Do Brielliných rudnoucích očí vhrkly slzy. Část této vlhkosti pramenila ze skutečné, pulzující bolesti, jež jí vystřelovala výplněmi zvětšenou čelistí pod drtivou tíhou Sylviina neústupného stisku. Zbytek jejího výstupu však představoval jen ubohé, vypočítavé divadlo, pečlivě připravené pro muže, jenž stál skrytý ve stínech betonových sloupů za zády její protivnice.

Sylvia se tiše, přezíravě uchechtla. Povolila svůj trestající stisk na ženině bradě a udělala půlkrok vzad.

„Uklidněte se, jen jsem žertovala,“ pronesla Sylvia lehkým, vzdušným tónem.

Místo aby odešla a zmírnila tak napětí, předvedla Sylvia zničující projev fyzického opovržení. Ležérně sáhla do své značkové kabelky a vytáhla malý, jednotlivě balený dezinfekční ubrousek. Záměrně, až mučivě pomalu roztrhla stříbrnou fólii. Vytáhla vlhkou tkaninu a začala si čistit prsty. Přejížděla látkou po každém kousku kůže, který přišel do styku se sekretářčinou tváří. Pečlivě si drhla klouby i konečky prstů, jako by si holou rukou právě sáhla na něco hluboce odporného. Ostrý pach alkoholu prořízl stojatý vzduch parkoviště a jen umocnil celkovou urážku.

Brielle stála jako přimrazená a sledovala toto mučivě pomalé představení. Hruď se jí prudce zvedala. Kypěla vnitřní zuřivostí, která hrozila, že roztříští její pečlivě vybudovanou masku oběti. Zoufale se chtěla vrhnout kupředu, zvednout své pěstěné ruce a nehty sedřít ten bezchybný, arogantní úšklebek přímo ze Sylviiny tváře. Pouze zlověstná přítomnost muže stojícího těsně za Sylvií donutila sekretářku svůj hněv zuřivě polknout. Zaryla nehty do dlaní a uvítala ostré štípnutí, jež ji vrátilo do reality.

*Jen si ty své malé hry hrajte dál. Jsem zvědavá, jak ten nastalý svinčík vyžehlíte, až se vám to všechno šeredně vymstí,* hřměla Brielle v duchu, nedočkavá, až Kaelen uvidí krutost své ženy.

Sylvia zůstala vůči jedovatému pohledu, jenž šlehal ze sekretářčiných očí, naprosto chladná. Ladně naklonila hlavu a pohlédla na ženu svrchu.

„Omlouvám se. Jsem tak trochu posedlá čistotou a nesnesu pach levného parfému,“ poznamenala Sylvia.

Znečištěný ubrousek pak ledabyle odhodila. Dopadl s tichým plácnutím do nedalekého nerezového odpadkového koše. Nevěnovala sekretářce už ani jediný pohled, zacházela s ní jako s bezvýznamným smítkem prachu.

Brielle cítila, jak jí hoří tvář. Po lících se jí rozlila horká vlna ponížení, než její tvář opět nabrala nezdravou bledost. Přinutila své rysy vrátit se do žalostně ublíženého výrazu a nervózně sepjala ruce před hrudníkem.

„Paní Thorne, přísahám, že to chápete úplně špatně. Mezi mnou a panem Thornem nic není,“ zamumlala Brielle obranně.

Sylvia zamrkala a předstírala dramatický zmatek.

„Proč nesnesete trochu škádlení, když už jsem jasně řekla, že to byl jen vtip?“ zeptala se Sylvia hlasem protkaným předstíranou nevinností.

V Briellině hrudi narůstala frustrace. Snažila se své podráždění maskovat v obavě, že přijde o šanci vlákat tu ženu do pasti.

Sylvia jí nedala čas se vzpamatovat. Její hlas zazněl s brutální, zvonivou jasností.

„Kaelen je možná slepý jako patrona, ale ani on by neklesl tak hluboko, aby posbíral jen tak ledajaký odpad.“

Brielle pocítila, jak jí výraz křiví nával syrového vzteku. Pak jí v mysli bleskla vzpomínka na jejich skryté publikum. Její zuřivost se okamžitě rozplynula v čiré, radostně očekávané uspokojení. *Kráčíte si přímo do pasti. Neviňte mě z toho, že vám teď pěkně zavařím.*

Nasadila váhavý, nevinný výraz a přinutila se roztřást spodní ret.

„Paní Thorne, jak můžete říct něco tak urážlivého o panu Thorneovi? Proč byste ho takhle označovala za slepého?“ zeptala se Brielle tiše.

Sylvia se chladně a ostře uchechtla.

„Těžká krátkozrakost se od slepoty moc neliší. Ale předstírejme na chvíli, že má zrak naprosto v pořádku. I tak je pro mě hluboce urážející skutečnost, že se vám dařilo dělat mu na těchhle setkáních doprovod,“ prohlásila Sylvia suše.

Odmlčela se. Oči jí zabloudily stranou, jako by ji zrovna zasáhlo předstírané poznání. Na rtech jí zahrál vševědoucí úšklebek. Začala plynule a s nenucenou přesností pitvat samotnou podstatu sekretářčiny firemní existence.

„Už to chápu. Kaelen vás bere jen na ty obyčejné, podřadné společenské akce. Když dojde na prestižní události pro elitu, rezervuje ta místa exkluzivně pro Nolana. Vás tam nikdy nevezme,“ řekla Sylvia.

Brielle v hrudi ostře, nepopiratelně píchlo. V žaludku se jí uhnízdil neklid. Věděla, že se blíží finální úder, a připravila se na náraz.

Sylvia pokračovala ve své logické dedukci, aniž by na okamžik zaváhala.

„Dává to naprostý smysl. Kaelen není tak hloupý, aby na setkání s elitou přivedl bezduchou hlupačku. Kdybyste před nesprávnými lidmi plácla něco trapného, následky by byly fatální. Byl by to on, kdo by musel tu vaši spoušť uklízet.“

Brielle otevřela ústa k protestu, její tvář potemněla skutečným rozhořčením.

Než však stihla vydat jediné slovo, Sylvia pokračovala.

„Pro podřadnější akce vás naproti tomu jednoduše využívá jako dekorativní rozptýlení. Nemá chuť se sám obtěžovat zabavováním únavných lidí, a tak vás s sebou tahá, abyste to dělala za něj. Laciná povyražení mají v určitých situacích své uplatnění.“

Sylvia přednesla tato chladná a tvrdá fakta naprosto klidným hlasem. Neozval se žádný křik, žádná hysterická obvinění. Mluvila s odtažitou, klinickou přesností. A právě tento klid způsobil, že každá její slabika dopadla jako fyzická rána do břicha.

„Vaše jediná skutečná hodnota na sekretariátu spočívá přesně v tomhle,“ shrnula hladce Sylvia.

Sylvia se usmála. Byl to vyrovnaný, kultivovaný výraz zbavený hořkého zoufalství, jež je tak typické pro odvržené manželky. Vyzařovala auru nedotknutelné elegance, hrdě se tyčila pod zářivkami podzemních garáží a nechala manipulativní sekretářku dusit se ve svém vlastním stínu.