Lyra se přikrčila k zemi, pevně objala svou tašku a sledovala, jak se Alistairova silueta pomalu ztrácí ve tmě.

‚Proč mě najednou přepadá taková úzkost?‘ pomyslela si a srdce jí sevřel nervózní chlad.

Kousla se do rtu, křečovitě svírala popruh tašky a poslušně čekala, až se Alistair vrátí.

Alistair popošel kousek dál a zastavil se; v tlumeném světle byl sotva vidět. Lyra přimhouřila oči, netušíc,