FREYIN POHLED:

Hřbetem roztřesené ruky jsem si přejela po tváři a setřela zbylou vlhkost, která mi ulpěla na kůži. S pláčem jsem skončila. Slzy byly k ničemu, byla to jen ubohá ztráta energie. Nezměnily nic na tom okázalém, neznámém pokoji pro hosty, který mě držel v pasti, a rozhodně nedokázaly zlomit to nekonečné prokletí, jež se přisálo na můj život. Od chvíle, kdy jsem začala chápat svět kolem sebe, mě na každém kroku pronásledoval těžký stín zrady a psychického trýznění. Připadalo mi, jako bych byla předurčena k utrpení.

Zírala jsem dolů na složité, vířivé vzory vetkané do drahého šedého koberce pod mýma bosýma nohama. Má mysl se bezděčně zatoulala zpět na samý začátek té bolesti. Moje matka, Cora Mercerová, pro mě nebyla o moc víc než cizí člověk. Když mi byly dva roky, každá špetka její mateřské náklonnosti se přesunula na mou mladší sestru Ingrid. Stala jsem se duchem ve vlastním domě, dítětem zoufale toužícím po matčině teple, které se ale vždy setkalo jen s chladnou lhostejností. Mé jediné skutečné útočiště existovalo v utěšující přítomnosti mého otce a dědečka. Ti tlumili ostré, řezavé hrany matčina zanedbávání a podporovali mé zářivé, ambiciózní sny. Své mládí jsem strávila pečlivým plánováním, jak kráčet v jejich ohromných korporátních stopách. Studovala jsem dlouho do noci s cílem vydobýt si trvalé místo v jejich rozsáhlém obchodním impériu. Chtěla jsem, aby na mě byli hrdí.

Pak přišly mé osmnácté narozeniny. Den, kdy se můj svět rozpadl. Místo oslavy mého přechodu do dospělosti a vstupu do rodinného podniku jsem byla vržena do zničujícího domluveného manželství s mocným, nebezpečným mužem, kterého jsem nikdy předtím neviděla. S Vancem Kensingtonem.

Vance se rychle stal mou živoucí noční můrou. Iluze pohádkové svatby se během několika měsíců roztříštila. Moje matka a sestra se nikdy neobtěžovaly mě v tom rozlehlém, chladném sídle navštívit. Zůstala jsem sama, abych čelila jeho vypočítavé krutosti. Systematicky lámal mou duši, zbavoval mě sebevědomí a nahrazoval ho dusivým, ochromujícím strachem. Bral si, co chtěl, kdykoli to chtěl, bez jediné špetky něhy. Vzpomínky na jeho drsné ruce a prázdný, ledový pohled v jeho očích mě stále pronásledovaly v každé bdělé vteřině. A přesto, v jakési nemocné, zvrácené realitě, kvůli níž jsem sama sebou hluboce opovrhovala, mě mé zničené srdce stále bolelo. Chovala jsem hluboce rozporuplnou, šílenou lásku k muži, který mě kousek po kousku roztrhal na kusy. Byla to nemožná, přetrvávající bolest, která se zařezávala až do morku kostí, traumatické pouto, jež jsem nedokázala zpřetrhat.

Pevně jsem si přitáhla kolena k hrudi a opřela si bradu o paže. Zoufale jsem přemýšlela, jestli si moje rodina vůbec uvědomila, že jsem zmizela. Hledali mě? Najali vyšetřovatele, nebo prostě přijali mé náhlé zmizení jako další pohodlnou pravdu? Přijde mě vůbec někdo dostatečně odvážný zachránit z tohoto děsivého nového pekla?

Těžké ticho ložnice roztříštilo zběsilé, naléhavé zaklepání. Tlumený hlas pokojské naléhal skrz tlusté mahagonové dřevo a prosil mě, abych sešla dolů. Varovala mě před zkoušením pánovy trpělivosti, její tón byl plný upřímného děsu. Tvrdohlavě jsem její zpanikařené prosby ignorovala. Odmítala jsem se pohnout ze svého místa na zemi. Nestarala jsem se o to, že svého nového věznitele rozzlobím. Ať si Kaelen udělá to nejhorší, co umí. Přežila jsem zrůdu, jíž byl Vance Kensington. Věřila jsem, že dokážu přežít cokoliv, co mi tenhle bezcitný cizinec hodí pod nohy.

