Pohled Romana

Cítil jsem, jak se stará kovová konstrukce pod mými těžkými koženými botami kymácí. To rytmické pohupování jsem zpočátku ignoroval a pohled nechal upřený na dravou řeku hluboko pod sebou. Tmavá voda vířila proti zubatým skalám a burácela hřmotnou, nekonečnou píseň, která se rozléhala roklí lemovanou borovicemi. Byla to obrovská hloubka. Dokonalá, smrtící vzdálenost. Opřel jsem svou váhu o zrezivělé zábradlí, odhadoval jsem pád a počítal, ve které přesné vteřině náraz roztříští mé selhávající tělo. Přes bledou tvář mi šlehal mrazivý vítr. Byl jsem připraven nechat tuhle trýznivou existenci za sebou.

Ale to kymácení zesílilo. Zrezivělé rošty protestně sténaly, jak se kov třel o kov. Odtáhl jsem pozornost od té hypnotické propasti. Čelist se mi sevřela nesmírným podrážděním. Nebyl jsem na svém zvoleném smrtelném loži sám.

Stočil jsem pohled doleva. Po úzké, ošlehané lávce se plížila postava. Žena. Měla na sobě ohyzdný, vytahaný svetr, který vypadal, jako by patřil mrtvé babičce. Zpod roztřepeného lemu se po kovu ostýchavě šouraly podivné, ošklivé hnědé boty. Pohybovala se slepě, opuchlé oči upřené na burácející vodu, a k hrudi si pevně tiskla levnou igelitku.

Hruď mi zaduněla cynickým opovržením. Vypadala uboze, roztřesená hromádka špatné módy a zoufalství. Na základě jejího zbědovaného stavu a té těžké igelitky, kterou střežila jako poklad, jsem si domyslel, že potřebuje tiché místo, aby se zbavila potraceného děcka. Z té myšlenky se mi udělalo nevolno.

Mé tiché přítomnosti ve stínech si vůbec nevšimla. Vítr skučel ocelovými lany a maskoval trhaný zvuk mého dechu. Udělala další slepý krok vpřed, její soustředění bylo pohlceno tou hloubkou. Její mrazivá dlaň se otřela přímo o mé holé klouby.

Ten kontakt byl jako zásah proudem. Vydala ze sebe mrazivý jekot hrůzy. Čirá panika v jejím hlase prořízla kvílející vítr. Cukla sebou dozadu a divoce máchala rukama. Ošoupaná podrážka její ošklivé hnědé boty uklouzla na vlhkém kovovém roštu. Gravitace se jí okamžitě zmocnila. Přepadla dozadu k otevřené mezeře pod spodním zábradlím.

Instinkt ovládl mé vyčerpané svaly. Vrhl jsem se vpřed a sevřel její máchající paže. Hrubou silou jsem ji vytáhl nahoru. Náhlý, chaotický přesun váhy rozhoupal nestabilní most prudce ze strany na stranu. Narazili jsme do zrezivělého zábradlí. Prastará konstrukce zaskřípěla, hrozíc, že praskne. Zapřel jsem boty o rošt a držel ji zavěšenou v tom chaotickém kymácení, dokud to děsivé třesení nakonec neustalo.

Držela se tmavé látky mého kabátu, hruď se jí zvedala proti mé. Stáli jsme zamčení v bizarním zápasu o dech. Pak mě do nosu udeřil odporný zápach. Do tváře mi zavanul ten strašný, štiplavý pach jejích nemytých vlasů. Smrdělo to zatuchlým potem a zoufalstvím. Zíral jsem na ni dolů. Její hnědé oči byly skutečně krásné, široké a nápadné, ačkoliv těžce oteklé a podlité krví ze dnů neustálého pláče.

Ale ten příšerný smrad... zasáhlo mi to zadní část krku jako fyzická rána. Můj nemocný hrudník se stáhl. Mými křehkými plícemi projela drsná, trýznivá křeč. Nedokázal jsem to zadržet. Kýchl jsem a zakašlal v jednom brutálním, explozivním pohybu. Sprška tmavé, slizké krve, smíchaná s odpornými zbytky mého oběda, mi vyletěla z úst. Přistála přímo na její bledé tváři.

Na chlapa, co plánuje ukončit svůj život, jsem to se svým posledním jídlem vážně měl vzít s mírou.

