Pohled Brey

Naklonila jsem se nad porcelánové umyvadlo a zírala na svůj bledý odraz v koupelnovém zrcadle. Tmavé kruhy pod očima prozrazovaly, jak málo spánku se mi po té noční můře podařilo nasbírat. Zhluboka jsem se nadechla, naplnila si plíce, až mě rozbolela žebra, ve snaze uklidnit nervy bzučící mi pod kůží. Čekal mě další den na Střední škole Stříbrného měsíce. Už jen samotný vstup do tohoto kampusu byl zkouškou vytrvalosti, každodenní bitvou o udržení nervů na uzdě a přežití mezi vlky, kteří mě považovali za míň než špínu.

Popadla jsem z pultu svou školní tašku, přehodila si popruh přes rameno a vyšla z pokoje. Chodba ve druhém patře sídla alfy už kypěla aktivitou. Válečníci smečky a domácí personál kolem mě procházeli, aniž by se mi podívali do očí, a ve chvíli, kdy jsem prošla, jejich tichý hovor přešel do jedovatého šepotu. Držela jsem bradu nahoře a zírala přímo před sebe. Strávila jsem roky tím, že jsem se učila ignorovat jejich opovržlivé pohledy, ale dnes byl vzduch v domě těžší než obvykle. Všichni věděli, co se včera událo v zasedací místnosti rady. Všichni věděli, že mě otec nabídl zrůdám za hranicemi.

Kráčela jsem po širokém dřevěném schodišti směrem k hlavnímu vchodu. Zrovna když jsem dorazila do haly, vstoupila mi přímo do cesty tři velká těla.

Bran stál přesně uprostřed dvoukřídlých dveří, lemován dvěma ze svých obvyklých poskoků. Jakožto betův syn si vzal za své osobní poslání všem připomínat svůj původ, většinou tím, že se rozvaloval a bral si na mušku každého, kdo se nemohl bránit. Tlustý, posměšný úšklebek se rozlil po jeho široké tváři vteřinu poté, co mě zaregistroval.

Bran si překřížil ruce na hrudi a jeho hlas zaburácel celou halou, aby ho slyšely i postávající stráže. "Viděl jsem tě včera vyběhnout z komnaty rady a řvát jako ubohé malé štěně. Co se stalo, uplakánku? Řekl ti alfa konečně, jaká jsi zbytečná přítěž?"

Jeho přátelé se hned podle scénáře zachichotali, jasně potěšení touhle podívanou. Za spánky mi začalo tupě tepat. Moje trpělivost vypršela ještě před snídaní a na jeho ranní rutinu už mi nezbyla žádná tolerance. Neobtěžovala jsem se plýtvat slovy na nějakou urážku. Místo toho jsem vzdálenost mezi námi zkrátila třemi rychlými kroky.

Bran si udržel svůj samolibý úsměv, očekával, že ucuknu nebo se přikrčím, jak jsem to dělávala. Nečekal, že vší silou vykopnu svou kanadu přímo mezi jeho nohy.

Náraz dopadl tvrdě a přesně. Branův úšklebek zmizel, zatímco mu oči vylezly z důlků. Přes hrdlo se mu prodralo přiškrcené písknutí a pak tvrdě padl na kolena, svíraje si rozkrok oběma rukama. Jeho obličej nabral ošklivý odstín šedé, když se schoulil na leštěné dřevěné podlaze a lapal po dechu, který nepřicházel.

Jeho dva kumpáni zamrzli tam, kde stáli, s čelistmi povislými šokem. Ani jeden z nich neudělal jediný pohyb, aby se mě dotkl.

Překročila jsem Branovo škubající se koleno a pohlédla na něj se studeným znechucením. "Poslouchej mě, tlusťochu. Dej mi pokoj. Je mi úplně jedno, že tvůj otec je beta. Vyskakuj si na mě ještě jednou a já se postarám o to, aby tě můj otec z téhle smečky navždy vyrazil."

