Úhel pohledu: Sylvie.

Můj palec se vznáší nad prasklým displejem telefonu. Vzpomínka na bratrovy pevně zaťaté čelisti a jeho včerejší děsivé odhodlání mi stále vyvolává čerstvé bodnutí napětí na hrudi. Podvolení se Declanově krutému emocionálnímu vydírání ve mně zanechává hořkou, kovovou pachuť, ale nakonec v nastavení přejedu prstem a zmáčknu tlačítko odblokovat. Dělám to jen z jednoho jediného důvodu: abych mu zabránila donášet mámě a zničit jí klid v duši. Obrním se, zadržím dech a čekám na nevyhnutelné. Napůl očekávám okamžitou palbu panovačných zpráv, nebo majetnický hovor v tu samou vteřinu, kdy ho odstraním ze seznamu blokovaných.

Nestane se vůbec nic.

Zírám na displej a minuty ubíhají. Declan mlčí. Neozývá se, nepíše žádné zprávy, nedává o sobě absolutně nijak vědět.

To drtivé ticho zpečeťuje bolestivé přesvědčení, které mi zakořeňuje v srdci. Ochránce a milující bratr, kterého jsem znala doma, byl vymazán. Místo něj tu stojí bezcitný cizinec, který se ke mně chová jako ke kusu majetku, co je potřeba ovládat. Právě teď je Gavin jediným pojítkem s mojí minulostí, které se ke mně chová normálně, trvale láskyplně, a připomíná mi dobu, kdy se moje rodinná dynamika ještě nerozpadla.

Zastrčím ztichlý telefon hluboko do batohu a přinutím se soustředit na realitu. Můj náročný rozvrh v oboru fyzika je neúprosně plný a nechává mi sotva čas se nadechnout, natož abych byla posedlá Declanovými psychologickými hrami. Mezi laboratořemi, hodinami studia a přednáškami jsem si našla jen chviličku na to, abych poslala rychlé textové updaty svému novému objevu Nolanovi. Dnes ráno se mi konečně podařilo poslat mu krátkou zprávu a zajistit si u něj slib, že se sejdeme později tenhle týden na večeři na studentském nádvoří. Potřebuju rozptýlení a rande s hezkým fotbalistou je přesně to, co mi pomůže nemyslet na rodinné drama.

Povzdechnu si a po vyčerpávající dvouhodinové přednášce si nacpu těžkou učebnici a rozházené poznámky do batohu. Mám pocit, jako by můj mozek někdo prohnal mixérem.

„Asi bychom měly dát dohromady studijní skupinu, ne?“

Sebevědomý hlas prolomí doznívající ticho v poloprázdné přednáškové hale. Zapnu si batoh a zvednu hlavu. „Studijní skupinu? Vypadá to, že nám tenhle obor nakope zadky.“

Natáhne ruku a na tváři má uvolněný, zářivý úsměv. „Stella. Byla jsem premiantka maturitního ročníku, ale při pohledu na tyhle rovnice mám cynický pocit, že ten titul tady v tom prostředí neznamená naprosto nic.“

Nahlas se zasměju, cítím okamžité spojení plynoucí ze sdíleného akademického traumatu a natáhnu ruku, abych si s ní potřásla. „Sylvie. Taky premiantka, a ano, neuvěřitelně nutně potřebuju studijní skupinu.“

Stella svraští nos a vrhne kritický pohled na těch pár zbývajících kluků, co se balí ve spodních řadách. „Vadilo by ti, kdybychom to omezily přísně na nás dvě? Nemám sebemenší zájem o divné, rušivé kluky, co se mi budou snažit koukat do výstřihu, zatímco já se pokouším pochopit kvantovou mechaniku.“

Hodím si těžký batoh přes rameno a kráčím uličkou nahoru. „Každý kluk na tomhle kampusu je rušivý element. S dohodou souhlasím.“

„Tušila jsem, že tě budu mít ráda. Oficiálně jsem se rozhodla zříct se mužů,“ prohlásí Stella, když vycházíme na rušnou chodbu. „Silně zvažuju, že se vydám na lesbickou cestu, jen abych si ušetřila bolení hlavy. Ženy dělají mnohem méně problémů.“

Zvednu na ni obočí. „Prosím tě, neříkej mi, že jsem tvoje první kandidátka.“

Stella do mě hravě vrazí ramenem, což mi z hrudi vyloudí upřímný smích. „V těch džínových kraťasech máš fakt skvělej zadek. Ale vážně, jelikož jsme na vysoký a máme si užívat mládí a dělat pochybná rozhodnutí, jak by ses tvářila na divokou párty plánovanou na tenhle pátek večer?“

Zaváhám a moje disciplinovaná povaha okamžitě vyhodí obranné barikády. „Párty? Semestr doslova právě začal, Stello. Nebudeme mít nejlepší známky, když půjdeme ven a v pátek se ztřískáme.“

Stella si stoupne přede mě, kráčí chodbou pozpátku a spustí na mě charismatický argument. „Samá práce a žádná zábava z nás dělá strašně nudný holky. No tak, Sylvie! Musíme vytěžit z našeho vzhledu, dokud jsme pořád v nejlepších letech. Můžeme být akademické zbraně hromadného ničení a zároveň mít společenský život.“

Chvíli zírám na její drzou sebedůvěru, než znovu vybuchnu smíchy. „Moje máma by tě naprosto milovala.“

Stella se rozzáří a bere moje slova jako tu nejvyšší poctu. „Vidíš? Už jsem schválená rodiči a to mě ještě ani nepoznala. Potřebuju na tomhle kampusu certifikovaného parťáka a já si vybírám tebe.“

Namířím na ni přísný prst. „Dobře, půjdu. Ale vyhrazuju si plné právo vypařit se ve vteřině, kdy zjistím, že chlapi tam jsou nechutní, přespříliš opilí nebo smrdí lacinou trávou.“

Stella mi hodí paži kolem ramen, jako bychom se znaly už roky. Zjištění, že sdílíme naprosto stejný úmorný studijní rozvrh, dohodu jenom zpečetí. Během několika dalších dní se z nás rychle stane na kampusu nerozlučná síla, dvoučlenný ženský tým, který společně přežívá náročné hodiny a proplouvá obří univerzitou. Konečně jsem si našla svoji první opravdovou kamarádku, pevnou oporu nezávislou na Declanovi a jeho toxickém vlivu.

