Pohled Harper

Tichým, hladovým vrčením to ve světlem ohně ozářené mýtině Fantomového lesa jen vřelo. Samci lykanů kroužili blíž a jejich predátorské oči se upíraly na mou zbitou postavu. Vzduch byl hutný, těžký jejich dusivým chtíčem a očekáváním. Desítky mohutných těl se přesouvaly ve stínech a cenily zuby, jak dychtivě čekaly, až uposlechnu rozkaz a svléknu se.

Stála jsem jako přimrazená. Dýchala jsem v mělkých, zpanikařených trhnutích.

Kaelen stál jen pár stop ode mě a tyčil se nade mnou. Praskající oheň vrhal komíhající se oranžové stíny na jeho bezchybnou, krutou tvář. S úšklebkem na mě shlížel. Jeho smaragdové oči jiskřily temným, sadistickým pobavením. Udělal krok vzad a elegantně natáhl ruku do středu kruhu, čímž se mi velkolepým gestem vysmíval.

„Tak co?“ rýpl si. Jeho hlas se lehce nesl přes praskání plamenů a tiché vrčení jeho smečky. „Scéna je tvoje. Do toho, sestřičko. Nemůžu se dočkat.“

Všechny oči se mi vpíjely do kůže. Mladí lykani pískali a pokřikovali, dožadovali se představení. Chtěli mě ponížit. Chtěli mě zlomit.

Zahnaná na absolutní hranici svých sil jsem v hrudi ucítila, jak něco prasklo. V krvi mi vzplál ohnivý vzdor a pálil víc než samotný strach. Odmítla jsem mu dopřát to zadostiučinění. Odmítla jsem je nechat, aby ze mě udělali lacinou podívanou.

Místo abych sáhla po lemu své zničené košile, udělala jsem krok vpřed a vytrhla Kaelenovi z ruky napůl plnou láhev kořeněné vodky.

Zamrkal, na zlomek vteřiny zaskočený.

Bez zaváhání jsem zaklonila hlavu a přirazila si hrdlo láhve ke rtům. Kopla jsem to do sebe. Ostrá tekutina mě zasáhla v krku jako škrtnutá zápalka. Zapálila mi jícen. Žaludek se mi zvedl a hrozil, že to toxické množství alkoholu odmítne, ale já pevně stiskla čelisti. Donutila jsem se polknout každou poslední žhavou kapku. Z čiré agónie toho pálení mi po tvářích stékaly slzy, ale nepřestala jsem, dokud nebyla láhev prázdná.

Odtáhla jsem láhev od úst a lapala po dechu. Pak jsem prázdné sklo mrštila o kamenitou zem.

*TŘÍSK!*

Zvuk tříštícího se skla uvrhl celou mýtinu do ohromeného, smrtelného ticha. Hvízdání samcům uvízlo v hrdle. Vrčení ustalo. Nikdo se ani nepohnul.

Kaelenův výsměšný úsměv okamžitě zmizel. Zaskřípal zuby a tvář mu zastřel nebezpečný stín.

Ignorovala jsem jeho temnící výraz. Obrovská dávka alkoholu se už dostávala do krevního oběhu a točila se mi z ní hlava. Zapotácela jsem se na nohou a mrkala, abych zaostřila rozmazané vidění. Otočila jsem se k němu zády a vyrazila přímo k improvizovanému baru u ohně. Natáhla jsem ruku a popadla za hrdlo druhou láhev chlastu.

Než jsem ji vůbec stihla zvednout ke rtům, Kaelen po mně vystartoval.

Pohyboval se děsivou rychlostí a vytrhl mi těžkou skleněnou láhev ze sevření. Mrštil s ní přímo do burácející vatry. Alkohol při nárazu explodoval. Plameny vyšlehly s ohlušujícím hukotem deset stop do noční oblohy a osvětlily šok ve tvářích okolních lykanů.

