„Jenom mírně?“ dobírám si ji.

„Dobře, hodně přehnaně ochranitelský.“ Zasměje se. „Ale miluju tě za to. I když se ptáš, jestli už je to tady, pokaždé, když se jen trochu divně nadechnu.“

„Až tu to miminko doopravdy bude, budu ještě horší,“ varuji ji.

„Já vím.“ Nezní to, že by jí to dělalo starosti. „Ale my na to přijdeme. Společně.“

Sedíme v příjemném tichu, mou ruku má na břiše a cítíme, jak se na