Pohled Clary

Zírala jsem na něj, naprosto ohromená drzostí jeho požadavku. Odkud se tahle bezohledná sebedůvěra brala? Celý svůj dosavadní život jsem se mohla přetrhnout, abych se ostatním zavděčila a nechávala si po sobě šlapat. Byla jsem tou tichou obětí, tím nejsnadnějším terčem v jakékoli místnosti. A přesto tady, stojíc na zrezivělé kovové mříži zavěšené nad dravou řekou, zatímco mi ostrý vítr bičoval nemyté vlasy, jsem se přistihla, jak zuřivě zírám na toho arogantního, nemocného cizince, který mi stál v cestě. Choval se, jako by mu tenhle zapomenutý kus infrastruktury patřil.

„Před dvěma minutami,“ zařvala jsem a zvýšila hlas do chraplavého křiku, abych přehlušila burácející nápory větru, které se mezi námi proháněly, „jsi stál přesně tamhle a tvrdil, že ti moje tělo bude překážet! Takže bys měl skočit první ty.“

Než po mně stihl vrhnout další jedovatou urážku, popadl ho chrastivý záchvat kašle. Ta náhlá síla zatřásla rezavým mostem pod našima nohama a kov zavibroval s děsivým zasténáním, které se rozlehlo dolů do rokle. Předklonil se, hruď se mu zvedala, jako by bojoval o každý zlomek kyslíku. Nová vlna temných, hustých krevních sraženin se rozprskla do prostoru mezi námi. Několik teplých kapek mě zasáhlo do tváře a rozmazalo se mi po studené kůži.

Stála jsem tam a cítila, jak ta vlhkost ve větru usychá, ale přesto mě to riziko, že se nakazím čímkoliv, co pustoší jeho plíce, nechávalo chladnou. Byl to nakažlivý biologický patogen? Smrtelná nemoc? To bylo jedno. Stejně jsem byla pevně rozhodnutá za pár minut ukončit svůj ubohý život. Smrtící virus se zdál jako naprosto banální obava ve srovnání s vířící propastí, která čekala pod námi.

„Jakou přesně nemocí to trpíš?“ zeptala jsem se přímo, tón chladný a odměřený, zatímco jsem si krev stírala třepícím se lemem svého ošklivého svetru.

„Do toho ti kurva nic není!“ odsekl agresivně. Přejel si hřbetem bledé ruky přes ústa a na kloubech mu zbyla karmínová šmouha. Podíval se stranou do větru se zaťatou čelistí a necítil ani střípek omluvy za to, že na mě krvácel. Jeho nedostatek základního studu byl ohromující.

Sledovala jsem, jak se mu hruď zvedá a klesá. Navzdory našemu hlasitému hašteření a drsným maskám, kterými jsme se před sebou chránili jako štíty, se mi hluboko v nitru usadilo těžké zjištění. Byli jsme oba dva ubozí zbabělci. Pravda byla obnažená v té ztuhlé váhavosti, která svírala naše končetiny. Ani jeden z nás se neposouval k okraji. Byli jsme paralyzováni čirou hrůzou z toho obrovského pádu, vyděšení k smrti z konečného, kosti drtícího nárazu, který na nás čekal v divokých proudech pod námi.

Večerní slunce zahájilo svůj pomalý sestup a barvilo oblohu zářivými, krvavými odstíny, které zrcadlily morbidní povahu našeho společného cíle. Slábnoucí světlo vrhalo přes ocelové trámy dlouhé, strašidelné stíny, díky čemuž nosná konstrukce mostu připomínala klec. Nohy jsem měla slabé, už dál nedokázaly unést tu zdrcující váhu mého děsu. Pomalu jsem si klekla na rezavý kov. Opatrně jsem se posunula dopředu a posadila se na samý okraj mostu, nohy jsem nechala viset nad prázdnotou. Vítr mi tahal za boty.