„Jsi kurva normální?“ zařval Kaelen a popadl mě za paži. „Mohla jsi umřít!“

Otřela jsem si mokrou pusu hřbetem ruky. Podívala jsem se nahoru do jeho zuřivých zelených očí a vydala ze sebe hořký, alkoholem nasáklý smích.

„Není to snad to, co jsi chtěl?“ zamumlala jsem a slova chutnala po popelu a koření. „Na čem záleží? Hlavně když trpím, to tě přece uspokojí.“

Jeho sevření na mé paži se utáhlo jako svěrák. Bylo mi to jedno. Zapřela jsem nohy do země, zaklonila se a vyškubla si zápěstí z jeho sevření. Pustil mě a zíral na mě s nečitelným, bouřlivým výrazem.

Otočila jsem se a slepě klopýtala k okraji mýtiny. Dav lykanských samců se bez jediného hlásku rozestoupil a ustupoval mi z cesty, jako bych byla duch. Šourala jsem se hlínou a nechávala Fantomový les za sebou.

Adrenalin vyprchal vteřinu poté, co jsem dorazila na hlavní cestu. Alkohol do mého systému vrazil s drtivou silou. Každá buňka v mém těle tepala mučivou bolestí. Svět se točil v nevolných kruzích. Dokázala jsem se protlačit velkolepými hlavními branami kampusu, ale kolena se mi podlomila. Zhroutila jsem se na chladný, temný asfalt silnice a svět se propadl do černočerné tmy.

Probudila jsem se za zvuku zběsilého vzlykání.

Hlava mi třeštila silou úderů perlíku. Zasténala jsem a odlepila od sebe těžká víčka. Oslňující sluneční světlo pronikající obrovskými okny mé ložnice v královském zámku mi bodalo do sítnic.

„Harper! Panebože, ty ses probrala!“

Moje matka Sylvie seděla na kraji matrace. Svírala mi ruku tak pevně, až měla klouby bílé. Po pečlivě napudrované tváři jí stékaly slzy.

„Mami... přestaň brečet. Jsem v pohodě,“ zašeptala jsem hlasem, který zněl jako brusný papír.

„Jak to můžeš říct?!“ zaječela a její smutek se okamžitě proměnil v nepříčetnou zuřivost. Pustila mi ruku, postavila se a začala přecházet po místnosti. „Odpadla jsi u hlavní brány! Smrděla jsi levným chlastem! Doktor říkal, že jsi měla namále s otravou alkoholem! Co sis sakra myslela, Harper? Byla jsi na té škole jeden den! Co si řeknou ostatní alfové? Co si král Titus pomyslí o mojí výchově?!“

Nebyla zuřivá z toho, že mě málem napadli. Zuřila kvůli svojí pověsti.

Zavřela jsem oči a zhluboka, vyčerpaně vydechla. „Neříkala jsi mi snad, ať si s Kaelenem promluvím?“

Sylvie uprostřed místnosti ztuhla. Z tváře jí vyprchala barva. „Ne... neříkej mi... Že ti tohle udělal on?“

„Pokusil se udělat mnohem horší věci,“ řekla jsem tiše a zírala na nebesa své postele. „Ale unikla jsem.“

Sylvie na mě zírala, oči doširoka rozevřené narůstajícím děsem, jak jí v mozku sepnula realita mého zbitého stavu a otravy alkoholem. Zakryla si ústa oběma rukama. Z hrdla se jí vydral sípavý vzlyk. Zhroutila se na podlahu a propukla v opravdové zoufalství. Konečně si uvědomila hrůzný rozsah nebezpečí, do kterého mě vmanipulovala. Mezi slzami přísahala, že už po mně nikdy nebude chtít, abych se k mému psychopatickému nevlastnímu bratrovi přiblížila. Oficiálně stáhla všechny požadavky, abych se sblížila s lykanským dědicem.

Další dva útrpné dny jsem strávila zavřená ve své ložnici.

