Pohled Harper

Jídelna padla do napjatého, dusivého ticha. Nikdo se ani nehnul. Nikdo nepromluvil. Cinkání příborů naprosto utichlo. Jediné, co poutalo moji pozornost, bylo to brutální, železné sevření drtící křehké kůstky mého zápěstí. Kaelenovy prsty působily jako svěrák a tlačily tak silně, až jsem si myslela, že mi ty kosti rovnou před všemi prasknou.

Zoufale jsem se snažila situaci uklidnit a domluvit svému psychopatickému nevlastnímu bratrovi, a tak jsem prudce vytrhla paži z jeho sevření. Zatáhla jsem celou vahou svého těla a zavrávorala o krok dozadu, když moje zápěstí konečně vyklouzlo z jeho sevření. Hruď se mi zvedala a třela jsem si bolavou kůži.

„Proč mě prostě nemůžeš ignorovat?“ zaprosila jsem drsným šepotem a zírala do jeho rozzuřených zelených očí. „Přísahám, že se ti nebudu plést do cesty. Nechci s tímhle mít nic společnýho.“

Kaelen se jen naklonil blíž. Úmyslně vykročil vpřed a svou mohutnou postavou mě zatlačil dozadu, až jsem narazila do okraje plastového stolu. Dlaní se opřel o plochu za mými zády a pevně mě tam uvěznil. Na andělské tváři se mu rozlil samolibý, zvrácený úsměv. Užíval si to.

„Ale já už slíbil tvojí matce, že ti zničím život,“ zašeptal nazpátek, jeho hlas zněl plynule a smrtelně. „A já nejsem ten typ, co porušuje sliby.“

Aby svůj záměr názorně a brutálně předvedl, Kaelen obrátil pohled stranou. Aniž by couvl, ledabyle vzal z blízkého tácu obrovský, plný kelímek tmavé limonády. Ani se nepodíval dolů, když ho překlopil. Vylil tu lepkavou tekutinu přímo na hlavu toho jediného studenta, který měl dost odvahy si sednout blízko mě – Tobyho.

Tmavá tekutina stékala Tobymu po vlasech, cákala o stůl a okamžitě tomu vyzáblému klukovi zničila oblečení. Třásl se hrůzou a zůstal strnule sedět na židli, zatímco mu limonáda kapala z brady.

Kaelen na Tobyho zíral s naprostou zlobou. „Už jsem celé škole řekl, že Harper Finchová je můj nepřítel,“ oznámil Kaelen a jeho hlas se rozlehl místností, v níž panovalo mrtvé ticho. „Příště to nebude jenom pití.“

Když Kaelen doručil svůj nemilosrdný vzkaz, sundal ruku ze stolu. Otočil se ke mně zády a naparoval se pryč. Těsně za ním se táhl houf jeho hihňajících se, patolízalských poskoků, kteří mým směrem vrhali posměšné pohledy.

Zůstala jsem stát u převráceného stolu v jídelně a okamžitě popadla hromádku ubrousků. Strčila jsem je Tobymu a plně očekávala, že uteče. Kaelen jasně určil pravidla.

„Půjdu,“ zamumlala jsem a popadla svůj tác.

Překvapivě ten hubený kluk odmítl odejít od mého boku. Natáhl se a chytil mě za rukáv. „Ne. Nemusíš.“

„To se ho neděsíš?“ zeptala jsem se a padla zpátky do židle.

Toby to otevřeně přiznal. „Děsím. Ale ty školní tyrany nenávidím ještě víc.“ Otřel si ulepenou spoušť z očí a hlas se mu ustálil. „Šikanovali by mě tak jako tak.“

Okamžitě jsme se sblížili díky našemu společnému statutu naprostých vyvrhelů. Jak jsme se bavili, zjistili jsme, že jsme byli oba umístěni do léčitelství. Nabídl mi, že mi pomůže dohnat učivo, a na chvíli mi tak poskytl pocit normálnosti. Ale nad hlavou mi visela ta drtivá váha sobeckého požadavku mojí matky. Měla jsem úkol.

