Kaelen přimhouřil oči a v jejich hloubce se stahovala temná mračna. Naklonil se blíž, jeho rty se nepatrně pohnuly a z jeho hlubokého hlasu čišelo nebezpečí. „Smůla, pozdě.“

S těmi slovy vzal Sylvii do náruče a zamířil ke schodům. Bez ohledu na to, jak moc se mu v náručí vzpouzela, bylo to zbytečné.

Křičela: „Kaelene! Polož mě! Ty hajzle!“

Čím víc sebou házela, tím pevněji ji svíral. Byla v dokona