Těžké dřevěné dveře se se skřípěním otevřely. Při tom náhlém, ostrém zvuku mi srdce vyskočilo až do krku.

Zvedla jsem hlavu. Ve dveřích stál Kaelen a blokoval světlo z chodby. Byla to vysoká, drsně pohledná postava vyzařující tichou, neúprosnou a děsivou moc. Každý ostrý, ostře řezaný rys jeho tváře naznačoval minulost plnou brutálního násilí, přesto si zachovával vyrovnaný klid, z něhož čišela mnohem větší hrozba než z nespoutaného vzteku. Zvedla jsem se z podlahy, nohy se mi pod jeho těžkým pohledem lehce třásly. Sebrala jsem každičkou špetku zbývající odvahy a polkla hustý uzel nervozity, který mi uvízl v krku. Postavila jsem se jeho pronikavému, jednookému pohledu čelem. Tmavá páska přes oko, kterou nosil, jen umocňovala jeho smrtící, nelítostnou auru.

Zvedla jsem bradu v naprostém vzdoru, navzdory nezaměnitelnému, ubohému třesu ve svém hlase. "Nechte mě jít. Co ode mě vůbec chcete? Víte, že jsem vdaná, že ano? My se nemůžeme vzít. Ještě to ani nebylo anulováno."

V jeho viditelném oku se mihl temný, blahosklonný pobavení. Udělal pomalý, rozvážný krok do místnosti, jeho těžké boty nevydaly na plyšovém koberci ani hlásku. Pohyboval se jako predátor zahánějící do kouta zraněné zvíře.

"To je vyřešeno. Mám natolik obrovskou moc, že pouhým lusknutím prstů bylo tvé zákonné manželství s Vancem Kensingtonem prohlášeno za neplatné. Ale nejsem tu proto, abych s tebou debatoval o svých metodách. V tomto domě platí jen jedno pravidlo, Freyo. Naprostá poslušnost. To je to jediné, co budu tolerovat. Teď si jdi umýt ten slzami smáčený obličej a nasaď přesvědčivý úsměv. Moje dcera tě u večeře takhle vidět nepotřebuje."

Tvrdohlavě jsem si zkřížila paže na hrudi a zaryla si nehty do vlastní kůže, abych se udržela nohama na zemi. Stála jsem si za svým a odmítala mu ukázat, jak moc jeho slova otřásla mým světem. "Odmítám ve vašem domě pozřít jediné sousto, dokud mi přesně neprozradíte, kdo jste a proč jsem tady."

Kaelen na to neřekl ani slovo. Jeho silná paže vystřelila bleskovou rychlostí. Jeho velká, drsná ruka mě sevřela nad loktem jako železný svěrák. Zděšeně jsem zalapala po dechu, když mě násilím táhl přes rozlehlou ložnici k přilehlé koupelně. Jeho stisk nedával žádný prostor pro odpor. Prsty se mi bolestivě zaryly do kůže, vlekl mě, zatímco jsem klopýtala a zakopávala o mramorový práh. Silou mě strčil k vyleštěnému umyvadlu.

"Umyj si obličej."

Ten přísný, hrdelní příkaz neponechával žádný prostor pro vyjednávání. Vědoma si toho, že jsem fyzicky slabší a chycená v jeho revíru, pustila jsem stříbrný kohoutek a ošplíchla si oteklé, zarudlé oči ledově studenou vodou. Náhlý chlad šokoval mé smysly a ukotvil mě v děsivé realitě dané chvíle. Sdrhla jsem sůl a utrpení ze svých tváří, dech se mi zadrhával, když mi ledová voda stékala po krku a smáčela límec mých šatů. Poslepu jsem nahmatala po svém boku ručník, ale mé mokré prsty narazily jen na prázdný vzduch.

Otevřela jsem oči, kapky vody mi těžce odkapávaly z brady. Kaelen vstoupil přímo do mého osobního prostoru a smazal vzdálenost mezi námi. V ruce držel měkký, bílý ručník. Pak udělal něco, co jsem naprosto nečekala. Natáhl ruku a jemně mi sám osušil tvář. Ten dotek byl až znervózňujícně něžný. Odsál vlhkost z mých tváří s pečlivou, uváženou přesností, která patřila k něžnému milenci, ne k mafiánskému bossovi. Z toho ostrého, závratného kontrastu mezi jeho drtivým stiskem před několika vteřinami a tímto překvapivě jemným gestem se mi zatočila hlava. Cítila jsem jeho temnou, dřevitou kolínskou smíšenou se slabou kovovou vůní nebezpečí.