Ztuhla. Oteklé oči pevně zavřela. Slizká, krvavá kaše jí pomalu stékala po tváři. Otevřela oči a v hlubokém šoku na mě zírala. Věděl jsem, že slušný chlap by se za ten odporný hnus rychle omluvil. Ale moje paličatá hrdost mi sevřela čelist. Spolkl jsem kovovou chuť čerstvé krve a odmítl ukázat slabost. Ani jeden z nás nepromluvil jediné slovo. Přes hukot vody pod námi se táhlo nesmírně trapné ticho.

Konečně to nepříjemné zírání prolomila. Třesoucí se rukou se otřela po tváři, udělala nepatrný krůček stranou a pohled upřela na mřížování. „Můžete projít za mnou,“ řekla mi tichým, poraženým hlasem. „Je tu dost místa.“

„Kdo řekl, že někam jdu?“ odpověděl jsem. Můj hlas vyšel chladně a ostře. Natáhl jsem ruku a agresivně si stáhl kapuci dolů, abych na svou bledou, nezdravou tvář vrhl hluboký stín a skryl svůj ubohý stav. Nesnášel jsem lítost. „Našla jsi mě tady. Doporučuju ti najít si jinej most, kam hodit tu nechutnost, co máš v tý svý igelitce.“ Ušklíbl jsem se na tu levnou tašku. „Běž si najít pořádnou potratovou kliniku, místo abys tu riskovala krk.“

Dech se jí zadrhl. Po tvářích jí okamžitě začaly stékat čerstvé slzy a čistě se jí prořezávaly krvavou špínou na obličeji. Její hluboký smutek ve zlomku vteřiny zmizel a rychle se proměnil ve výbušný vztek. Vydala ze sebe zvířecí jekot a rozmáchla se těžkou igelitkou jako řemdihem. Tvrdě mi narazila do strany hlavy.

„Ty idiote!“ zařvala z plných plic a divoce mě znovu a znovu plácala do obličeje. „To je moje oblečení!“

Vyhodil jsem ruce nahoru, abych ten neúprosný útok vykryl. „Proč jsi ho nehodila do popelnice, místo abys lezla sem?“ křikl jsem agresivně zpátky a odháněl ten plast pryč.

Než se stihla ohnat znovu, hruď se mi propadla. Plíce mi sevřel masivní záchvat, který mi ukradl vzduch z krku. Tvrdě jsem se svalil do dřepu a chytil se kovového zábradlí pro oporu. Kašel mi drásal žebra. Ztěžka jsem kašlal. Z mých rtů se valily obrovské, tmavé sraženiny krve a cákaly přes rezavý kovový rošt mezi našimi botami. Vidění se mi rozmazalo, jak mi v hrudi vzplála agónie. Pod mým náhlým zhroucením se most začal znovu nebezpečně kymácet.

V jejích širokých hnědých očích probleskl čirý strach. Upustila tašku s oblečením. Instinktivně mě popadla za třesoucí se ruku a zapřela se, aby mě stabilizovala. Držela mě pevně, dokud kovové trámy nepřestaly sténat.

Podívala se na tmavou krev pokrývající mou bradu. „Ach, to mě moc mrzí,“ řekla tiše, její hněv roztál. „Omlouvám se, že jsem tě uhodila. Ty jsi nemocný, viď?“ Zírala na mou bledou kůži, jako by si konečně všimla smrti, která se mi držela kostí.

Hřbetem ruky jsem si setřel krvavou pusu. Vytrhl jsem prsty z jejího hřejivého sevření a pomalu se postavil. „Mohla bys laskavě vypadnout z mýho mostu?“ požádal jsem chladně.

Vydala ze sebe nevěřícný smích. Proti burácení řeky to znělo skřípavě. „Vypadni ty!“ vypálila zpátky. „Patříš do nemocnice. Co tady vůbec děláš?“

„Patřím do hajzlu, do čehož ti nic není,“ odsekl jsem. „Proč jsi tady ty?“

„Do toho ti nic není!“ oplatila mi.

