Pohled Harper

Stála jsem před tyčícím se bílým podloubím a zhluboka nasála vzduch do plic.

Konečně.

Po téměř čtyřiadvaceti hodinách strávených ve stísněných letadlech, zpožděných vlacích a kodrcavých taxících se moje boty dotkly vyleštěné dlažby smečky Zenith Moon. Nezpochybnitelného domova lykanů. Samotného vrcholu našeho světa.

Za normálních okolností by řadový vlkodlak jako já tyhle hranice nikdy nepřekročil. Patřili jsme do menších teritorií, zastrčených kdesi v lesích a skromných městečkách. Jenže moje matka se právě provdala za lykanského krále a povýšila se na status, který jsem jen stěží dokázala pobrat. Pozvala mě, abych sbalila svůj dosavadní život a začala bydlet s její novou královskou rodinou.

Žaludek se mi svíral chaotickou směsicí vzrušení a nervózního děsu.

To vzrušení dávalo smysl. Tohle byl Zenith Moon. Vzduch tu chutnal svěžeji, energie pulzující zemí působila přímo elektrizujícím dojmem. Každý by byl nadšený, kdyby sem mohl vkročit.

Ten nervózní děs ale pramenil z historek, které jsem slyšela. Zvěsti vykreslovaly mého nového nevlastního bratra, Kaelena Rathmorea – jediného dědice lykanského krále – jako arogantního kreténa a notorického sukničkáře. V nižších smečkách se proslýchalo, že mojí matkou hluboce opovrhuje. Náš příchod vnímal jako skvrnu na své královské krevní linii.

„Uhni, čokle!“

Zrovna když jsem udělala krok směrem k branám, narazila mi do páteře obrovská síla.

Náraz mě odhodil dopředu. Vymrštila jsem ruce, abych pád ztlumila, ale dopadla jsem tvrdě na štěrk u cesty. Ostré kamínky se mi zaryly do dlaní, sedřely mi kůži z předloktí a roztrhly ji. Paží mi projela ostrá, palčivá bolest. Moje těžké zavazadlo se převrátilo a vysypalo do hlíny.

Ztěžka jsem vydechla, vyškrábala se na kolena a sykla při pohledu na krev, která se mi perlila na kůži.

„Špinavej pse,“ ušklíbl se nade mnou hluboký hlas.

Trhla jsem hlavou vzhůru a letmo zahlédla kluka, který do mě strčil. Byl to lykan. Měl obrovskou postavu, stavěnou jako cihlová zeď, se širokými rameny a mohutnými svaly, které se mu napínaly pod tričkem. Ani se neobtěžoval ohlédnout. Prostě šel dál, obklopený suitou poskoků, kteří mu rozráželi dav, jako by mu patřila země, po které šlapali.

Kretén.

Zatnula jsem zuby a promnula si štípající paži. Spousta lykanů si myslela, že jsou nám vlkodlakům nadřazení, ale srazit někoho do špíny a nazvat ho čoklem vyžadovalo zvláštní druh krutosti. Ego toho chlapa bylo k blití.

„Hej, jsi v pořádku?“

Přispěchal ke mně mladý muž a dřepl si vedle mě. Natáhl ruku, chytil mě za nezraněnou paži a pomohl mi na nohy. Podle velikosti a pachu to byl taky lykan, ale v jeho výrazu se zračila upřímná starost.

„Díky. Jsem v pohodě,“ zalhala jsem, oprášila si hlínu z džín a chytila se za odřenou paži.

„Kaelen se zrovna vrátil z lovu,“ vysvětlil mladík a věnoval mi omluvný úsměv. „Pořád je v predátorským módu. Nechtěl ti ublížit.“

Zatajil se mi dech. „…Kaelen?“

„Jo, Kaelen Rathmore. Jedinej syn lykanskýho krále. Náš princ,“ řekl a zvedl můj spadlý kufr. „Asi jsi tu nová.“

V žaludku se mi vytvořil chladný uzel. Tak to byl Kaelen Rathmore. Můj nový nevlastní bratr. Věděla jsem, že se mu nakonec budu muset postavit, ale realita jeho brutality byla mnohem horší než ty drby.

„Právě jsem se sem přestěhovala ze smečky Willow Creek,“ řekla jsem a snažila se udržet klidný hlas.

Mladíkovy oči se rozzářily náhlým poznáním. „Willow Creek… počkat. Ty jsi Harper? Tvoje máma mě poslala, abych tě vyzvedl.“

Skvělé. Doufala jsem, že se budu toulat ulicemi města, dám si kafe a psychicky se připravím, než budu čelit matce a jejímu novému královskému životu. Tak z toho nic nebude.

„Těší mě,“ zamumlala jsem.

„Já jsem Gareth. Šéf ochranky tvojí mámy.“ Usmál se od ucha k uchu a ukázal směrem k elegantnímu černému luxusnímu SUV zaparkovanému u obrubníku. „Pojď. Dostaneme tě pryč z tohohle slunce.“

Následovala jsem ho k autu a zabořila se do měkkého koženého sedadla. Zatímco Gareth řídil těžké vozidlo ulicemi města, zírala jsem ven tónovaným sklem. Smečka Zenith Moon se ani v nejmenším nepodobala hustým lesům a tichým potokům Willow Creek. Mraky tu protínaly mrakodrapy ze skla a oceli. Architektura byla divoká a moderní a chodníky se hemžily lidmi ve značkovém oblečení. Působilo to cize a bylo toho na mě moc.