Byl to prázdný blaf a hluboko uvnitř jsem to věděla. Mému otci nezáleželo na mých přáních a kvůli mně by nikdy krev svého věrného bety nevyhnal. Ale Bran měl mnohem víc svalů než mozku a ten čistý jed v mém hlase stačil k tomu, aby do jeho tupé mysli zasel skutečné pochybnosti. Nechala jsem ho kňučet na podlaze, rozrazila těžké dubové dveře a vyšla do ranního chladu.

Řezavý vzduch se mi zakousl do tváří a uzemnil mě. Cesta od sídla alfy na Akademii Stříbrného měsíce by mi obvykle trvala zhruba patnáct minut, kdybych držela rovnoměrné tempo po zpevněné cestě smečky. Dnes jsem si ale místo toho vybrala klikatou polní stezku lesem. Šourala jsem botami ve vlhkém jehličí z borovic, záměrně jsem kopala do kamenů a volila takové tempo, aby se mi trek protáhl na celou půlhodinu. Každá minuta navíc tady v tichém lese znamenala o minutu méně strávenou pod dusivou střechou akademie.

Les nakonec ustoupil udržovanému obvodu školního pozemku. Tyčící se kované brány Akademie Stříbrného měsíce se rýsovaly přede mnou, orámované vysokými kamennými zdmi, jež zakončovaly špičaté erby. Vypadalo to spíš jako středověká pevnost než jako místo vzdělávání. Smečka byla na zastrašující vzhled komplexu nesmírně hrdá; byl to otevřený projev vlkodlačí dominance, který měl vyzařovat sílu a bezpečí. Pro mě to byla jen další železná klec.

Sáhla jsem do tašky, vytáhla nadměrnou černou mikinu a přehodila ji přes uniformu. Stáhla jsem si kapuci nízko, aby mi stínila tvář, proklouzla branou a splynula s mořem studentů plnících hlavní nádvoří. Teenageri v uniformách byli shromážděni v jasně odlišených sociálních skupinkách – válečníci, kteří si porovnávali jizvy ze sparingu poblíž fontány, vysoce postavené dcery, které si na kamenných lavičkách předávaly drby, a vlci nižšího postavení, kteří cupitali, aby se vyhnuli pozornosti.

Držela jsem hlavu dole a kličkovala skrz ten hluk v naději, že proklouznu do hlavní haly, aniž bych na sebe přitáhla nechtěnou pozornost.

Najednou mi na rameni přistála ruka.

Prudce jsem sebou škubla a otočila se na patě s pěstmi zdviženými k obraně. Srdce mi bušilo do žeber a očekávala jsem Branovy poskoky nebo jiného tyrana ze smečky, který hledá pomstu.

"Páni, klídek. To jsem jen já." Ten hlas byl klidný a melodický a prořízl mou narůstající paniku.

Zamrkala jsem a spustila ruce.

Stála přede mnou Sia se snadným úsměvem na tváři. Její hladké obsidiánově černé vlasy jí kaskádovitě padaly po zádech ve volných vlnách, což ostře kontrastovalo s vřelou jantarovou září jejích vlčích očí. Mezi všemi těmi čistokrevnými na téhle nelítostné akademii byla Sia tou jedinou, která mi kdy nabídla opravdovou laskavost. Když jsem do této říše poprvé dorazila – jako neohrabaná, pololidská dívka odmítnutá svou vlastní pokrevní linií – byla to ona, kdo předstoupil, aby mě vytáhl z ohně. Bylo jí jedno, že nemám vlčího ducha, a nikdy se ke mně nechovala jako k outsiderovi. Byla tu mojí jedinou skutečnou kotvou.

"Ahoj. Vypadáš, jako bys zrovna viděla ducha," řekla Sia tiše a její jantarové oči se zúžily, jak zkoumala můj obličej.

Zhluboka, rozechvěle jsem vydechla a stáhla si kapuci o kousek dozadu. "To možná jo. Bylo to hrozné ráno."

"Zahrával si s tebou někdo cestou sem?" zeptala se Sia a její postoj okamžitě ztuhl ochranitelskými vlčími instinkty.

Věnovala jsem jí slabý úšklebek. "Bran se mi snažil zablokovat vchodové dveře, ale vyřídila jsem si to s ním. Momentálně je schoulený na podlaze v hale a přehodnocuje svá životní rozhodnutí."

