POHLED KAELENA:

„Tati…“

Ten hlas – slabý jako šepot unášený větrem – mě k sobě táhl.

Patřil Nole.

Zamrkal jsem. Hruď se mi ztěžka zvedala, dech byl mělký a svaly sténaly při každém sebemenším pohybu. Netušil jsem, kde jsem, ale její hlas byl skutečný. Musel být.

„Nolo!“ zachraptěl jsem a vzepřel se na rukou.

Tělem mi projela drásavá bolest, ale nevšímal jsem si jí. Nohy mě nesly kupředu – vrávoral