POHLED KAELENA:

Opřel jsem se do rozlehlé kůže své kancelářské židle a zatnul čelist, jak mi hruď sevřela ostrá, mučivá bolest. Tento pocit zrcadlil zubatý lovecký nůž, který se kroutil hluboko mezi mými žebry a brousil o kost. Přinutil jsem obličejové svaly do strnulé masky a udržoval dýchání rovnoměrné a mělké. Kdyby mí muži viděli, že jsem sebou trhl, ucítili by krev ve vodě. Fyzické trýznění bylo jen povrchem té noční můry. Tajil jsem před celým světem své největší, nejzranitelnější tajemství. Umíral jsem.

Před pouhými dvěma měsíci stál soukromý tým elitních lékařů přesně na tom perském koberci, na který jsem právě zíral, a sdělil mi chmurnou diagnózu. Ukázali mi snímky z vyšetření a poukázali na zhoršující se díru v mém srdci. Dali mi pouhých šest měsíců života. V nelítostném, krví nasáklém podsvětí, které ovládám železnou pěstí, je projevení i jen zlomku slabosti zaručeným rozsudkem smrti. Vlci stále krouží. Kvůli této brutální realitě nezná tu osudnou pravdu nikdo kromě mého soukromého lékaře.

Zahmnul jsem si hrudní kost a vzpomínal, jak tato zničující diagnóza přišla hned po násilné konfrontaci v docích. Bezejmenný rival se opovážil sabotovat mé klíčové přepravní trasy a narušil tak masivní sklad zbraní. Ten přečin jsem vyřídil sám, odmítl jsem násilí delegovat. Pamatuji si na ten přesný pocit mužova tepu třepetajícího se a umírajícího v mém sevření, když jsem ho holýma rukama škrtil. Křupnutí jeho vazu se rozlehlo prázdným skladem. Poté jsem nařídil vyvraždění jeho rodiny. Každý bratranec, sourozenec i potomek byl vymazán z povrchu zemského. Přesto mi, navzdory mé důkladnosti, na tom mrtvém sabotérovi stále připadá něco zvláštního a nevyřešeného. Neškemral. Nepanikařil jako krysa zahnaná do kouta.

Neviditelné, tikající hodiny v mé hrudi jsou tím pravým katalyzátorem, který mě přiměl zařídit sňatek s Freyou. Potřeboval jsem záložní plán. Potřeboval jsem někoho zlomeného, izolovaného a pod kontrolou, aby se staral o mou milovanou dceru Nolu, až budu hnít v zemi. Freya v mém velkém plánu slouží dvojímu účelu. Funguje zároveň jako postradatelná pěška v mé probíhající, kruté válce proti rodině Kensingtonových. Byla to chladná, vypočítavá logika, kterou jsem použil k ospravedlnění tohoto svazku před svým syndikátem.

Mé temné myšlenky se roztříštily, když se těžké mahagonové dveře do mé kanceláře rozletěly. Jarek, můj zástupce a nejbližší důvěrník, překročil práh. Naše nezlomné pouto bylo ukováno v prolité krvi, když jsme byli ještě děti, které bojovaly o zbytky na ulici. Schytal bití, které bylo určeno mně, a odtáhl mé krvácející tělo do bezpečí. Tato hluboká, neústupná oddanost je tím jediným důvodem, proč má Jarek stále dovoleno dýchat poté, co zpochybnil mé rozhodnutí.

Přešel prostornou místnost a usadil se do křesla naproti stolu, studujíc mě ostrýma, hodnotícíma očima. "Stále nechápu tenhle náhlý, bizarní tah oženit se s odhozenou manželkou někoho jiného. Podepsal jsi papíry, aniž by byla vůbec v místnosti, a ulice teď mluví. Syndikát ví, že jsi si ji vzal."

Odrazil jsem to osobní vyzvídání a odmítl jsem se zabývat jeho zvědavostí ohledně mé nové nevěsty. "Přinesl jsi zprávu od rozvědky, kterou jsem požadoval k tomu mrtvému sabotérovi? Nemám sebemenší zájem s tebou probírat mé manželství."

Jarek vydechl a jeho široká ramena se pohnula s viditelnou opatrností. "Nechal jsem naše muže obrátit město vzhůru nohama, aby našli papírové stopy, Kaelene. Ten mrtvý muž je duch. Neexistují žádné záznamy o narození. Neexistují žádné zdokumentované rodinné vazby. V systému nic neexistuje. Nařídil jsi smrt každého příbuzného, ale my nemůžeme ověřit, kdo to vůbec byl. Co když ta vražda byla katastrofální chyba?"