Věděla jsem, že musím splnit její příkazy, a tak jsem se neochotně ozvala. „Toby, kde najdu Kaelena?“

Toby dramaticky zbledl a upustil ubrousek. Naklonil se a v uspěchaném šepotu mě varoval, že Kaelen a jeho vysoce postavený lykanský gang se zdržují výhradně hluboko v zakázaném Fantomovém lese. Tahle představa, že napochoduju na jejich území, mě naprosto děsila. Ale vzhledem ke slibu, který jsem matce dala, abych zachránila nadcházející královský obřad, jsem cítila, že nemám na výběr.

Přesně ve vteřinu, kdy skončilo odpolední vyučování, jsem udělala svůj tah. Obešla jsem koleje a zamířila rovnou k severnímu okraji kampusu. Proplížila jsem se kolem tyčících se zlověstných kovových varovných cedulí a překročila hranici do Fantomového lesa.

Atmosféra se okamžitě změnila. Vzduch náhle zledovatěl a teplota během jediné vteřiny klesla o deset stupňů. Působilo to hutně a fyzicky dusivě, tlačilo mi to na plíce jako těžké závaží. Masivní, pokroucené stromy zakrývaly slunce a jejich husté koruny vrhaly po hlíně dlouhé stíny. Protože jsem ještě nedosáhla svých osmnáctých narozenin a neproměnila se, postrádala jsem jakékoliv vylepšené vlčí smysly, které by mě tím nepřirozeným šerem provedly. Žádné noční vidění. Žádný zostřený sluch. Jen slepá lidská panika.

Kráčela jsem dál a třásla se zimou. Velmi rychle jsem se v těch hustých lesích beznadějně a děsivě ztratila.

Než jsem vůbec stihla popadnout dech a zavolat na pomoc, koutkem oka se mihl rozmazaný pohyb. Ze stínů mě přepadla smečka obrovských, monstrózních lykanů.

Narazili do mě jako náklaďák. Spadla jsem do hlíny a obří tlapy mě přimáčkly k zemi. Zaťali své silné čelisti do mého oblečení a ostrými zuby mi roztrhali bundu.

„Pusťte mě!“ zaječela jsem a divoce kopala do jejich čenichů.

Můj vyděšený křik ignorovali. Ta zvířata mnou trhla dozadu a bezmocně mě táhla násilím přes hlínu. Tělo mi naráželo do vyčnívajících kořenů. Ostré kameny mi rozřezávaly kůži, trhaly oblečení a odíraly mi záda do masa, zatímco mě vlekli stále hlouběji do tmy. Bojovala jsem, zmítala se v jejich sevření a cítila mokrou zem a divokou srst, ale moje lidská síla nezmohla proti lykanské smečce nic.

Konečně mě přestali táhnout a odhodili mé potlučené tělo dopředu. Překutálela jsem se po tvrdé hlíně a dopadla přímo doprostřed masivní mýtiny osvětlené ohněm.

Lapajíc po dechu jsem se zvedla na potlučené ruce a kolena. Prohlížela jsem si okolí a uvědomila si, že se nacházím uprostřed tajného tábora. Řvaly tu obrovské ohně, které osvětlovaly obří zející jeskyni. Intenzivní žár z plamenů se střetával s mrazivým nočním vzduchem.

Vzhlédla jsem. Spatřila jsem Kaelena, jak se rozvaluje jako temný král na velkém koženém gauči umístěném přímo před vchodem do jeskyně. Byl úplně propletený s nádhernou, spoře oděnou holkou. Nohy měla zaháknuté za jeho boky, paže pevně obtočené kolem jeho krku a líbali se s agresivní vášní.

Z temných okrajů mýtiny zavrčeli členové té obří smečky, kteří mě sem dotáhli. Chodili kolem mě a hladově Kaelena prosili o povolení roztrhat mé neproměněné, křehké tělo na kusy. Čelisti jim cvakaly očekáváním.