„Možná bychom mohli počkat, až padne soumrak,“ navrhla jsem tiše, bojovnost se z mého hlasu vytrácela, zatímco jsem zírala do dálky. „Ta děsivá výška by v naprosté tmě nebyla tak zastrašující.“

Očekávala jsem další kousavou poznámku, ale nepřátelský cizinec tiše poslechl. Pomalu spustil své nemocné tělo dolů a pohyboval se se ztuhlostí, která prozrazovala jeho selhávající zdraví. Sedl si přímo vedle mě na tu úzkou římsu. Ta blízkost byla zvláštní. Dva cizinci čekající, až je pohltí tma. Otočil tvář k obzoru a záměrně se vyhýbal mým očím.

„Je to krásný,“ poznamenal tiše, a jeho hlas ztratil dřívější jed, když sledoval krvácející západ slunce odrážející se od vířící vody.

Rozhodla jsem se to tiché napětí táhnoucí se mezi námi prolomit. „Jmenuji se Clara.“

„Znát tvoje jméno není nutný,“ odpověděl chladně, jeho profil byl proti slábnoucímu světlu ostrý. Můj chabý pokus o sblížení s bezcitnou účinností utnul.

Těžké, morbidní ticho se vrátilo a usadilo se na mostě jako dusivá deka. Jedinými zvuky byly skučení větru, vzdálený hukot vody a vrzání starého kovu, dokud můj prázdný, vyhladovělý žaludek najednou nevydal hlasité zakručení. Zvuk se rozlehl nad vodou, trapná, nepopiratelná připomínka toho, že moje žijící tělo vyžaduje na pokraji smrti potravu. Nejedla jsem celé dny. Měla jsem chuť si hanbou zakrýt obličej.

Muž otočil hlavu. Posměšně a dlouze se mi zadíval na břicho, koutky úst mu cukaly. Pak pomalu sáhl do kapsy své mikiny a vytáhl dokonale zabalenou čokoládovou tyčinku. Natáhl ruku a nabídl mi ji beze slova.

Vzala jsem si ji a ze rtů mi uniklo suché uchechtnutí, když jsem si ten lesklý obal prohlížela. „Plánoval jsi se zabít s čokoládou bezpečně schovanou v kapse?“

Ten lehkovážný vtip ignoroval, jeho výraz zůstal nehybný, když sledoval, jak si sladkost rozbaluji. „Proč jsi prostě nepoužila jed?“ zeptal se chladně. „Klinický statistiky ukazujou, že devadesát sedm procent sebevražednejch žen mu dává přednost. Používaj pesticidy nebo prášky.“

Odlomila jsem kousek čokolády. Na jazyku se mi rozlila sytá sladkost, ostrý kontrast k hořké realitě mého posledního večera. Žvýkala jsem pomalu a vstřebávala tu nečekanou otázku. „Původně jsem chtěla skočit pod jedoucí auto,“ přiznala jsem tiše a pohled nechala upřený na své houpající se nohy. „Šla jsem k dálnici. Ale když jsem tam dorazila, byla prázdná. Široko daleko ani jedno vozidlo. Představ si tu pravděpodobnost. Prostě jsem šla dál, až sem nahoru, dokud jsem neuslyšela hukot vody.“

Otočil hlavu, mým přiznáním viditelně v šoku. Oči mu klesly na mé obnošené boty a v tichém úžasu zíral na to, že jsem ve svém zoufalém, vyhladovělém stavu ušla tak obrovskou vzdálenost. Zdálo se, že slábnoucí světlo svléká vrstvu jeho silné obrany a odhaluje zlomeného muže skrytého pod nepřátelským zevnějškem.

„Já měl jinej plán,“ vysvětlil a z hlasu se mu vytrácela drsnost, jak se stíny na mostě prodlužovaly. „Drsnější. Dneska jsem řídil svý auto. Původně jsem se chystal to svý drahý auto napálit přímo do obrovskýho stromu dál po silnici.“ Odmlčel se a přes rysy mu přelétl temný stín, když vzpomínal na ten okamžik zaváhání. „Ale pak jsem si uvědomil to riziko. Kdybych ten náraz zázračně přežil, byl bych pravděpodobně doživotně ochrnutý, nebo s těžce poškozeným mozkem.“

Jeho ruce svíraly okraj kovového roštu, klouby mu pod tlakem zbělely. „Jen bych skončil zase uvězněný v zasraný nemocnici,“ běsnil agresivně, hlas mu vibroval hlubokou, pudovou nenávistí. „Pohrdám tím odporným smradem sterilních nemocničních oddělení. To Savo, ty přístroje, to nekonečný píchání a vyšetřování.“