Celý zámek hučel zběsilými, opulentními přípravami. Služebné sprintovaly po chodbách. Stráže křičely rozkazy. Květináři tahali koridory obrovská aranžmá. Všichni se soustředili na jedinou událost: ceremoniál Kaelenových osmnáctých narozenin.

Uprostřed toho nekonečného chaosu si absolutně nikdo nevzpomněl, že já mám dneska osmnáctiny taky.

Nikdo kromě Lii.

Probudila jsem se to ráno s hlubokým, ženským hlasem rezonujícím v mé mysli. Můj vnitřní vlk konečně procitl. *Všechno nejlepší, Harper,* zamumlala a její přítomnost mě v hrudi hřála a uklidňovala.

Dovršení osmnácti let bylo pro každého lykana monumentálním milníkem. Biologicky to znamenalo, že jsem teď byla způsobilá najít svého osudového druha. Akademicky to znamenalo, že jsem se konečně mohla zapsat do pokročilejších léčitelských kurzů, které vyžadovaly aktivního vlčího ducha. Šlo mi čistě jen o tu akademickou svobodu. Druh byl to poslední, na co jsem myslela.

Právě když začalo zapadat slunce, dveře mé ložnice se rozletěly. Sylvie vtrhla do pokoje, obklopená malou armádou služebných držících obaly na šaty a kosmetické kufříky.

„Dnes v noci tě nenechám schovávat se tady,“ prohlásila Sylvie a setřela si zatoulanou slzu z oka. Ukázala na služebné. „Připravte ji.“

Povzdechla jsem si a nechala se jimi vytáhnout z postele. Další hodinu mě drhly, česaly a malovaly. Když konečně odstoupily, tu holku v zrcadle jsem sotva poznávala.

Narvaly mě do úchvatných, třpytivě bílých šatů. Látka mi kolem nohou vlála jako mlha, spletitě protkaná jemnými stříbrnými a zlatými nitěmi, které při každém pohybu zachycovaly světlo. Vlasy mi padaly v jemných vlnách přes ramena.

Sylvie ke mně přistoupila zezadu a položila mi ruce na holá ramena. Znovu se jí vehnaly slzy do očí, když se dívala na náš odraz.

„Každý mladý muž z tebe dneska nespustí oči,“ řekla a hlas se jí chvěl romantickou nadějí. „Vypadáš úchvatně, Harper. Možná si na bále dokonce najdeš vysoce postaveného druha.“

„Ať už to máme hlavně za sebou,“ zamumlala jsem a nadzvedla si těžké sukně šatů.

Dole v magicky vyzdobených královských zahradách to vypadalo jako v pohádce. V korunách starodávných stromů blikala světýlka. Stoly se prohýbaly pod tíhou extravagantních hostin. Stovky vysoce postavených alfů a jejich nádherně oblečených dcer se mísily na pěstěných trávnících.

Držela jsem se ve stínech a aktivně se vyhýbala chaotické hlavní skupině poblíž středu zahrady. Chtěla jsem jen přežít noc a vrátit se ke svým knihám.

„Harper!“

Otočila jsem se a uviděla Tobyho, jak ke mně kluše. Měl na sobě nažehlený oblek, vypadal v něm děsně nepatřičně, ale šťastně. Když se dostal dost blízko, aby viděl mé šaty pod světýlky, zastavil se jako přibitý. Po tvářích se mu rozlil hluboký ruměnec.

„Páni,“ vykoktal Toby a promnul si zátylek. „Ty... ty dneska večer vypadáš vážně krásně.“

„Díky, Toby,“ usmála jsem se a trochu se uvolnila. „Tobě to taky sekne.“

Srovnali jsme krok, odcházeli od nejhlučnější části davu a mířili k velkému starému vavřínu na vzdálenějším konci zahrad. Šťastně jsme si povídali o nadcházejícím procesu proměny a o tom, jaké to bylo poprvé slyšet hlasy našich vlků.

