Pohled Anyi

Za oknem štěbetali ranní ptáci a prořezávali tísnivé ticho ložnice. Hrudí mi projel prchavý, křehký pocit úlevy. Zlaté sluneční paprsky, které se plížily skrz těžké sametové závěsy, znamenaly, že tato temná, trýznivá noc brzy skončí. Úsvit odežene stíny. Nechala jsem oči pevně zavřené. Odmítala jsem se podívat na realitu kolem sebe. Prsty jsem zoufale svírala zmačkané prostěradlo, zaryté tak hluboko, až mi klouby zbělely na kost. Celé tělo mě bolelo. Cítila jsem se naprosto vyčerpaná z jeho neúprosného, zvířecího mučení, které trvalo celé hodiny.

Pod jeho obrovským, těžkým tělem byly mé bolavé a roztřesené nohy násilím odtaženy od sebe. Nemohla jsem s nimi pohnout, ani kdybych se o to pokusila. Držel mě přitisknutou k podložce a ovládal každý centimetr mého prostoru. Bez varování agresivně vrazil svůj tvrdý penis hluboko do mé vagíny. Mým nitrem projela ostrá fyzická bolest. Silně jsem se kousla do spodního rtu a ucítila kovovou pachuť mědi, jak jsem se zoufale a ponižujícím způsobem snažila potlačit své reakce. Nechtěla jsem mu dopřát to zadostiučinění. Ale každý jeho brutální příraz mě systematicky zbavoval sebekontroly. Tření pálilo, a přesto zažehlo nechtěný oheň.

Nechtěla jsem prožívat toto zvrácené, euforické fyzické potěšení. Nenáviděla jsem to. Nechtěla jsem sténat ani kňučet pro bezcitného cizince. Používal mé tělo jen jako schránku na jedno použití, aby mohl upustit páru. Pro něj jsem nebyla nic víc než teplé tělo. Přesto mé zrádné tělo zradilo mou mysl. V podbřišku se mi rychle nahromadila známá, intenzivní vlna horka. Napínala mi svaly, stahovala se do uzlu těsněji a těsněji, dokud jsem to už nedokázala udržet. Potěšení dosáhlo vrcholu, ostré a nepopiratelné. Vydala jsem hlasitý, hrdelní výkřik, když jsem kolem jeho údu násilím vyvrcholila a mé vnitřní stěny se kolem něj pevně sevřely.

Třásla jsem se tak silně, až mi cvakaly zuby. Nebezpečně jsem balancovala na pokraji omdlení, za zavřenými víčky se mi mlžil zrak. Tiše jsem se modlila k jakémukoliv bohu, který mě slyšel, aby tahle muka už skončila. Prosím, ať už je konec. Jako by slyšel mou tichou prosbu, jeho boky vyrazily vpřed v posledním, brutálním přírazu. Vrazil do mě tak hluboko, jak jen mohl, a konečně hluboko ve mně vyvrcholil. Samotná síla toho nárazu mi vyrazila z plic poslední zbytky dechu.

Jeho horký, těžký dech vlhce ulpíval na citlivé kůži mého krku. Cítila jsem, jak mu z hrudi kape pot na mou vlastní kůži. Přesto jsem se neodvážila otevřít oči. Nemohla jsem se podívat do těch chladných, děsivých, mrtvých šedých očí. Ty oči mě neustále pronásledovaly v mých nejhorších nočních můrách a zbavovaly mě těch zbytků zdravého rozumu, které mi ještě zůstaly. Beze slova, bez jediné špetky náklonnosti nebo uznání toho, co se právě stalo, se ze mě vytáhl. Zvedl ze mě své těžké, potem zbrocené tělo. Náhlá ztráta tepla jeho těla prudce vystavila mou nahou, zbitou kůži kousavému chladu vzduchu v ložnici. Zima mi na pohmožděném mase vyvolala husí kůži.

Naprosto vyčerpaná a zlomená v každém slova smyslu jsem nechala konejšivou temnotu, aby mi zalila zrak. Má mysl se prostě vypnula, aby se ochránila. Ostré cvaknutí zavírajících se dveří od koupelny byl poslední zvuk, který jsem slyšela, než jsem se propadla do dočasného, milosrdného bezvědomí.

Připadalo mi to jako pouhé mrknutí oka v desetině vteřiny, než se ty samé dveře od koupelny prudce rozletěly. Ten drsný zvuk mě probudil, srdce mi bušilo do žeber jako lapený pták. Instinktivně jsem se schoulila do obranné fetální polohy. Přitáhla jsem si kolena k hrudi a prázdně zírala na drahá dřevěná prkna na podlaze. Vyšel do rozlehlé místnosti, na sobě neměl nic jiného než nízko posazený bílý ručník, volně uvázaný kolem pasu. Kapky vody padaly z jeho tmavých vlasů a dopadaly na tvrdé dřevo.

