POV: Elowen

„Elowen! Kde je ten bezvlčí malej spratek?“

Pronikavý jekot Vespery, dcery Bety a samozvané budoucí Luny, se rozlehl rušným sídlem smečky přesně vteřinu poté, co moje boty překročily práh. Než jsem vůbec stihla nabrat pořádný dech do plic, zhmotnila se přede mnou. Její pěstěné prsty se mi sevřely kolem zápěstí jako železné svěráky a kroutily mi klouby, dokud mi až do ramen nevystřelila ostrá, trýznivá bolest.

„Ty líná malá špíno! Jak se opovažuješ zneužívat laskavosti našeho Alfy!“

Jakmile ta slova opustila její ústa, ruka jí vyletěla vpřed. Přímo na tvář mi dopadla palčivá facka. Samotná síla toho úderu mi trhla hlavou na stranu, kůže mě pálila a v uších mi zvonilo. Velkým foyer se rozneslo kruté chichotání. Shromážděné omegy sledovaly mé ponížení s vykulenýma, pobavenýma očima. Děkovaly Bohyni, že jsem to byla já, kdo to schytal, a ne ony. Být bezvlčí vyvrhel znamenalo, že jsem jejich věčným fackovacím panákem.

Vespera pustila jedno z mých pohmožděných zápěstí a namířila ostrý nehet na nebezpečně vysoký žebřík opřený pod masivním křišťálovým lustrem uprostřed místnosti.

„Vylezeš na ten žebřík a vyleštíš ten křišťálový lustr, dokud se nebude blýskat tak jasně, až z toho budou bolet oči. Na večeři k nám přijdou důležití hosté a já nenechám našeho Alfu hostit nikoho v ničem jiném než v bezchybně čistém domě.“

„A-ale já… já nemůžu. Bojím se výšek.“ Přerývaně jsem se nadechla, zatímco jsem zírala na vysoký strop, a nutila ta slova projít přes stažené hrdlo.

Vespera se naklonila blíž a její tmavé oči se zúžily do zlomyslných štěrbin. „Můžeš a taky to uděláš! A teď vylez na ten žebřík, než ti dám důvod bát se něčeho doopravdy.“

Nacpala jsem si hrst lešticích hadrů do kapes obnošené zástěry. Vyděšená a roztřesená jsem se pomalu drápala po nestabilních dřevěných příčkách. Dřevo pod mou vahou sténalo. Dlaně mi klouzaly od studeného potu. Odmítala jsem se podívat dolů a soustředila se jen na zářivé hranoly visící ze stropu. Dosáhla jsem až na samý vrchol, prsty jsem svírala studený křišťál, abych zpevnila své roztřesené tělo.

Pak mi na úzkém stupínku uklouzla noha.

Gravitace mě trhla dozadu. Ztratila jsem rovnováhu. Ruce mi máchly prázdným vzduchem a lapaly po ničem. Pevně jsem zavřela oči a beznadějně připravovala své křehké tělo na drtivý náraz o tvrdou dřevěnou podlahu, který mi zláme kosti.

Místo odporného nárazu se mi ale ve vzduchu kolem pasu obmotaly silné, svalnaté paže. Sílu mého pádu ztlumila teplá, na kámen tvrdá hruď. Mé smysly zahalila vůně deště a cedru, uklidňující a ohromujícím způsobem maskulinní.

„Opatrně, malý ptáčku. Myslím, že na létání ještě nejsi tak úplně připravená.“

Hluboký hlas mi zaburácel podél páteře, překvapivě uklidňující, a přesto protkaný zřetelným pobavením. Bez dechu a dezorientovaná jsem vzhlédla. Můj pohled se přímo srazil s uhrančivýma, intenzivně smaragdovýma očima. Draven, syn Alfy. Jeho pohledná tvář byla jen pár centimetrů od mé.

„Moc se omlouvám! Děkuji, že jste mě chytil!“

Zoufale jsem se snažila vyškrábat z jeho pevného objetí. Postavil mě na nohy, ale nepustil mě. Jeho velké, mozolnaté dlaně objaly mé malé, studené ruce. Palci začal jemně přejíždět po bolestivých červených stopách, které mi na zápěstí zanechala Vespera. Kontrast mezi jeho jemným dotekem a jeho tyčící se, impozantní postavou způsobil, že mi srdce divoce bušilo o žebra.

Pak se jeho rty stáhly do nečekaného, dravčího úsměvu. Vypadal přesně jako ten velký zlý vlk, který bezmocné kořisti schválně ukazuje své zářivé zuby.

„Není třeba mi děkovat, malý ptáčku. Jsem si jistý, že pro tebe dokážeme najít nějakou práci, u které udržíš obě nohy bezpečně na zemi.“

Natáhl ruku a klouby prstů zavadil o mou hořící tvář. Jemně mi zastrčil uvolněný pramen vlasů za ucho, což bylo gesto tak intimní, že mi to vyslalo masivní šok celým nervovým systémem.

„Ano, Alfo.“ Vydechla jsem ta slova, celá se zachvěla a okamžitě ucouvla před jeho divokým, zneklidňujícím úsměvem.

Intenzivní hlad v jeho pohledu nutil mé instinkty křičet. Otočil se na patě a sebevědomě odkráčel. Nechal mě za sebou naprosto roztřesenou.

Přesně v okamžiku, kdy jeho široká záda zmizela na chodbě, se vedle mě zhmotnila Vespera. Její krásná tvář se zkřivila čistým, nefalšovaným vztekem.