"Uprav si výraz. A nedělej scény."

Zamumlal to temné varování hluboko v hrudi, než se otočil na patě a rázně vyrazil z koupelny. Těžce jsem se opřela o mramorový pult a zhluboka, trhaně se nadechla, než jsem přinutila své nohy k pohybu.

Ploužila jsem se za ním po velkolepém schodišti, žaludek se mi svíral do bolestivých uzlů. Jídelna byla obrovská a elegantně zařízená, pyšnila se třpytivým křišťálovým lustrem a rozlehlým mahagonovým stolem prostřeným jemným porcelánem. Kousek od čela dlouhého stolu seděla malá holčička. Spokojeně žvýkala z talíře plného vynikajícího, kouřícího jídla a pohupovala malýma nohama sem a tam pod židlí.

V ohromeném tichu jsem sledovala, jak se ten bezcitný, děsivý mafián plynule proměnil přímo před mýma očima. Kaelen se posadil vedle ní, jeho drsné, zjizvené rysy zjemněly do okouzlujícího, radostného úsměvu. Soustředěně naslouchal své dcerce, vřele se chichotal jejím živým historkám a vyzařoval nepopiratelné teplo hluboce milujícího otce. Byl to bizarní, hluboce zneklidňující pohled. Ta zrůda, která mě právě vlekla ložnicí jako hadrovou panenku, teď hrála roli zbožňujícího tatínka. Naklonil se k ní a s něžným, láskyplným úsměvem jí setřel z brady malou kapičku omáčky.

Nola švitořila dál, nevnímajíc to husté, dusivé napětí, které se ze mě valilo v těžkých vlnách. Když konečně udělala ve svém brebentění pauzu, aby se nadechla, Kaelen přesunul svůj pohled na mě. Otcovské teplo v mžiku zmizelo. Jeho viditelné oko zledovatělo přesně v okamžiku, kdy spočinulo na mé tváři, přestože si kvůli dceři pečlivě zachovával jemný a příjemný tón.

"Tohle je tvoje nová matka, Nolo. Jmenuje se Freya Vossová. Chci, abys na ni byla hodná. Uděláš to pro tatínka?"

Nola přestala žvýkat. Hleděla přímo na mě, přes její mladé, nevinné rysy přelétl ostrý záblesk vzdoru. Po napjaté, dlouhé vteřině ze sebe vydala prkenné, neochotné, ale nakonec poslušné přikývnutí.

Seděla jsem jako přimrazená ve své plyšově čalouněné židli. To znamenité jídlo postavené přede mnou vonělo božsky, ale já neměla absolutně žádnou chuť. Cítila jsem hluboký odpor k této absurdní, nucené pantomimě na šťastnou rodinu. Jméno Voss působilo jako těžký, dusivý řetěz těsně obtočený kolem mého krku. Nechala jsem ruce pevně složené v klíně a svého drahého jídla jsem se ani nedotkla. Mučivé minuty se vlekly dál, poznamenané jen ostrým cinkáním stříbrných vidliček o porcelán a Noliným občasným, jasným chichotáním směrovaným k jejímu otci. Připadala jsem si jako rukojmí donucené hrát v bizarní, zvrácené divadelní hře.

Brzy si Kaelen všiml mého do očí bijícího vzdoru. Zadíval se na můj plný talíř a jeho výraz nebezpečně ztvrdl. Lehce se ke mně naklonil, hlas mu klesl, tichý a pevný, abych tu hrozbu ukrytou pod jeho slovy slyšela jenom já.

"Půjdeš ji uložit do postele. Sbliž se s ní."

