mě zasáhne tak silně, že se mi z toho málem podlomí kolena.

Prokličkuju chaotickým mořem rozházených židlí a přeplněných stolů a zamířím přímo k němu. Vstane, aby mě přivítal, a vtáhne mě do vřelého, pevného objetí. Bez váhání ho obejmu zpátky a opřu se o jeho širokou hruď. Možná teď jednoho konkrétního fotbalistu nesnáším, ale trávit čas v blízkosti sportovců s takhle vypracovanými těly má rozhodně svoje výhody.

Sedám si na dřevěnou lavici vedle něj. „Dává ti škola taky tak zabrat jako mně?“

Téměř okamžitě ucítím na zátylku pichlavý, palčivý pocit. Rychle se rozhlédnu po jídelně a přimhouřím oči, když přes celou místnost zpozoruju ten dotěrný, dobře známý pohled, který mě propaluje. Přinutím se ho ignorovat a obrátím pozornost zpět ke svému společníkovi.

Nolan se posadí vedle mě a ztěžka si povzdechne, zatímco si prohrábne své rozcuchané blond vlasy. „Škola docela jde, protože si teď dělám jen všeobecný základ, ale tréninky na hřišti jsou brutální dřina. Každý večer odpadnu už v osm.“

Zkontroluju digitální displej na svých chytrých hodinkách. „Naštěstí je teprve po šesté, takže máš ještě trochu času, než odpadneš.“

„Jo, čas, který můžu strávit s tebou.“ Zazáří.

Jeho ruka sklouzne po hladké desce stolu a prsty si najdou ty moje. Naváže něžný fyzický kontakt a jemně mě pohladí po kloubech. Ten měkký, uvážený pohyb mi vžene prudkou horkost až do uší.

Dívá se mi zpříma do očí. „Tvůj brácha mi nedávno dal kázání.“

Ztuhnu a o kousek se stáhnu, obočí překvapením vyletí nahoru. „Fakt? A co ti řekl?“

Nolanův výraz se rychle změní na smrtelně vážný, jeho hravé kouzlo se vypaří. „Zahnal mě do kouta a dožadoval se odpovědi, jaké s tebou mám úmysly. Řekl jsem mu, že se teprve poznáváme, trávíme spolu čas a uvidíme, kam to povede. Co jsi chtěla, abych mu řekl?“

„Ne, to je perfektní odpověď. On umí být občas neuvěřitelný kretén, proto se ptám.“

„Vyloženě mi slíbil, že mi zlomí nohy, jestli ti někdy ublížím. Řekl, že se postará, abych už nikdy nehrál fotbal.“ Nolan se lehce zasměje, ačkoli váha té násilné fyzické hrozby mezi námi pořád těžce visí.

Navzdory té extrémní zastrašovací taktice to dokážu přejít smíchem. Srdce mi nervózně poskočí, ale zalije mě tajná vlna úlevy. Declan Nolanovi nezakázal se mnou mluvit. Už jen to se počítá jako obrovské vítězství.

Vysunu se z lavice, potřebuju chvilku, abych to intenzivní odhalení vstřebala. „Dáš si něco k pití? Jdu támhle k chlaďákům vzít si proteinový smoothie.“

„Jsem v pohodě, díky.“

Nechám Nolana u stolu a propletu se poledním náporem. Za chůze vytáhnu telefon a napíšu Stelle, že ten můj objev je pořád neskutečně roztomilý. Vyťukám jí, že uvidím, kam to s ním povede. Okamžitě mi pošle zpátky řadu zvracejících smajlíků, což mě nahlas rozesměje. Tahle holka je to nejlepší, co mě tenhle týden potkalo.

„Valerie říkala, že mám dohlédnout na to, abys jedla něco výživného a necpala se pořád sladkýma sračkama.“

Málem vyletím z kůže. Declan se zčistajasna zhmotní přímo za mnou. Jeho náhlá, hrozivá přítomnost mě pořádně vyděsí a zvedne mi tep. Vážně musím zapracovat na vnímání svého okolí, protože jsem jeho těžké kroky vůbec neslyšela přicházet.

Otočím se k němu a překřížím si paže na hrudi. Kriticky si přejedu pohledem jeho vysokou postavu a snažím se odrazit to nevyžádané zkoumání. Má na sobě své obvyklé tmavé sportovní oblečení, rozcuchané černé kudrny mu padají do očí. „No, ráda bych tě informovala, že jsem se dneska zapsala do fitka a začala jsem držet přísnou protizánětlivou dietu. Ty potřebuješ ostříhat.“

„Ty bys měla začít nosit víc oblečení,“ odsekne mi okamžitě drsnou odpovědí, zatímco jeho pronikavé modré oči kriticky přejíždějí po mém sportovním úboru.

Protočím oči, odhodlaná ten štěkavý rozkaz ignorovat. Odvrátím se od něj a vytáhnu z podsvícené prosklené lednice vanilkové proteinové smoothie. Rázně vykročím k uličce s čerstvým jídlem, odmítám si jím nechat zkazit náladu.

