Vystřelím ze židle a vydám se za Declanem. Tak dlouho jsem ho neviděla v záchvatu vzteku, až se při tom pohledu celá třesu. Dorazím k němu přesně ve chvíli, kdy se chystá vrazit svou házecí rukou do zdi nemocnice.

„Declane, přestaň!“ vykřiknu a chytím ho za předloktí. „Nedělej to, prosím. Ublížíš si a to by máma nechtěla!“

Tělem mu projede křeč a celá ta masa svalů, kostí a šlach se rázem hroutí,