Polkla jsem těžký knedlík děsu v krku a odstrčila svou těžkou dřevěnou židli. Na třesoucích se nohách jsem vstala a neochotně se vlekla za malou holčičkou, která dychtivě poskakovala po velkém schodišti nahoru. Té dlouhé cesty jsem využila k tomu, abych si pečlivě vtiskla do paměti složité uspořádání toho překrásného sídla. Pečlivě jsem si zaznamenala umístění velkých klenutých oken, přesnou vzdálenost mezi velkolepými schodišti a těžké, zesílené bezpečnostní dveře na konci dlouhé chodby. Potřebovala jsem si vytvořit přesnou mentální mapu pro budoucí pokus o útěk. Tato nádherná, zlatá klec mě nebude držet věčně. Každou odbočku, každé zamčené dveře, které jsme minuly, jsem si uložila do paměti pro den, kdy konečně uteču.

Vešly jsme do Noliny velké ložnice. Byl to rozlehlý ráj zářivě růžových látek, třpytivých dekorací a plyšových zvířátek. Středu místnosti dominovala masivní postel s nebesy, obklopená vysokými policemi natěsnanými drahými hračkami a panenkami. Jakmile za námi s cvaknutím zapadly těžké dřevěné dveře a oddělily nás od zbytku domu, sladká, poslušná fasáda toho dítěte se rozplynula ve vzduchu.

Nola se prudce otočila a agresivně si překřížila své drobné paže na hrudi. Hlasitě zafuněla a zabodla do mě ostrý pohled očí, v nichž se zrcadlil otcův intenzivní chlad.

"Neříkej mi, co mám dělat. Hrála jsem tu hodnou jen kvůli tatínkovi. Nemám tě ráda a nikdy nebudu."

Její do očí bijící nepřátelství mě zaskočilo, ale přistihla jsem se, že její brutální upřímnost vlastně respektuji. Místo toho, abych se rozčílila, začala se bránit nebo se pokoušela prosadit si falešnou autoritu nad dítětem, které jsem neznala, dřepla jsem si na úroveň jejích očí. Na její divoký, ostražitý pohled jsem odpověděla přikývnutím plným upřímného pochopení.

"To je fér, Nolo. Popravdě, byla bych radši, kdybys svého otce přesvědčila, ať mě nechá jít. Tím pádem by to ani jedna z nás nemusela řešit."

Její agresivní, obranný postoj zakolísal. Svěsila paže podél těla, viditelně zmatená mou klidnou, nečekanou odpovědí. Naklonila hlavu, čelo se jí svraštilo v hlubokém zmatku. Pozorně zkoumala mou tvář, hledala nějakou lež nebo trik, ale žádný nenašla.

"To je zvláštní. Všechny ostatní ženy, co nás navštěvují, tu zoufale chtějí být. Jsi úplně první žena, kterou si můj otec skutečně přivedl domů, aby tu bydlela."

Ignorovala jsem ten těžký, děsivý podtext jejího prohlášení. Být úplně první ženou, kterou přivlekl do svého domu, pro mě neznamenalo nic jiného, než že má situace je výjimečně nebezpečná. Znovu jsem se postavila a udělala pomalý, rozvážný krok ke dveřím, čímž jsem tomu nepřátelskému dítěti poskytla fyzický prostor, který jasně potřebovalo k pocitu bezpečí.

Nola vylezla na svou masivní matraci a vklouzla pod tlusté, nadýchané přikrývky. Přitáhla si peřinu pevně až k bradě a sledovala mě širokýma, ostražitýma očima. Světlý, zářivý pokoj ztichl. Jak jsem tam stála a dívala se na tu malou postavičku ztracenou v obrovské posteli, pocítila jsem náhlé, zvláštní bodnutí hlubokého smutku, které se přese mě převalilo. Její izolace byla až neuvěřitelně hmatatelná. Byla obklopena drahými hračkami a nekonečným luxusem, přesto se zdála být v tomto rozlehlém, těžce střeženém sídle neuvěřitelně sama. Měla vůbec někoho kromě svého děsivého otce, na koho by se mohla spolehnout? Sedl si s ní někdy někdo jen tak a zeptal se, jak se cítí?

Odehnala jsem ty empatické, změkčující myšlenky pryč. Musela jsem se soustředit na své vlastní přežití. Natáhla jsem ruku, abych stiskla vypínač u dřevěného rámu dveří. Mé prsty zavadily o chladnou plastovou páčku. Zaváhala jsem a naposledy se podívala na malou holčičku zahrabanou v růžových dekách.

Tichým pokojem prořízl Nolin malý, náhle vyděšený hlásek.

"Nezhasínej to. Bojím se tmy."