Pohled Harper

„Kdo do prdele seš?!“ zaječela nahá holka ze stolu. Zběsile se snažila zakrýt si nahá prsa, oči doširoka rozevřené hrůzou.

„Omlouvám se,“ vykoktala jsem a vrávorala dozadu na chodbu. „Spletla jsem si místnost.“

„Ty jsi nás špehovala!“ obvinila mě, její hlas se odrážel od tmavého dřevěného obložení. „Ty malá úchylná zrůdo!“

Zavrtěla jsem hlavou, zoufale se snažila utéct, ale za mnou se chodbou přihnal těžký dusot kroků. Než jsem se stihla otočit, do dveří se nahrnul obrovský dav a zablokoval mi jediný únikový východ. V čele té smečky stály moje milé spolubydlící a tvářily se nad touhle situací až příliš potěšeně.

„Harper? Co tady děláš?“ vydechla Chloe. Její vykulené oči a šokovaný tón dokonale dokreslovaly obrázek falešné nevinnosti.

Probodla jsem ji pohledem. „Přišla jsem sem, protože jsi mi to řekla. Dala jsi mi přesně tyhle instrukce ohledně učebnic.“

„To sotva,“ zalhala Chloe bez mrknutí oka a přitiskla si pěstěnou ruku na hruď. „To bych nikdy neudělala. Každý přece ví, že chodba na konci severního křídla patří výhradně Kaelenovi. Nikdo sem nesmí. Dokonce ani učitelé.“

Bianca si stoupla vedle ní, z hlasu jí kapal jed. „A kdo si vůbec vyzvedává učebnice hned první úvodní den? Všichni vědí, že se rozdávají ve třídě.“ Zkřížila ruce na hrudi a ušklíbla se. „Jsi jenom nechutná zrůda, co schválně vtrhla k dědici lykanskýho krále, aby se mohla dívat, jak s někým souloží.“

Okolní dav dychtivě přikyvoval. Shromážděnými studenty to zahučelo – rychlé a kruté mumlání, které okamžitě a plně přijalo tenhle narativ označující mě za úchylnou stalkerku.

„Vešla jsem do špatné místnosti,“ prohlásila jsem a snažila se udržet klidný hlas. „Omluvila jsem se. Nechte mě projít.“

Pokusila jsem se protlačit z toho dusivého kruhu ven. Bianca do mě tvrdě strčila. Boty mi podklouzly na vyleštěné podlaze a ramenem jsem narazila do těžké dubové zárubně.

„Jaký máš problém?“ vyštěkla jsem.

„Myslíš si, že můžeš jen tak odejít?“ odplivla si Bianca. „Tohle je akademie Crown. Máme tu pravidla. Tohle není ta necivilizovaná prdel světa, ze který ses sem připlazila.“

Podívala se mi přes rameno, bledé tváře jí zrudly, když nahlédla do místnosti. „Kaelene, nesouhlasíš? Musí být potrestána.“

„Deset ran bičem,“ navrhla Chloe agresivně. „A okamžité vyloučení.“

„Vyloučit mě může jen ředitel,“ odsekla jsem a odmítla ustoupit. Hleděla jsem Biance přímo do očí a nechala skrz své ponížení prosvítat palčivý vzdor.

Bianca protočila panenky. „Holky, vyhoďte ji. Postarejte se, ať zmizí.“

Gang holek vyrazil kupředu v brutálním útoku. Ruce mě popadly ze všech stran. Jedna holka mi zatahala za vlasy tak silně, až mě pálila kůže na hlavě. Další mi zahákla prsty za límec košile a prudkým trhnutím látku roztrhla ve švu. Ostré nehty se mi zaryly hluboko do kůže na pažích a vyryly do ní tenké linie štípající horkosti. Vystrčila jsem lokty, bojovala proti jejich sevření a kroutila tělem, abych se z toho náporu vymanila.

„Pusťte mě!“ zařvala jsem přes ten chaos.

„Vypadni z naší školy, čokle!“ křikl někdo zezadu z davu.

„Zmiz!“

Vlekly mě směrem k hlavní chodbě, tahaly moje potlučené tělo po podlaze. Dýchala jsem v přerušovaných, trhavých nádeších. Dav je povzbuzoval, smečka se obracela proti tomu nejslabšímu článku.

„Zadržte.“

Hluk prořízl líný, panovačný hlas.

Holky ztuhly. Sevření mých vlasů povolilo. Dav se rozestoupil jako voda.

Kaelen vyšel z místnosti ven. Měl odhalenou širokou hruď a dával tak na odiv tvrdé svaly a stopu tmavě fialových cucfleků, které mu tam zanechala jeho přítelkyně. Ruce si strčil do kapes, postoj měl ležérní a vyzařovala z něj samolibá, drtivá arogance, jež si vyžadovala podřízenost.

Zastavil se pár kroků ode mě a s úšklebkem na mě shlédl. Z toho zlomyslného záblesku v jeho pronikavých zelených očích se mi sevřel žaludek.

„U brány jsem tě málem nepoznal,“ prohlásil Kaelen plynule. „Dlouho jsme se neviděli, Harper.“

Dav zatajil dech. Ten zvuk vysál z chodby i ten zbytek kyslíku. Ohromeně a nevěřícně zírali, že královský dědic zná tak podřadného vlkodlaka, jako jsem já.

„Ty... ty ji znáš?“ vykoktala Bianca a její předchozí sebevědomí se rozpadlo v naprostý zmatek.

Kaelenovi se v očích zlověstně zalesklo. Rozhlédl se po tom moři šokovaných tváří a doslova nasával jejich očekávání.