Nad námi na noční obloze jasně zářil stříbrný měsíc. Úplněk byl téměř na svém vrcholu.

Ale jak jsme se blížili k vavřínu, atmosféra se změnila. Dav začínal být neklidný. Řadami elitních hostů se neslo syčivé šeptání. Podívala jsem se k úpatí masivního stromu. Sylvie tam stála a vypadala výjimečně bledě. Nervózně svírala paži krále Tita a zkoumala moře tváří.

Kaelen nebyl nikde k nalezení. Čestný host se nedostavil na svůj vlastní ceremoniál dospělosti.

„Kde je?“ zašeptal Toby, sledující můj pohled. „Král vypadá nasraně.“

Než jsem stihla odpovědět, páteří mi projel prudký elektrický výboj.

Vyjekla jsem a ruce mi vystřelily k hrudi. Srdce mi divoce bušilo o žebra. Uvnitř mé mysli se pohnula Lia. Přecházela sem a tam a její drápy škrábaly o mé vědomí. Vydala ze sebe hluboké, pudové vrčení, které otřáslo samým jádrem mé bytosti.

*PACH.* zavyčela Lia hlasem zhrublým náhlou, drtivou touhou. *CÍTÍM PACH.*

Než jsem vůbec stihla zpracovat její varování, ten pach mě zasáhl.

Vrazil do mých smyslů jako přílivová vlna. Byl sytý, omamný a hluboce návykový. Voněl jako temná borovice, praskající bouřky a čistá, nezkrocená síla. Vůně obešla mé plíce a vsákla se přímo do krevního oběhu, až se mi z toho krev doslova vařila.

„Harper? Jsi v pořádku?“ zeptal se Toby a dotkl se mého ramene.

Neslyšela jsem ho. Hukot v mých uších přehlušil jeho hlas. Ten pach spustil zoufalou, horečnatou biologickou potřebu, která okamžitě přepsala můj zdravý rozum. Odstrčila jsem Tobyho ruku a naprosto ho opustila uprostřed přeplněného trávníku.

Slepě jsem vrávorala pryč od jásajících hostů. Nohy se pohybovaly samy od sebe a nesly mě kolem vyzdobených stolů přímo do temného, odlehlého lesa lemujícího královské zahrady.

Čím hlouběji do stromů jsem zacházela, tím silnější to aroma bylo. Těžce mi omámilo tělo. Kolena se mi podlomila a s každým krokem se třásla. Kůže mi hořela a polila mě náhlá, intenzivní horečka. Lapala jsem po dechu, plíce se mi roztahovaly, jak jsem zoufale vdechovala víc té návykové vůně. Mezi nohama se mi rozlila hluboká, pulzující bolest, vlhké horko, které si žádalo okamžitou úlevu. Moje tělo se připravovalo na druha.

Zakopla jsem o obnažený kořen, padla dopředu a zachytila se o drsný kmen obrovského dubu. Těžce jsem se opřela o kůru a oddechovala, hrudník se mi nadzvedával proti těsnému živůtku šatů.

Pak jsem to uslyšela.

Přede mnou na spadaném listí tiše zakřupaly kroky.

Zvedla jsem svůj těžký, horečnatý pohled. Z hlubokých stínů lesa vystoupila vysoká, široká postava přímo do plácku éterického měsíčního svitu.

Dech se mi zadrhl v hrdle.

Byl to Kaelen.

Zastavil se jako přibitý. Zíral na mě a jeho pronikavé zelené oči plály náhlou, nekontrolovatelnou intenzitou. Hruď se mu zvedala a klesala v trhaných nádeších, zrcadlících mou vlastní biologickou paniku. Zachytil ten pach taky.

V tu samou vteřinu Lia v mé mysli zaklonila hlavu a zařvala tu ultimátní, svět bortící pravdu.

*DRUH!*