„Tak jak se ti zatím v Zenith Moon líbí?“ zeptal se Gareth a podíval se na mě do zpětného zrcátka.

„Je to tu… fajn,“ vypravila jsem ze sebe.

„Jasně že je. Tohle je střed světa. Budeš to tu milovat.“ Poklepával do volantu do rytmu rádia. „Vím, že dneska máš mít uvítací den pro prváky, ale máma mi řekla, abych tě vzal nejdřív do paláce. Můžeš si tam nechat tašky. Už mluvila s radou akademie Crown. Nebudeš ani muset bydlet na kolejích.“

Zaťala jsem čelist. „Ne. Nejdřív mě odvez do školy.“

Gareth zamrkal a lehce šlápl na brzdu, když jsme se blížili k červené. „Ale tvoje máma říkala—"

„Je mi jedno, co říkala,“ přerušila jsem ho pevným tónem. „Pojedu nejdřív do školy. A zůstanu bydlet na kolejích.“

Gareth se několik dlouhých vteřin díval na můj odraz. Zdálo se, že mu došlo, že nejsem žádná loutka, kterou si může jen tak převážet sem a tam. Zhluboka si povzdechl a pod vousy zamumlal: „Jak to mám asi vysvětlit jí?“

„Děkuju,“ řekla jsem tiše.

Moje matka mi sice možná převrátila život naruby, dotáhla mě přes celou zemi a zapsala do té nejelitnější akademie na světě, ale rozhodně nebude kontrolovat každý můj krok. Ona si vybrala palác. Já si vybírám svůj vlastní prostor. Oddálení trapného shledání s ní a jejím novým manželem byl jen příjemný bonus.

O dvacet minut později Gareth zastavil s SUV u obrovských železných bran akademie Crown. Semestr začínal dneska a u vchodu panoval čirý chaos. Drahá sportovní auta a luxusní sedany tvořily dlouhou frontu a vykládaly studenty.

Popadla jsem tašky a slušně odmítla Garethovu nabídku, že mě doprovodí dovnitř. Tohle jsem musela zvládnout sama. Prodrala jsem se davem uplakaných rodičů a nervózních prváků.

Akademie Crown představovala absolutní špičku. Ať už jste se chtěli stát elitním válečníkem, špičkovým léčitelem, nebo budoucím alfou smečky, tohle bylo to pravé tréninkové hřiště. Každý lykan prošel těmito sály, než dosáhl dospělosti. Dokonce i alfové obyčejných vlkodlaků bojovali zuby nehty, aby tu svým dětem zajistili místo.

Kdyby se moje matka neprovdala za krále, mou přihlášku by hodili rovnou do koše.

Následovala jsem proud studentů směrem do hlavní auly. Žena s přísným výrazem v elegantním kostýmu mi vtiskla do ruky lesklou kartičku, na níž byla vytištěná tučná číslice: 6.

„Číslo vaší koleje,“ instruovala mě. „Budete rozděleni do skupin podle kolejí pro úvodní představení a prohlídku kampusu.“

Svírala jsem kartičku a táhla kufr přelidněnou chodbou, dokud jsem nespatřila hlouček dívek stojících pod praporem s nápisem ‚Skupina 6‘.

Bylo jich pět. Všechny vypadaly, jako by zrovna vypadly z módního časopisu. Bezchybné vlasy, drahé šperky a ten nezaměnitelný, arogantní lykanský postoj. Už se smály a drbaly, chovaly se, jako by jim ta budova patřila.

Zhluboka jsem se nadechla na uklidněnou a zamířila k nim.

„Ehm, ahoj. Asi jsem vaše nová spolubydlící,“ řekla jsem a zvýšila hlas, abych přehlušila to štěbetání.

Všech pět dívek zmlklo. Jednohlasně se otočily, jejich oči sjely k mým okopaným botám, obyčejným džínám a odřené paži.

Blondýnka s dokonale natočenými vlasy nakrčila nos. Nasála vzduch, tvář se jí zkřivila odporem. „Vlkodlak?“

„Jo. Jsem Harper Finchová,“ odsekla jsem a držela záda rovně. Cítila jsem, jak z ní ve vlnách sálá nepřátelská energie.

Blondýnka protočila panenky a odfrkla si dost hlasitě na to, aby to slyšela i vedlejší skupina.

Dívka stojící vedle ní měla krátké černé vlasy a v očích kalkulující výraz. Věnovala mi upjatý, blahosklonný úsměv. „Tak to asi musíš být dcera nějakého alfy, viď? To je jediný způsob, jak se sem obyčejní vlkodlaci dostanou.“

„Ehm… ne. Můj táta je farmář.“

Falešný úsměv z tváře tmavovlasé dívky okamžitě zmizel.