„Všichni, seznamte se s Harper Finchovou,“ oznámil Kaelen a jeho hluboký hlas se nesl celou dlouhou chodbou. „Dcerou nové manželky mýho otce.“

Místnost se ponořila do smrtelného ticha. Vzduch zhoustl, až se nedal dýchat. Nikdo se ani nehnul. Nikdo nepromluvil. Tohle odhalení nad námi viselo jako katova sekera.

Pak to ticho prolomil roztřesený hlas Chloe. „Počkat... královy nové manželky? Ona je dcera TÝ DĚVKY?"

V hrudi mi vzplál horký vztek. „Nenazývej moji matku takhle.“

Kaelen ze sebe vydal chladný smích bez špetky pobavení. Odrážel se od stěn, ostrý a drásavý. „Jo,“ prohlásil veřejně a zabodl do mě svůj nelítostný pohled. „Ta samá děvka, co šukala mýho otce, zatímco moje matka ještě ležela na smrtelné posteli. Bývalá královna ještě ani nevychladla a ona, o šest měsíců později, se už nemohla dočkat, až si ho vezme. Ta děvka.“

Probodla jsem ho pohledem a klepala se zuřivostí tak silnou, až se mi mlžilo vidění. Chtěla jsem křičet, popřít to, vytrhnout mu hrdlo. Ale pravda mi ochromila jazyk. Neřekl jedinou lež. Moje matka protlačila královskou svatbu trýznivých šest měsíců po smrti královny. Opustila mého otce farmáře v naší malé vesnici, vyměnila klidný život za korunu a donutila mě vstoupit do světa, kde jsem nebyla ničím jiným než špinavým tajemstvím.

„I když k smrti nenávidím její existenci,“ pokračoval Kaelen a hlas mu klesl do smrtící, hluboké polohy, „musím se s ní smířit.“

„Tohle uspořádání nenávidím úplně stejně,“ vypálila jsem nazpátek, hlas se mi třásl potlačovaným vztekem.

V rozmazané šmouze pohybu Kaelen zkrátil vzdálenost mezi námi. Jeho velká ruka vystřelila vpřed a popadla mě za bradu v trestajícím, drtivém sevření. Prsty se mi zaryly do čelisti, dokud mě ta bolest nedonutila pootevřít rty. Naklonil se a přiblížil svou tvář na pár centimetrů od mojí.

„Drž se ode mě dál, čokle,“ zavrčel mi přímo do obličeje. Pach jeho rozzuřené alfa aury mě pálil v nose. „To, že jsi moje nevlastní sestra, ti nedává žádný právo se ke mně přibližovat. Nezapomínej, co jsi zač.“

Strčil mi do ramene a odstrčil mě. Zavrávorala jsem a jen stěží udržela rovnováhu. Kaelen se ke mně otočil zády a odcházel. Nahá holka ze stolu, která si teď na hrudi svírala zmačkanou košili, šla těsně za ním a vrhla po mně triumfální, nenávistný pohled, než oba zmizeli na konci chodby.

Zůstala jsem stát sama uprostřed nepřátelského davu a připravila se na ty pekelné následky.

Zbytek uvítacího dne byl jako noční můra. Incident v severním křídle se šířil rychlostí lesního požáru. Drby se nesly od ucha k uchu dřív, než jsem vůbec dorazila na svou další zastávku. Kamkoli jsem šla, od velké knihovny až po rozlehlá venkovní cvičiště, studenti si za mými zády zlomyslně šeptali. Ty zvěsti mě pronásledovaly a univerzálně mě onálepkovaly jako dceru rozvracečky rodin. Mí vrstevníci se ušklíbali, když jsem procházela kolem. Skupinky se rozestupovaly, jen aby nemusely stát blízko mě. Strávila jsem ty hodiny uvězněná ve stavu hluboké izolace, udušená jejich odsuzováním.

Když prohlídka kampusu konečně skončila, slunce už klesalo pod horizont. Vyčerpání se mi usadilo hluboko v kostech. Roztržená košile mi volně visela přes poškrábaná ramena. Sotva jsem dokázala popadnout dech. Chtěla jsem jediné: dostat se do Vily 6, zamknout dveře a padnout mrtvá na postel.

Vlekla jsem se po kamenné pěšině ke své přidělené koleji. Kousek přede mnou se u vchodových dveří shlukl posměšný dav. Ukazovali dovnitř a hlasitě a drsně se smáli.

Žaludek mi spadl do propasti. V břiše se mi rozlil odporný děs.

Ve chvíli, kdy si všimli, že se blížím, smích utichl. Studenti se rozutekli, spěšně mizeli v pohasínajícím světle a nechali vchod dokořán.

Chytila jsem se zábradlí a vyšla po schodech. Prošla jsem vchodovými dveřmi.

Při pohledu dovnitř se mi zastavilo srdce.

Celý můj život byl během pár hodin zničen. Moje těžké plátěné zavazadlo leželo vysypané vzhůru nohama na dřevěné podlaze. Každý kus oblečení, co jsem vlastnila – moje džíny, moje svetry, moje obyčejné šaty – byl roztrhaný na cáry, látka rozřezaná na nepoznatelné pruhy. Moje osobní věci ležely rozbité na ostré kusy. Kartáč na vlasy byl přelomený napůl. Jediná zarámovaná fotka mojí babičky z domova ležela roztříštěná, střípky skla zakrývaly její usmívající se tvář. Dokonce i fungl nové učebnice z akademie, které jsem před chvílí sháněla, byly roztrhané, jejich silné hřbety polámané a stránky vytrhané a rozházené po podlaze jako mrtvé listí.

Zvedla jsem bradu. Na bezchybně bílé zdi byla křiklavou, jasně červenou barvou nastříkána obrovská, rozeklaná slova:

TÁHNI DO PRDELE. DĚVKO.