Sylvia stěží dokázala udržet rovnováhu tváří v tvář jeho drtivé fyzické blízkosti. Pouhá tíha jeho přítomnosti ji tlačila k zemi, což byla taktika, kterou často používal k prosazení dominance. Než se stihla víc obrnit, Kaelen se tiše, posměšně zasmál. Ten zvuk zavibroval v napjatém vzduchu mezi nimi, odkapávalo z něj nefalšované pohrdání.

„Takže tohle nazýváš plýtváním časem? Vtipné. Myslel jsem, že veškerý svůj čas obvykle trávíš tím, že se mě držíš jako klíště.“

Zjistil, že hned ráno šla na soud, aby tam čekala a podala žádost o rozvod. Toto zjištění zažehlo v jeho hrudi nevysvětlitelný vztek. Čím více o tom přemýšlel, tím víc v něm hněv plál a měnil jeho slova v chladná a ostrá. Chtěl v jejích očích vidět tu známou paniku, až dá najevo svou nespokojenost, tu samou paniku, kterou vždy projevovala, když si myslela, že by o něj mohla přijít.

Sylvia na tu návnadu neskočila. Necukla sebou před sžíravým ostřím jeho výsměchu. Místo toho jen nenuceně a lehce pokrčila rameny.

„Nemůžu ti vyčítat, že takhle smýšlíš. Byla jsem předtím slepá. Vyplýtvala jsem na tebe až příliš mnoho času a teď to musím dohnat tím, že využiju každou jedinou vteřinu.“

Udržovala si lehký, konverzační tón. Její bezostyšné přiznání k minulé hlouposti dopadlo do těžkého ticha parkoviště jako odjištěný granát.

Nolan stál pár kroků od nich a mozek mu úplně zamrzl. Nedokázal pochopit, jak se mohou pocity ženy tak rychle obrátit naruby. Ještě včera byl Kaelen nespornou láskou jejího života. Celou svou existenci točila kolem jeho rozvrhu. Dnes veřejně prohlašuje, že byla slepá, když ho vůbec kdy milovala. Ten obrat byl šokující a Nolan kvůli němu zpochybňoval všechno, co o šéfově manželce věděl.

Naslouchající zaměstnanci Thorne Group, kteří postávali poblíž výtahů, byli stejně tak ohromeni. Horečně se snažili zpracovat ten nonšalantní tón v jejím hlase. Pro všechny ve firmě představoval Kaelen ztělesnění dokonalosti. Byl bohatý, vlivný a neodolatelně přitažlivý. Vzít si ho za manžela byla největší manželská výhra, sen, pro který by většina lidí zabíjela.

Byl pro ně bohem kráčejícím mezi smrtelníky. Osud Thorne Group držel pevně v rukou. Každý jeho krok dokumentovala elita rentonských společenských kruhů. Ženy z vyšší společnosti se mu vrhaly k nohám každý den. Aby žena dobrovolně odešla od bohatství a prestiže rodiny Thorneových, to bylo něco neslýchaného. Mezi zaměstnanci se začal šířit šepot. Vyměňovali si nevěřícné pohledy, přesvědčeni, že dělá tu největší chybu svého života.

Přihlížející nedokázali pochopit, proč by to jakákoliv žena zahodila kvůli několika triviálním, neprokázaným skandálům. Pokud ostatní ženy nebrala jako hrozbu, proč byla tak odhodlaná odejít? Všem se z toho točila hlava. Odejít od muže, jako byl Kaelen Thorne, se přihlížejícím zdálo nepochopitelné a iracionální. Předpokládali, že už nikdy nenajde nikoho lepšího, takže její rezolutní odhodlání odejít vypadalo jako naprosté šílenství.

Když Kaelen slyšel to snadné zavržení, jeho výraz potemněl. Jeho bouřlivý pohled přetékal potlačovanou, násilnou zuřivostí. Varovné signály blížícího se výbuchu byly jasně zřetelné ve ztuhlých rysech jeho čelisti a v chladném ohni v jeho očích.

Sylvia už v sobě neměla ani špetku trpělivosti našlapovat po špičkách kolem jeho výbušných nálad. Nezajímalo ji rozšifrovat nebezpečný posun v jeho očích ani hojit jeho pošramocené ego. Přezíravě se podívala na své značkové hodinky.

„Do oficiálního zavření soudu zbývá ještě hodina. Když vyrazíme teď, stihneme to. Pojďme.“

Nečekala, až vyhoví. Otočila se k němu zády a vyrazila k východu z parkoviště. Její podpatky klapaly o beton v nespěchavém, stálém rytmu. Ignorovala jeho vražedný výraz a odepřela mu tak uspokojení z jakékoliv reakce.

Až když vyšla mimo bezprostřední perimetr ředitelských prostor, všimla si ticha za svými zády. Zastavila se a otočila se.

Nešel za ní.

Jejich oči se střetly přes rozlehlou asfaltovou plochu. Jeho pohled byl ostrý jako břitva a ledově chladný, byl to němý požadavek na její podřízení.

V jejím minulém životě by přesně tenhle pohled způsobil, že by se jí srdce sevřelo absolutním strachem. Začala by o sobě pochybovat. Strachovala by se, že zašla příliš daleko, zoufale by se snažila všechno urovnat a napravit, aby si získala zpět jeho nepatrnou náklonnost.

Teď už ne.

Celé roky se kroutila do jakékoliv podoby, kterou potřeboval. Spolkla svou hrdost, ignorovala do očí bijící neúctu a usmívala se navzdory šepotu o jeho údajných pletkách. Vybudovala celý svůj svět kolem těch prchavých okamžiků, kdy jí věnoval letmý pohled. Jáma, ve které ji držel uvězněnou, byla hluboká a dusivá. Vydrápat se z ní ven ji stálo veškerou sílu, kterou měla. Teď, když stála na pevné zemi, mlha pobláznění se konečně zvedla. Neviděla v něm boha, ale chybující, arogantního muže, který už nemohl diktovat její emoce.

S konečnou platností se rozhodla opustit tu vyprahlou citovou pustinu, ve které ji uvěznil. Zaplavila ji krystalická jasnost. Uvědomila si, že se nemá čeho bát. Jediná skutečná moc, kterou nad ní Kaelen kdy měl, byla její obrovská, neopětovaná láska k němu. Když tato láska vyhasla, zmizela i jeho schopnost jí ublížit. Jeho zamračený pohled neznamenal nic.

Sylvia zvedla jedno obočí. Její postoj zůstal vyrovnaný a nenuceně lhostejný.

„Nejdeš? Neříkej mi, že sis to najednou rozmyslel.“

Zkřížila ruce na hrudi a věnovala mu posměšný úšklebek.

„Kdysi jsi toužil po rozvodu tak zoufale, že jsi byl ochoten vzdát se poloviny svého obrovského majetku, jen aby ses mě zbavil. Teď, když jsem souhlasila, jsi to ty, kdo zdržuje. O co tady jde?“

Tiše se uchechtla. V jejích úchvatných rysech se zračil kousavý, ledový sarkasmus, který hladce prořízl to těžké napětí ve vzduchu.