Když mě Kaelen spatřil na zemi, bezcitně tu nádhernou holku odstrčil. Odklopýtala z gauče a probodla mě pohledem. Kaelenovi to bylo ukradené. Zvedl ze země těžkou láhev vína a postavil se. Naparoval se ke mně, boty mu křupaly v hlíně, a s úšklebkem se podíval na svou nevlastní sestru.

„Co to s tebou do prdele je?“ vysmíval se nahlas, aby se ujistil, že ho uslyší celá smečka. „Neříkej mi, že ses do mě najednou zabouchla.“

Obrnila jsem se proti té obrovské potupě i fyzické bolesti vyzařující z mých odřených nohou a donutila jsem se postavit. Podívala jsem se mu přímo do očí a vyhrkla svůj úkol.

„Potřebuju s tebou mluvit. Slyšela jsem o tvém obřadu dospělosti... Přišla jsem se zeptat, jestli bys nezvážil, že se tam ukážeš.“

Kaelen se zastavil. Zíral na mě jednu dlouhou, tichou vteřinu. Světlo ohně blikalo po jeho dokonalé, kruté tváři.

Pak zaklonil hlavu a vybuchl v krutý, bouřlivý smích.

Celá mýtina okamžitě propukla ve zlověstné veselí. Desítky lykanů vyly a štěkaly, smály se mé ubohé žádosti. Ten zvuk se odrážel od stěn jeskyně a uzavíral mě do pasti.

Kaelen se přestal smát. Vyrazil vpřed s děsivou rychlostí a brutálně mě chytil za bradu v trestajícím sevření. Prsty se mi zaryly do čelisti a přinutily mě zvednout hlavu.

„Ty se mě ptáš?“ vysmíval se, jeho hlas zněl jako smrtící zasyčení. „Spíš tvoje zasraná matka se mě ptá! Protože ví, že se nikdy nestane královnou, pokud s ní bude mít dědic problém.“

Věděl přesně, proč tu jsem. Viděl přímo skrz tu politickou hru mojí matky.

Zatímco mě tam držel, okolní lykanské holky vzrušeně křičely. Přiváděly se do naprostého šílenství. Křičely na Kaelena, ať mě roztrhá, prosily ho, ať mě zabije a pošle mou mrtvolu matce, aby tím něco dokázal. Touha po krvi byla ve vzduchu přímo dusivá.

Kaelenovy smaragdově zelené oči se najednou změnily v čistý led. Nepodíval se na dav. Svůj pohled měl upřený na mě, když zvýšil hlas.

„Dost,“ nařídil smečce.

Ticho se rozhostilo okamžitě. Vytí hned přestalo.

„Mám lepší nápad,“ zamumlal.

Pustil mi bradu, jen aby mě vzápětí chytil zezadu za krk. Trhl mnou dopředu a surově mi vrazil hrdlo láhve s ostrým alkoholem přímo do úst.

„Pij.“

Naklonil láhev nahoru a nutil mě polykat pálivý alkohol do mého dusícího se krku. Dávila jsem se, ruce mi vyletěly nahoru a tlačily do jeho pevné hrudi. Alkohol pálil jako kyselina, štípal mě na jazyku i v krku. Když jsem kašlala a prskala, přičemž se mi alkohol vyléval po bradě a vsakoval se do mé roztržené košile, láhev odtáhl.

Zavrávorala jsem dozadu, silně jsem se zakuckávala, až se mi zvedal hrudník.

Kaelen mě s potěšením sledoval, jak s tím bojuju, v očích sadistický záblesk. Chystal se vystupňovat mé ponížení až k nejhoršímu.

„Pro svou matku bys udělala cokoliv, že jo?“ rýpnul si, jeho hlas se rozléhal přes ztichlou mýtinu. „Tak schválně, jestli jsi ochotná udělat tohle.“

Zvedl ruku a panovačným prstem ukázal na kradmé, nadržené mladé lykanské samce, kteří kolem mě v záři ohně agresivně kroužili. Upřeli oči na mou třesoucí se postavu a lačně přejížděli pohledem po mém ztýraném těle.

„Svlíkni se pro moji skupinu,“ nařídil chladně. „Někteří z nás chtějí vidět tvoje tělo děvky.“