Pohled Clary:

Vivian zběsile utírala rozlitou kávu z klávesnice chomáčem kapesníků. Jakmile konečně přestala kašlat a vytřela tu katastrofální spoušť na stole, otočila židli čelem ke mně.

„Claro, potřebuju kompletní a necenzurované vysvětlení toho, co přesně se včera večer stalo. Začni mluvit.“

Cukla jsem sebou při síle jejího hlasu. Kocovina mi bušila za očima a ranní světlo působilo jako skutečné údery. Seděla jsem na posteli se zkříženýma nohama, přitáhla si kolena k tělu a opřela si o ně hlavu. V rukou jsem pevně svírala kouřící hrnek zázvorového čaje, který mi Gideon tak ohleduplně obstaral. Roztřeseně jsem se nadechla a donutila se převyprávět zničující, ponižující detaily předchozí noci. Řekla jsem jí o tom, jak jsem stála před VIP salonkem. Zopakovala jsem jí ta krutá, přezíravá slova, která Tristan pronesl ke svým bratrům ze spolku, a nechala jsem, aby se přese mě to ponížení přelilo znovu. Pak jsem popsala ten mučivý pohled na to, jak přímo přede mnou líbá jinou ženu.

S každou slabikou, která mi splynula ze rtů, se počáteční šok Vivian rychle měnil v chladnou, děsivou zuřivost. Rukama svírala okraj stolu tak silně, až jí klouby zbělely a pod tím tlakem hlasitě zapraskaly.

„Ten privilegovanej, falešnej kretén!“ zasyčela Vivian.

Vyskočila ze židle a začala přecházet po malém prostoru našeho pokoje na kolejích jako zvíře v kleci. Rozhodila rukama a dávala dohromady souvislosti v jeho nedávném chování.

„Měla jsem to tušit. Tohle je klasické, učebnicové chování nevěrníka. Jen si vzpomeň na všechny ty neustále rušené plány za posledních pár měsíců. Vzpomeň si na ta podezřelá studijní sezení, která se protáhla pozdě do noci. Teď už to dává naprostý smysl. Půjdu rovnou přes kampus na obchodní fakultu. Osobně Tristanovi domluvím, a pod pojmem domluvím myslím to, že mu přeskupím ten jeho dokonalej, arogantní obličej.“

Když jsem sledovala, jak se moje kamarádka propadá do ochranitelského vzteku, pocítila jsem vlnu tiché, obrovské vděčnosti. Z taktických důvodů jsem se rozhodla nezmínit předchozí incident, kdy jsem na charitativním galavečeru přistihla Tristana se Sloane zahalenou v ručníku. Kdyby Vivian věděla, že ta zrada trvá už dlouho a že do ní Gideon zasahoval už dvakrát, možná by na Tristana doslova naběhla s baseballovou pálkou. Přesto mi uprostřed zdrcující bolesti mé reality samotná intenzita Vivianina ochranitelského pobouření poskytla hluboce zvláštní, uklidňující pocit, že stojím nohama na zemi. Konečně někdo další potvrzoval, že ta noční můra je skutečná.

Vivian najednou přestala přecházet. Klesla na okraj mé matrace, takže pružiny zavrzaly, a pevně mi stiskla ruku.

„Bože, Claro, bez něj ti bude mnohem líp.“

Zírala jsem dolů na naše spojené ruce. Kořeněná vůně zázvorového čaje stoupala vzhůru a uzemňovala mě v mé mizerné přítomnosti.

„My jsme se ještě vlastně nerozešli,“ přiznala jsem tichým, bolestným šepotem.

Vivian zamrzla. Málem jí spadla čelist, když na mě zírala v naprostém nevěřícném úžasu.

„Claro, ty jsi doslova viděla, jak líbá jinou ženskou! Ty jsi doslova stála za dveřmi a poslouchala, jak tě před kamarády ze spolku pomlouvá! Jaký další důkaz ještě potřebuješ?“

Začala jsem honem objasňovat svůj postoj, trochu zpanikařená pod tíhou jejího odsuzování.

„Nemám sebemenší úmysl v romantickém vztahu s Tristanem pokračovat. Při pomyšlení na to, že by se mě dotkl, se mi zvedá žaludek. Jen potřebuju čas, abych to vyřešila. Oficiální zpřetrhání vazeb je složité kvůli Sylviiným kalkulacím a hluboce zakořeněné finanční síti, která spojuje naše dvě rodiny. Nastane obrovský společenský dopad a moje matka mě obviní ze zničení jejích konexí. Potřebuju jen čas na to, abych vymyslela strategický plán odchodu.“

Vivian otevřela ústa, aby mohla oponovat, ale napjatou konverzaci náhle přerušilo něco jiného. Její telefon zabzučel na stole a hlasitě vibroval o dřevo. Podívala se na displej a její rozzuřený výraz se stáhl do bolestivé grimasy. Byla to připomínka zapomenutého brunche s jejím přítelem Calem. Vivian, vycítivši moji zoufalou potřebu samoty, zaváhala a vypadala rozpolceně.