Během prosluněné obědové pauzy později v tom týdnu si se Stellou zabereme stůl na narvaném studentském nádvoří. Ostrý podzimní vzduch je vítanou úlevou po zatuchlém vzduchu plném křídového prachu z přednáškových sálů. Jsme v polovině rozhovoru, užíváme si tu vzácnou chvíli klidu, když se k našemu stolu někdo agresivně vetře.

Gavin spustí svou masivní postavu na prázdnou kovovou židli vedle mě. „Šmouho.“

Nakloní se dopředu a oči se mu okamžitě rozzáří, když padnou na brunetku sedící naproti nám. „Kdo je tvoje kamarádka?“

Povzdechnu si a protočím panenky. „Stello, tohle je Gavin.“

Gavin nahodí svůj pověstný šarm. „Chodíš s někým?“

Okamžitě přepnu do ochranného módu a prásknu svou plastovou flaškou s vodou o stůl. „Fuj, Gavine! Dej pokoj. Je to moje opravdová kamarádka. Běž si najít jinou fanynku, po sportovní budově se jich potuluje plno a čekají přesně na kluky, jako jsi ty.“

Stella tleskne rukama a ta chaotická dynamika ji pobaví. „Počkat, tohle je úžasný. Proč proboha ti říká Šmouho?“

Zrudnou mi uši okamžitým zuřivým horkem. „Nevyprávěj tu historku, Gavine. Přísahám bohu, že tě tady uprostřed nádvoří regulérně zavraždím.“

Gavin přímo vibruje radostí a nakloní se blíž ke Stelle. „Teď už je to tvoje nejlepší kamarádka! Co je trocha zamotané historie mezi lidmi, na kterých nám záleží?“

Stella si podepře bradu rukama. „Tohle si musím okamžitě poslechnout.“

Gavin ignoruje můj vražedný pohled. „Dobře, představ si tohle. Jsme v kině. Nám je tak devět, Sylvii je sedm, ale vždycky se vlekla za staršími kluky. Propašovala si obrovskou tabulku čokolády a potají ji ve tmě celou spořádala, aby se nemusela dělit ani o jedno jediné kousnutí s nikým z nás.“

Zabořím hořící tvář do dlaní a hlasitě zaskučím.

Gavin s divadelním talentem zvýší hlas. „Takže koukáme na film a tahle maličká holka si celou dobu prostě rozmazává rozpuštěnou čokoládu po celém obličeji. Vypadala jako zablácený mýval! Nakonec si utřela ty ulepené, čokoládové ruce o sedadla v kině i o záda chudáka člověka, co seděl přímo před ní.“

Hořce zamumlám skrz prsty. „Nemůžu uvěřit, že mi tohle děláš.“

Gavin se zasměje, mohutným, radostným zvukem, který přiměje pár lidí u okolních stolů otočit hlavu. „Když se rozsvítila světla a dav naštvaných diváků si začal na tu obrovskou spoušť stěžovat, byli připraveni propuknout v nepokoje. Chtěli toho, kdo to udělal, vyhodit. A pak se postavil Declan.“

Stella se nakloní dopředu, úplně pohlcená. „Co udělal?“

Gavin se při té vzpomínce usměje. „Declan se v tom temném kině hrdinsky postavil na svoje sedadlo, čelil tomu davu naštvaných dospělých a nahlas na sebe vzal vinu, aby ji ochránil před jejich hněvem. Řekl jim, že to on je ten prasáckej jedlík pro dnešní den. Lidé to prostě vzali s úsměvem, naprosto odzbrojení tím statečným devítiletým klukem, co to na sebe vzal. Ale já ji od toho dne trvale přejmenoval na Šmouhu.“

Stella si přes vlastní smích utře zatoulanou slzu z oka. „Panebože. To je fakt strašně roztomilý. Kdo je Declan?“

Pomalu spustím ruce. Zaleje mě hluboká vlna melancholie, těžká a dusivá, a okamžitě utlumí to jasné slunce nad nádvořím. „Můj bratr.“

Kvůli Stelle ze sebe vynutím úsměv, ale fyzicky mě bolí na hrudi. Vzpomínám na toho mladého, nebojácného kluka, který se dokázal postavit davu naštvaných cizinců jen proto, aby mě ochránil před křikem. Byl můj ultimátní štít, můj ochránce, člověk, jehož čistá touha udržet mě v bezpečí definovala celé mé dětství. Slepě zírám na cihlové cesty nádvoří a tíha jeho současného nepřátelství drtí tu sladkou nostalgii minulosti. Truchlím pro čistý, nezlomný vztah, který jsme kdysi sdíleli, pouto, u kterého mám pocit, že patřilo do nějakého úplně jiného života.

Kde se tedy mohlo všechno tak pokazit?