Vydal ze sebe drsný dech a zavrtěl hlavou. „Pečlivě o sebevraždě uvažuju celej rok. Plánuju ji. Přemejšlím nad logistikou. A dneska jsem konečně našel tu vzácnou odvahu to udělat.“ Hodil po mně úkosem zamračený pohled a jeho arogance se vrátila v plné síle. „Odvahu, která byla zničená tím, že se ňáká ženská s příšerným vkusem na oblíkání a smradlavýma vlasama rozhodla použít stejnej most.“

Chytla jsem si pramen vlasů a přičichla k němu. Měl pravdu; smrděly strašně. Už si ani nepamatuji, kdy jsem se naposledy sprchovala. Ale jeho nedbalá krutost zabolela a bylo to právě to jeho arogantní tvrzení, které ve mně zažehlo jiskru obranného vzteku. Choval se, jako by jeho utrpení zastiňovalo to mé, jako by můj triviální život byl jen pouhou nepříjemností pro jeho velkolepý, tragický odchod.

„No, kdybych měla tvůj pitomý život já, tak bych tady nahoře nebyla,“ odsekla jsem ostře a odmítla ho nechat vyhrát hádku o tom, kdo to má horší.

Konečně se otočil, odtrhl zrak od obzoru a podíval se mi zpříma do očí. Ztlumené večerní světlo ani jeho do šeda zbarvená, nemocná pleť nedokázaly téměř vůbec skrýt ostré rysy jeho tváře. Když jsem se na něj zadívala zblízka, uvědomila jsem si, že má neodolatelně přitažlivé rysy, něco jako Henry Cavill – ostrou čelist, pronikavý pohled a nápadný profil, který ani jeho smrtelná nemoc nedokázala plně vymazat.

Po suchých rtech mu přelétl hladký, vypočítavý úsměv, když mu hlavou očividně probleskl nějaký nápad. Mírně se naklonil a navrhl zvrácenou dohodu, která se hodila k temné realitě naší situace.

„Dobrá, uzavřeme dohodu,“ navrhl hladce a tón mu klesl o oktávu. „Ten, kdo má nejsmutnější příběh, smí skákat druhý.“

Přimhouřila jsem oči a odmítala se nechat zviklat jeho náhlým šarmem nebo jeho bizarními hrami. Tvrdohlavě jsem mu připomněla jeho dřívější urážku a vrátila mu jeho vlastní slova. „Neřekl jsi právě, že znát moje jméno není nutné?“ zeptala jsem se, hlas jsem držela pevný. „Odmítám s tebou cokoli sdílet, dokud nebudu vědět, s kým přesně se bavím.“

Hluboce se zasmál, ten zvuk mu zaduněl v hrudi, a pak odvrátil svůj pronikavý pohled zpátky k temné vodě vířící pod námi.

„Jmenuju se Roman,“ řekl a nabídl tuhle jedinou informaci jako základní kámen důvěry.

Žvýkala jsem zbytek čokolády a v hlavě si jeho návrh přebírala ze všech stran. Skepticky jsem zpochybnila jeho bizarní logiku. „Proč by měl člověk s nejsmutnějším příběhem skákat jako poslední? To nedává smysl. Ten, kdo trpí víc, by to měl chtít ukončit rychleji.“

Roman přesunul váhu a svou zvrácenou psychologickou teorii vysvětlil s naprostým klidem. „Dává to dokonalej smysl. Sledovat toho s méně tragickým příběhem, jak udělá ten odvážnej skok jako první, dodá zbývajícímu zbabělci nutnou kuráž k tomu, aby ho následoval do propasti. Vidíš pád někoho jinýho, a najdeš v sobě odvahu udělat to taky.“

Ušklíbl se na mě a v očích mu tančilo temné pobavení, jak se opřel zpátky o rezavé zábradlí. Úspěšně mě zahnal do pasti v morbidní soutěži a donutil mě k tahu.

„Takže Claro,“ vybídl mě, výzva v jeho velitelském tónu byla naprosto jasná. „Jaký je tvůj hororový příběh? Dámy mají přednost.“