Ten parchant mi je neustále v patách, zatímco zkoumám nabídku salátů. Jeho tón zvážní, nabere na agresivitě a klesne o oktávu. „Myslím to vážně, Sylvie. Celý kampus o tobě mluví a tohle není ten druh pozornosti, který bys na sebe měla poutat.“

Zalije mě oslepující záblesk vzteku, horký a dusivý. Svírám plastovou láhev se smoothiem tak pevně, až se jí boky promáčknou dovnitř. Vážně zvažuju, že mu tu těžkou flašku rozmlátím přímo o jeho arogantní ciferník. Popadnu z regálu balený salát a agresivně vyrazím k pokladně.

„To je ta nejvíc do očí bijící sexistická věc, co z tebe kdy vypadla. Jen pro tvou informaci, jsem mnohem víc zahalená než polovina holek, se kterými se tu promenáduješ,“ obořím se na něj zuřivě a hájím svou volbu oblečení, aniž bych zpomalila rychlé tempo.

Drží se mi přímo v patách a odmítá couvnout. Čelist se mu svírá nesmírným napětím, svaly pod kůží mu viditelně cukají. „To je něco jiného. Ty jsi chytřejší než ty ostatní holky.“

Zastavím se jako přibitá. Otočím se a nevěřícně zírám na toho obrovského sportovce, co stojí přede mnou. Z jeho do očí bijícího pokrytectví a zoufalé snahy ospravedlnit svou misogynii se mi zvedá žaludek. Ty toxické věci, které teď vypouští z pusy, ostře kontrastují s tím ochranitelským, milujícím bratrem, kterého jsem od dětství respektovala.

Zatnu zuby a hlas mi klesne do zuřivého, smrtícího šepotu. „Kdo sakra jsi? Co jsi udělal s mým bratrem? Musíš s tímhle toxickým chováním okamžitě přestat, než se mi přímo před očima proměníš v prvotřídního kreténa.“

Kypím vztekem nad jeho prokazatelně parchantím chováním a nechám ho stát u pultu. Zaplatím pokladní v rekordním čase a ignoruju ten přetrvávající palčivý pocit z jeho pohledu na svých zádech. Ještěže zůstal stát na místě, protože kdyby ze sebe vyplivl jedinou další kapku těch svých majetnických keců, asi bych mu vážně dupla na nohu.

Pevným, odhodlaným krokem se vracím k Nolanovi. Jakmile se posadím, všimnu si, že nervózně sleduje Declana na druhé straně jídelny. Sleduju jeho pohled a dívám se, jak se můj bratr plynule zapojuje k hlučnému stolu plnému obrovských spoluhráčů a holek, které na sobě nemají prakticky nic než mrňavé kousky látky. To pokrytectví je naprosto otřesné.

Nolan stáhne mou pozornost zpět k našemu stolu. „Přikázal ti, aby ses ode mě držela dál?“

Vynutím si upjatý úsměv a s ostrým prasknutím odloupnu plastové víčko z krabičky od salátu. „Nediktuje mi, s kým smím mluvit, a nekontroluje moje činy. Jsem samostatný člověk.“

Nolanovi se viditelně uleví po mém divokém prohlášení, ušklíbne se, napřímí se a vyzařuje z něj obnovené sebevědomí. „To rád slyším. Hele, v pátek večer je obrovská párty fotbalových bratrstev. Říkal jsem si, jestli bys tam nechtěla jít se mnou?“

Pomalu si loknu studeného smoothie a pocítím záchvěv viny za to, že ho odmítám. „Aha, já už vlastně něco mám. Kamarádka mě už pozvala na jednu akci. Můžeme to nechat na jindy?“

V duchu si přiznávám, jak zoufale se potřebuju vyhnout jakémukoli uzavřenému prostoru, ve kterém se nachází Declan. Jít na fotbalovou párty znamená jistotu, že na něj narazím, a můj zdravý rozum dneska nesnese další výbušnou hádku.

Nolan se opře, i když mi neunikne, jak mu ta široká ramena mírně ztuhnou. „Co je to za párty?“

Studuju jeho pohlednou tvář přes řasy a jsem zvědavá na jeho typické víkendové plány. „Upřímně nemám ponětí. Párty zrovna moc neprožívám, ale slíbila jsem jí, že půjdu, když se tam lidi budou chovat normálně. Ty na tyhle akce chodíš hodně?“

„Vždycky mě pozvou.“ Ležérně pokrčí rameny. „Rád trávím čas se spoluhráči. Je to prostě něco, co po zápase běžně děláme pro uvolnění.“

Stáčím konverzaci na bezpečnější, známější území, dychtivá udržet ten lehký tón rozhovoru v chodu. „Těšíš se na blížící se fotbalovou sezónu? Vím, že spousta hráčů nesnáší, když jim dají redshirtový rok.“

„Trenér věří, že redshirtový rok z dlouhodobého hlediska vybuduje mnohem silnější tým. Declan ve svém prvním ročníku udělal to samé.“

„To jo, a vždycky říkal, že to bylo to nejlepší strategické rozhodnutí, jaké mohl pro svou sportovní kariéru udělat.“

Nolan se nakloní o kousek blíž a ignoruje ten chaotický hluk jídelny kolem nás. Pohled mu výrazně zjemní, když se mu do očí dostane upřímný, vřelý úsměv. „Uvědomuješ si, že to znamená, že odpromuju dřív než ty. Až skončím, nesmíš se odstěhovat moc daleko, protože bys mi chyběla.“

Z toho mi začnou hořet uši, protože tenhle kluk mluví o budoucnosti. A vůbec mi to nevadí.