"Dobře. Tohle si koledoval už měsíce. Ale to není to, co tě sžírá, Breo. Tenhle pohled znám. Co se stalo doopravdy?" Sia se krátce zasmála, ačkoli její oči zůstaly ostražité.

Humor se z mé hrudi vytratil, nahrazen tou důvěrně známou, těžkou bolestí. Rozhlédla jsem se po hlučném nádvoří, abych se ujistila, že se nikdo nezdržuje dost blízko na to, aby nás slyšel. Rozhodnutá, že už tuhle tíhu nedokážu nést sama, jsem k ní pod stínem kamenných oblouků přistoupila blíž.

Naklonila jsem se a ztišila hlas do šepotu. "Včera odpoledne mi přišel ten dopis, Sio. Zamítli mě z té lidské univerzity."

Siiny oči se rozšířily nevěřícností.

"Po tom všem, co jsem obětovala, abych ty zkoušky zvládla. Učila jsem se uprostřed noci, zatímco všichni ostatní spali. Proklouzla jsem pěšky přes jižní hlídkovou hranici jen proto, abych se dostala do testovacího centra v lidském městě. Riskovala jsem, že mě popraví za zradu jen kvůli šanci na normální život mimo tuhle smečku. A nic z toho nemělo smysl. Stejně se mi tam nepodařilo dostat." Z každé mé slabiky proplétala hořkost, když jsem zírala dolů na dlažební kostky.

Z mých rtů vyklouzl dutý, posměšný smích, než jsem ho stihla zastavit. Zavrtěla jsem hlavou a bojovala se štípáním v koutcích očí.

Sia udělala krok vpřed a obmotala kolem mě ruce v pevném objetí. "To je mi tak líto, Breo. Pracovala jsi tvrději než kdokoli, koho znám. Ta škola udělala obrovskou chybu."

Odtáhla jsem se a otřela si obličej rukávem mikiny. "To není ani to nejhorší."

"Co by mohlo být horšího než ztráta tvé vstupenky pryč odsud? Vytáhla na tebe macecha zase nějaký kousek?" Sia pozvedla obočí a čelo se jí svraštilo obavami.

Podívala jsem se jí přímo do očí. "Dostala tvá smečka ten diplomatický dekret z upířího království?"

"Jo, náš alfa to předvolání dostal před dvěma dny. Už si vybral svou nejstarší dceru, aby reprezentovala naši rodinu ve skupině delegátů. Co to má společného s tebou?" Sia se odmlčela a promýšlela otázku, než se odmlčela úplně.

Zírala na mě, jantarové prstence v jejích očích začaly být výrazné a jasné, když do sebe ty dílky v její hlavě zapadly.

"Počkej. Neříkej mi, že si tvůj otec vybral tebe?" zeptala se Sia a ta slova z ní vyšla v zděšeném šepotu.

Krátce jsem přikývla. "Oznámil to včera během zasedání rady."

"Každý den se k tobě chovají jako k odpadu, tak proč by tě posílali na mírový summit s vysokými sázkami k pijavicím? Proč neposlal Seline? Je to přece jeho zlatá alfa dcera, ne?" dožadovala se Sia a ruce se jí podél těla zaťaly v pevné pěsti.

Pohled na její surové pobouření zahřál prázdnotu v mé hrudi. Poprvé za celé ráno jsem měla pocit, že někdo stojí na mé straně a potvrzuje nespravedlnost toho všeho.

Nuceně jsem se suše uchechtla, abych zamaskovala bodání na hrudi. "Protože Seline je pro ně vzácná. Potřebovali obětního beránka, kterého by předhodili upírům pro případ, že by se vyjednávání zvrhlo v krveprolití, a ten nepoužitelný poločlověk už seděl přímo u stolu."

Siina čelist se zaťala a v jejím pohledu plála čistá zuřivost. Přistoupila blíž a otevřela ústa, aby promluvila, ale než stihla ze sebe vydat jediné slovo, nádvořím se rozlehl drsný, skřípavý hlas.

"No ne. Copak to tu máme. Jestlipak to není náš poločlověk."