„Jak se opovažuješ obtěžovat Dravena! Má na práci mnohem důležitější věci než zachraňovat ubohé bezvlčí omegy.“

Zabořila mi své ostré nehty bolestivě hluboko do paže a agresivně mě táhla chodbou směrem do kuchyně. Jakmile jsme byly z dohledu, surově mě mrštila na tvrdou dlážděnou podlahu. Sklouzla jsem po zemi a odřela si kolena. Tyčila se nade mnou, hruď se jí prudce zvedala žárlivou zuřivostí.

„Když nezvládneš ten jeden jediný jednoduchý úkol, který jsem ti dala, tak si teď klekneš na všechny čtyři a vydrhneš celou podlahu v kuchyni. Postarej se, aby byla bez poskvrnky, tak čistá, že naši hosté ve dřevě uvidí svůj vlastní odraz.“

Otočila se, dlouhé tmavé vlasy jí švihly vzduchem, a vyrazila z místnosti.

Vyškrábala jsem se na nohy a popadla těžký kbelík s mýdlovou vodou. Celé hodiny jsem drhla. Ramena mě strašlivě bolela. Kůže se mi odírala o mokré dřevo. V době, kdy jsem hadr ždímala naposledy, jsem cítila, že je mé tělo zlomené, ale podlaha byla konečně vyleštěná do vysokého, bezchybného lesku a voněla po borovici.

Nesmírně vyčerpaná jsem opustila kuchyň a vydala se chodbou na zoufale potřebnou přestávku na toaletu. Bohužel, Vespera a její spiklenecké kumpánky stály shluknuté na konci chodby. Šeptaly si mezi sebou a vrhaly mým směrem jedovaté pohledy, když jsem kolem nich proklouzla na umývárnu.

Opláchla jsem si zrudlou tvář studenou vodou a modlila se, aby odešly. Když jsem konečně otevřela dveře a vyšla ven, přepadly mě bez jediného varování.

Do vlasů se mi zamotaly cizí prsty. Jedna z dívek mi trhla hlavou dozadu a agresivně mě hodila přímo doprostřed jejich zlomyslného kruhu. Tvrdě jsem dopadla na podlahu a z plic mi to vyrazilo veškerý vzduch.

Sesypaly se na mě jako smečka vzteklých psů. Těžké boty mi narážely do žeber. Pěsti mi bušily do zad a ramen. Nemilosrdně se střídaly v kopání a bití mého bezbranného těla. Sotva jsem dokázala nabrat jediný dech. Ústa mi zaplavila kovová pachuť krve. Věděla jsem, že se vlkodlakům nemůžu bránit, a tak jsem se stočila do těsného klubíčka. Přitiskla jsem bradu k hrudi, obmotala si paže kolem hlavy, ležela naprosto nehybně na studené podlaze a tiše přijímala ty neústupné, zničující rány.

Konečně útok ustal. Ležela jsem tam, lapala po dechu a každý sval mi křičel v agónii. Vespera se nade mnou naklonila. Její tvář byla vražedná, z její nenávisti čišela čirá psychopatie. Plivla mi přímo na tvář.

„Drž se od Dravena dál, ty malá děvko! Zkus ho svést znovu a podříznu ti krk.“

Dívky se rozesmály krutým, ozvěnou znějícím smíchem a hrdě odkráčely chodbou. Nechaly mě těžce krvácející a lapající po dechu na podlaze. Ležela jsem tam několik dlouhých minut a čekala, až se mi přestane točit hlava. Pomalu a bolestivě jsem zvedla své zbité tělo a použila zeď jako oporu. Žebra mi tepala s každým mělkým nádechem. Otřela jsem si krev z roztrženého rtu a odkulhala zpět ke kuchyni v naději, že si vezmu své věci a odejdu.

Ve dveřích jsem se zastavila jako přimrazená. Žaludek se mi propadl. Krásně vyleštěná, dokonalá podlaha, kterou jsem hodiny drhla, byla zničená. Po celém lesklém dřevě byly roznesené zablácené a mastné stopy. Po místnosti ležely rozházené hromádky schválně vysypaných kuchyňských odpadků, které špinily prkna ulepenou špínou.

Polkla jsem náhlé, ohromující nutkání Vesperu najít a zabít ji holýma rukama. Kdybych se pomstila, popravili by mě. Zahnala jsem mrkáním horké, frustrované slzy a přinutila svá zbitá kolena znovu klesnout na tvrdou podlahu. Pracovala jsem dlouho do trýznivého večera, tahala těžké hadry přes bláto a mastnotu a napravovala každý centimetr škod jen pár chvil předtím, než dorazili důležití hosté na večeři.

Než jsem skončila, byla jsem vyhladovělá a úplně prázdná. Ruce se mi třásly, když jsem balila pár ubohých zbytků jídla, které zůstaly na lince. Tahle žalostná hromádka zbytků byla mou jedinou odměnou za dnešní mučení. Strčila jsem si malý balíček do zástěry a vyklouzla zadními dveřmi ven, abych se vydala na dlouhou, mrazivou cestu zpět do své malé, zchátralé chatrče nacházející se přímo na hranici území smečky.

Noční vzduch se mi zařezával do pohmožděné kůže. Byla jsem unavená až na kost. Každý centimetr těla mě od toho krutého bití nesnesitelně bolel, nohy jsem měla těžké jako olovo. Jakoukoli jinou noc bych se zastavila, abych si odpočinula opřená o strom, neschopná udělat další krok. Ale dnes v noci jsem se donutila tu spalující bolest překonat. Zatnula jsem zuby, ignorovala bolest v žebrech a přidala do kroku směrem k domovu.

Protože dnes v noci na mě někdo tajně čekal. Někdo na mně závisel, spoléhal na to, že se o něj postarám, a já ho absolutně nesměla zklamat.