Další dívka ze skupiny si hlasitě povzdechla. „To si snad děláš prdel.“

„Měla bys jít hned teď požádat o změnu koleje,“ štěkla blondýnka a zkřížila ruce na hrudi.

Zvedla jsem obočí, můj stisk na madle kufru zesílil. „Proč bych to dělala?“

Dívka s krátkými černými vlasy udělala krok vpřed. „Podívej. Tady Bianca je dcera člena kabinetu. Já jsem Chloe a můj bratr je kapitánem v královské gardě. Zbytek z nás jsou čistokrevní lykani. Jen si myslíme, že by ses cítila mnohem pohodlněji, kdybys bydlela s… vlastním druhem.“

Hruď mi sežehlo naprosté ponížení. Snažily se mě vykopnout ještě dřív, než jsem si vůbec stihla vybalit tašky.

„No, vlastně si myslím, že mi bude docela pohodlně přímo tady,“ řekla jsem a probodla Chloe pohledem.

Pětice dívek si vyměnila pobouřené pohledy, zacházely s mou odpovědí jako s trestným činem. Bianca po mně šlehla očima, ale Chloe jen odmítavě pokrčila rameny.

„Fajn. Jak myslíš,“ procedila Chloe chladně. „Zatímco jsi meškala, už tu byl učitel a rozdal nám učebnice. Jsi jediná, kdo je ještě nemá.“

„Díky,“ zamumlala jsem. „Kde je dostanu?“

Chloe ukázala směrem k rozlehlým chodbám za aulou. „První patro, přes severní křídlo. Je to místnost úplně na konci chodby.“

Jednou jsem přikývla a otočila se k té smečce mrch zády.

Zatímco jsem odcházela, přemýšlela jsem, jestli odmítnout palác nebyla obrovská chyba. Možná bych vážně měla jít požádat o změnu koleje. Ale ta nespravedlnost mě srala. Proč bych zrovna já měla být ta, co se musí schovávat jen proto, že se můj táta rýpal v hlíně, místo aby seděl v nějaké radě?

V hlavě mi zazněl hlas mojí babičky. Než jsem opustila Willow Creek, pevně mě chytila za ruce a řekla mi, abych nikdy neustupovala. Věřila, že mám talent na to stát se nejlepší léčitelkou své generace. Nevěděla jsem, jestli má pravdu, ale věděla jsem, že se od bandy rozmazlených lykanů nenechám hned první den vyštípat z vlastního pokoje.

Sledovala jsem instrukce od Chloe a proplétala se bludištěm akademie, dokud jsem nedorazila do severního křídla.

Atmosféra se okamžitě změnila. Rušný hluk úvodního dne utichl do naprostého ticha. Chodba byla široká, lemovaná tmavým dřevěným obložením a naprosto prázdná.

Zastavila jsem se před těžkými dubovými dveřmi úplně na konci chodby. Byly pevně zavřené. Nevypadalo to jako kumbál na úklid ani jako kabinet učitele na rozdávání učebnic.

„Haló?“ Zaklepala jsem na dřevo.

Žádná odpověď.

Chytila jsem mosaznou kliku a dveře otevřela.

Ten zvuk mě udeřil dřív než samotný pohled. Místností se rozléhalo hlasité, udýchané sténání, doprovázené mokrým, těžkým pleskáním kůže o kůži.

Dech se mi zadrhl v krku.

Pár šukal přímo na masivním mahagonovém stole.

Ta holka byla úplně nahá, obkročmo mu seděla na klíně. Ruce měla opřené naplocho o jeho hruď a boky drtivě, rytmicky přirážela dolů. Její obrovský kozy divoce poskakovaly s každým tvrdým přírazem, bledé maso se třáslo, zatímco zakláněla hlavu. S frenetickým zoufalstvím rajtovala na jeho tlustém, tvrdém ptákovi, její mokrá kunda klouzala nahoru a dolů po jeho ztopořeném údu, zatímco ji ten kluk držel za pas a přirážel nahoru, aby do ní ptáka zabořil co nejhlouběji.

Ten surový, explicitní pohled mě přikoval k zemi. Intenzivní šok mi ochromil svaly.

Holka pohodila rozcuchanými vlasy a ledabyle otočila hlavu. Její oči se zabodly do mě, jak tam stojím v otevřených dveřích.

„DO PRDELE!“ zaječela a horečnatě se snažila zakrýt svá poskakující prsa.

Hrudí mi explodovala panika. Trhla jsem sebou dozadu, snažila se stáhnout na chodbu a zabouchnout za sebou. Ale byla jsem příliš pomalá.

Kluk sedící na stole přestal přirážet. Pomalu otočil hlavu.

Tmavé vlasy. Pronikavě zelené oči. Čelist vytesaná z mramoru.

Kaelen Rathmore.

Můj nový nevlastní bratr. Ten chlap, co mě před chvílí venku za branou srazil do hlíny.

Kaelenovy zelené oči se zúžily a zafixovaly se na mou tvář. Naprosté nepřátelství, které z něj sálalo, vysálo z místnosti veškerý kyslík. Výraz, který zkřivil jeho hezké rysy, se okamžitě a děsivě proměnil ve smrtící hrozbu.