Stáli jsme tam, mrazivý vítr šlehal její příšerné vlasy a můj těžký kabát. Ve strnulém tichu jsme na sebe zírali. Dílky konečně zapadly na svá místa. Podíval jsem se na ten smrtící sráz. Ona se podívala na ten smrtící sráz. To temné zjištění nám oběma došlo v úplně stejný okamžik. Byli jsme tu oba, abychom spáchali sebevraždu.

Rozzuřený z toho absurdního přerušení jsem rozhodil rukama. „Děláš si srandu?“ zakřičel jsem přes vítr. „To sis nemohla vybrat na umírání jinej den?“

Přistoupila blíž a odmítla ustoupit. „Pardon!“ zařvala přímo na mě, hlas jí kapal kousavým sarkasmem. „Asi jsi mi měl poslat e-mail o svých sebevražedných plánech! Najdi si jinej most. Tenhle patří mně.“

„Já to tu našel první,“ varoval jsem ji nebezpečně a přimhouřil oči. „Člověk tu nemůže ani v klidu chcípnout.“

Frustrovaně zafuněla. Přistoupila k okraji a nervózně se podívala dolů na dravou vodu, přičemž odhadovala tu obrovskou vzdálenost. Pohled na vířící řeku zřejmě upevnil její odhodlání. Naklonila se dopředu.

Okamžitě jsem zareagoval. Rychle jsem popadl tlustou látku jejího ošklivého svetru. Strhl jsem ji zpátky od zábradlí. Tahle mě nepředskočí.

„Hej!“ zaječela a zapotácela se dozadu.

„Ty první skákat nebudeš,“ prohlásil jsem a potlačil další vlhký záchvat kašle. „Tvoje hloupý tělo se tam dole určitě zasekne o nějakej šutr. Zablokuješ mi pád. Až nás úřady najdou, budou si mylně myslet, že jsme byli tragičtí milenci, co spáchali sebevraždu společně.“

Znovu získala rovnováhu a věnovala mi zvláštní, znechucený pohled. „S tebou bych nechodila.“

To tupé odmítnutí zabolelo. Moje obrovské ego to okamžitě pošramotilo. Než mi nemoc ukradla vitalitu, ženské se mi vrhaly k nohám. Zabodl jsem do ní pohled a cítil jsem potřebu se bránit. „Proč? Je to proto, že jsem nemocnej?“

Vyhnula se odpovědi, odvracejíc pohled od mého pronikavého zírání. „Ne. Protože tě neznám.“ Třela si paže proti chladu. „Fajn. Můžeš skočit první a já tě budu těsně následovat.“

Odmítl jsem tu urážku nechat plavat. Agresivně jsem na ni zatlačil. „Co přesně jsi tím myslela?“ dožadoval jsem se. „Já bych tě nepozval na rande čistě jen kvůli tvýmu otřesnýmu vkusu v oblíkání. Podívej se na ty boty. Tak mi teď řekni, proč bys nechtěla chodit ty se mnou?“

Otočila hlavu. Její hnědé oči po mně přejely odshora dolů, nemilosrdně a neochvějně. „Nechodila bych s tebou, protože vypadáš příšerně nemocně.“

Ta surová upřímnost mě zaskočila. Ze suchých rtů mi uniklo upřímné uchechtnutí. Otočil jsem svou pozornost zpátky k té masivní hloubce. Smrtící vzdálenost mi stáhla žaludek do uzlu skryté hrůzy. Svůj tajný strach z výšek jsem zamaskoval odfrknutím. „Díky, že jsi upřímná. Jsi první upřímná osoba, na kterou jsem ve své mizerné existenci narazil.“

Neklidně se ošila, ve tváři jí probleskl pocit viny. „Omlouvám se, že jsem překročila čáru. Nemyslela jsem to tak.“

„Nauč se stát si za svými slovy,“ odbyl jsem její omluvu a tvrdě zíral na temnou vodu. Potřeboval jsem popostrčit. Potřeboval jsem, aby ten pád vyzkoušela. Otočil jsem se zpátky k ní. „Změnil jsem názor. Věřím, že můžeš skočit první. Budu tě následovat.“

Nevěřícně na mě zírala. „Počkej chvíli. Chceš, abych skočila první jen proto, že jsem tě odmítla?“

„Ne!“ zařval jsem přes hučící vítr, klouby mi zbělely, jak jsem svíral zrezivělé zábradlí. „Chci vidět, jak hluboko to je!“