„Běž na ten brunch. Stejně si potřebuju odpočinout, bolí mě hlava, a taky musím dohnat zpožděnou seminárku. Budu v pořádku, slibuju.“

Ještě jednou mi stiskla ruku, než popadla tašku.

„Zavolej mi, kdybys něco potřebovala. Myslím to vážně, Claro.“

Dveře s cvaknutím zapadly a zanechaly mě v tichu. Donutila jsem své vyčerpané tělo vstát z postele a dávala si pozor, abych si ještě víc nezhoršila bušící bolest hlavy. Vešla jsem do koupelny, zapnula sprchu a nechala téct vařící vodu. Stoupla jsem si pod proud a zoufale se snažila fyzicky ze sebe smýt přetrvávající odporný pach levného alkoholu i dusivé vzpomínky na Velvet Lounge.

Když jsem se oblékla do čistého oblečení, metodicky jsem roztřídila své prádlo z předchozí noci. Ruce se mi zastavily, když jsem zvedla Gideonovo drahé sako s vůní cedru. Tmavá látka byla těžká a bezvadná. V duchu jsem si pevně poznamenala, že ho musím nechat profesionálně vyčistit v čistírně, než se mu ho pokusím vrátit. Vrátit sako by znamenalo znovu mu čelit, a na to jsem nebyla připravená.

Ve snaze najít nějakou normalitu jsem si sedla ke stolu a otevřela notebook. Ve chvíli, kdy se načetla plocha, na mě dopadla vlna akademické paniky. Ztratila jsem celé dva dny kvůli emocionálním dopadům Tristanovy zrady. Můj pečlivě řízený, strukturovaný studijní plán byl teď vážně narušen. Zírala jsem na z poloviny hotovou žurnalistickou práci na obrazovce. Měla jsem ji odevzdat za tři dny.

Najednou mi v rohu obrazovky pípla notifikace. Byl to nečekaný e-mail od mého profesora žurnalistiky, profesora Moreaua. Otevřela jsem zprávu a v žaludku se mi vytvořil těžký uzel hrůzy. Naprosto jsem očekávala přísnou kontrolu ohledně mého zpoždění a nulového postupu na úkolech. Místo toho mé oči přelétly text a našly zázračné záchranné lano.

Massachusetts General Hospital právě organizuje elitní delegaci mladých lékařů pro prestižní fórum lékařské výměny, které se má konat ve Francii. Organizátoři oslovili univerzitu s tím, že hledají talentovaného studenta žurnalistiky s plynulou znalostí francouzštiny, který by s delegací cestoval a cestu oficiálně dokumentoval. Pozice nabízí skromné stipendium, ale co je důležitější, plně pokrývá náklady na mezinárodní cestu.

Srdce mi bušilo o žebra. Vzhledem k rychle se blížícímu absolutoriu jsem prakticky neměla žádnou osobní finanční rezervu. S jistotou jsem věděla, že se na Sylviinu pomoc nemohu spolehnout. Od chvíle, kdy se provdala za Gordona, se moje matka zcela ponořila do života své nové, bohaté rodiny. Když jsem ji naposledy jen požádala o pomoc s nákupem potřebných učebnic, udělila mi přísnou přednášku o tom, že se musím postavit na vlastní nohy. Pokud se s Tristanem rozejdu, Sylvia mě bez váhání odřízne.

Tato plně placená pozice byla přesně tím únikem a finanční injekcí, kterou jsem zoufale potřebovala. Jednala jsem pod vlivem čistého, nefiltrovaného adrenalinu a neváhala jsem ani vteřinu. Klikla jsem na Odpovědět a sepsala pro profesora Moreaua nadšenou odpověď.

„Vážený pane profesore Moreau, děkuji Vám, že jste mě zvážil pro tuto úžasnou příležitost. O pozici u delegace Massachusetts General Hospital ve Francii mám obrovský zájem. Můj rozvrh je flexibilní a dokážu se termínům cesty přizpůsobit. Mé silné zázemí v žurnalistice spolu s vedlejším studijním oborem francouzštiny ze mě činí vhodnou kandidátku pro tuto pozici. V příloze k posouzení zasílám svůj aktualizovaný životopis a ukázku své práce.“

Zběsile jsem pracovala a rychle jsem aktualizovala svůj životopis k dokonalosti, přičemž jsem dbala na to, aby mé jazykové kurzy a články do univerzitních novin byly výrazně viditelné. Vybrala jsem svou nejlepší ukázku psaní – profilový článek o zahraničních výměnných studentech z minulého semestru, hodnocený známkou A+ – a oba soubory přiložila k e-mailu. Naposledy jsem se zhluboka nadechla, pevně stiskla tlačítko odeslat a vypustila svou žádost do éteru. V hrudi mi náhle vzplála jiskra nadějného odhodlání, která prořízla těžkou úzkost toho rána.