Lyra nespěchala, zato v Alistairovi hlodal neklid.

To, že ho udržovali v nevědomosti, v něm vyvolávalo pocit, jako by se vznášel v prázdnotě a neměl se čeho zachytit – byl naprosto vykolejený.

Chtěl se vyptávat dál.

Když se však setkal s Lyřiným něžným pohledem, slova mu uvázla v hrdle – nevypravil ze sebe ani hlásku.

Víčka mu ztěžkla.

Všechny hradby, které kolem sebe od ztráty paměti vystavěl, se