V hrudi mi vzplanul hluboký hněv, hořel žhavěji než selhávající sval pod mými žebry. Vím, že se nikdy nemýlím. Nejednám impulsivně ani na základě chybných informací. V mém světě vedou zaváhání a chyby do otevřených hrobů a k rozbitým impériím. Naklonil jsem se vpřed, opřel si předloktí o vyleštěné dřevo stolu a upřel svůj intenzivní pohled do Jarekových očí.

"Nikdo není duch, Jareku. Před dvěma měsíci jsem toho muže uškrtil vlastníma holýma rukama. Sledoval jsem, jak život opouští jeho oči. Jestli si ceníš toho, že ti hlava zůstane na krku, musíš udělat svou zatracenou práci a přinést potřebné odpovědi."

Jarek vydržel můj smrtící pohled na prchavou vteřinu, než škrobeně přikývl. "Využiji našich kontaktů u kolumbijské rozvědky a začnu tahat za nitky ze strany kartelu. Najdeme jeho původ."

Jakmile se Jarek zvedl a odešel z kanceláře, utiskující ticho místnosti se kolem mě znovu sevřelo. Natáhl jsem se pro notebook a na svých monitorech s vysokým rozlišením vyvolal obraz ze sledovacích kamer sídla. Přeskočil jsem obvodové kamery a přepnul přenos přímo do hostinského apartmá.

Sledoval jsem Freyu skrz objektiv. Osprchovala se a převlékla do čistých šatů, které jí tam byly zanechány, ale byla stočená v rohu rozlehlé šedé ložnice. Červené, oteklé oči jí lemovaly viditelné stopy čerstvých slz. Vypadala křehce, jako porcelánová panenka upuštěná na mramorovou podlahu. Říkal jsem si, že mě její ubohý zármutek nezajímá. Říkal jsem si, že její smutek je pro mé plány irelevantní.

Pohled na její pixelovaný obraz mě ale přinutil čelit tomu skutečnému, hluboko pohřbenému důvodu, proč jsem si vybral ji. Byla to pravda, kterou jsem skrýval za svými chladnými, taktickými ospravedlněními o tom, že potřebuji pečovatelku a pěšku.

Hned po mé diagnóze znamenající rozsudek smrti odstartovala ta strohá hrůza z mé smrtelnosti něco neskutečného. Začal jsem zažívat neúprosné, živé sny. Zápach střelného prachu a krve se vytratil. V temné rozloze mého spánku sestupoval z oslepujícího bílého světla nádherný anděl. Ovinul by svá měkká křídla kolem mého zbitého těla a přinesl mi hluboký, nevídaný pocit míru. V těch tichých chvílích se mučivá bolest v mé hrudi rozplynula do prázdna.

Když jsem se probudil, ztráta její přítomnosti mě přiváděla k šílenství. Zkoumal jsem tvář ze svých vizí, kreslil jsem si její rysy a proháněl algoritmy rozpoznávání obličejů přes naše podzemní sítě. Byl jsem ohromen, když jsem zjistil, že je to skutečná, žijící osoba. Freya Kensingtonová. Její obraz se mi vypálil do mysli a vyvolal ve mně prudkou, nepopíratelnou posedlost. Potřeboval jsem anděla ze svých snů ve svém bdělém životě.

S těžkým, napjatým povzdechem jsem klikl myší a přepnul přenos z monitoru z Freyiny komnaty do Noliny pestrobarevné ložnice na konci chodby.

Sledoval jsem svou dceru, jak sedí u stolu, její postoj byl tuhý a ostražitý, když poslouchala svého soukromého učitele. Všiml jsem si, jak je přesně jako já. Je hluboce nedůvěřivá a rychle uzavírá zbytek světa ven, jakmile vycítí hrozbu. Jsem jediný živý člověk, který ji dokáže rozesmát. Je má krev, můj odkaz a jediná čistá věc, jakou jsem kdy stvořil.

V zadní části krku mě obalila hořká pachuť. Vím, že jednou se Nola možná začne ptát. Bude se ptát na svou biologickou matku a okolnosti svého narození. Ačkoliv nesnáším lhaní svému dítěti, právě v tu chvíli jsem si usmyslel, že ona se tu temnotu této pravdy nikdy nesmí dozvědět. Identitu ženy, která ji porodila, pohřbím do té nejhlubší a nejtemnější díry, jakou dokážu najít.

Zíral jsem na Nolin malý, soustředěný obličej na obrazovce a složil tichý slib. Nikdy nedovolím své nevinné dceři, aby mě viděla tím zrůdným způsobem, jakým mě vidí zbytek světa. Ochráním ji před svými hříchy, mým selhávajícím srdcem a krví na mých rukou, i kdyby mě to mělo stát můj poslední dech.