Vtom se na mě podívá – doopravdy podívá – a na okamžik v jejím výrazu spatřím něco syrového. Něco, co vypadá jako touha a žal.

Pak odvrátí zrak. „Měli bychom dohnat ostatní. Zůstáváme pozadu.“

Já ale ten rozhovor ještě nechci ukončit. „Můžu se tě zeptat na něco osobního?“

„Asi ano.“

„Máš...“ Váhám, jak to formulovat. „Máš nějakou přezdívku? Něco neformálního, jak ti říkají přátelé?“

Zdá se, že ji