Zarputile jsem odmítala pohlédnout mu do očí. Podívat se přímo na něj se stalo skutečnou fobií, která mi paralyzovala plíce a znemožňovala mi dýchat. I bez toho, abych se podívala, jsem fyzicky cítila jeho spalující, rozzlobený, netrpělivý pohled, jak mi propaluje kůži. Připadalo mi to jako horké jehly zabodávající se mi do holých zad. Nesnášel, když jsem se zdržovala. Pro něj jsem byla jako patetický toulavý pes, který po skončení našich nařízených sexuálních sezení zneužívá pohostinnosti v jeho bezchybném pokoji. Měla jsem být pryč dřív, než dokončí sprchu.

Místností se rozprostřel mučivě napjatý okamžik ticha. Vzduch byl tak hustý, že by se dal krájet. Ticho bylo ohlušující a tlačilo mi na ramena tíhou fyzické hrozby. Zadržela jsem dech v očekávání drsného rozkazu nebo kruté urážky. Místo toho se prostě odvrátil. Slyšela jsem jeho těžké kroky přecházející přes místnost. Nakonec se stáhl do své obrovské průchozí šatny a pevně za sebou zavřel dveře z matného skla.

Vydala jsem ze sebe přerývané zafunění. Byla jsem nesmírně vděčná, že jsem z dohledu jeho děsivého pohledu. Mé pudy sebezáchovy přeřadily na vyšší rychlost. Bolestivě jsem odloupla své rozbolavělé, třesoucí se tělo od té postele, která byla noční můrou. Každý kloub protestoval, každý sval křičel v agónii. Zoufale jsem ze země posbírala své rozházené oblečení, třesoucíma se rukama jsem popadla sukni a halenku a spěchala rovnou do koupelny, abych se umyla.

Zrcadlo nad umyvadlem odráželo ducha dívky, kterou jsem kdysi bývala, ale nevšímala jsem si toho. Poté, co jsem se konečně a bolestivě naučila, jak donutit nohy k normální chůzi poté, co jsem musela snášet jeho tvrdá, neúprosná sezení, jsem vstoupila do sprchy. Rychle jsem ze své kůže smyla pot a jeho tekutiny, drhla jsem se, dokud mé tělo nezískalo syrově, naštvaně červenou barvu. Vylezla jsem ven, nedbale se osušila a ve zpanikařeném spěchu se oblékla. Prsty jsem neobratně nahmatala knoflíky své halenky. Popadla jsem ze stolku svou levnou kabelku a slepě utíkala dolů po schodech.

Mé podpatky tiše klapaly o studené mramorové schody. Držela jsem hlavu skloněnou a zoufale se snažila uniknout z dusivých zdí sídla dřív, než by mě někdo mohl zastavit. Velkolepé lustry a drahá umělecká díla se rozmazávala, jak jsem kolem nich spěchala. Tento obrovský, luxusní dům pro mě není nic jiného než pozlacené peklo. Složitá architektura a nedotčené zahrady slouží jen k tomu, aby skryly temnotu uvnitř. A ten muž nahoře je samotné vtělení Lucifera.

Marcello Silvestri. Nechvalně známý a nemilosrdný italský mafiánský boss. Jen jeho jméno vzbuzuje v kriminálním podsvětí strach a respekt.

Nenávidím práci pro něj. Nenávidím ty krvavé peníze, nebezpečí, neustálou skrytou hrozbu násilí. Přesto je malá, zvrácená část mého já hrdá na mé akademické znalosti, které mi umožňují formálně sloužit jako jeho osobní účetní. Správa jeho nekonečných toků nezákonných financí, praní jeho špinavých peněz a udržování jeho účetnictví v čistotě je jedinou, křehkou nitkou, která mě a mého adoptivního otce udržuje naživu. Jsem užitečná. A dokud jsem užitečná, dýcháme.

Stále nedokážu pochopit nebo uvěřit, že jsem se vůbec zapletla s monstrem, jako je on. Když jsem rozrazila těžké vstupní dveře a vyšla do svěžího ranního vzduchu, vzplanula mi v hrudi hluboká, spalující zášť. Kvůli tomu nenávidím svého otce za to, že nás stáhl do této nevyhnutelné propasti. Musela jsem prodat své tělo, abych splatila jeho obrovské dluhy. Vyměnila jsem svou důstojnost a panenství za jeho bídný život. Stala jsem se děvkou a účetní mafiánského bosse, abych napravila průšvih, který jsem nezpůsobila.

Kráčela jsem po dlouhé, dlážděné příjezdové cestě a pevně si tiskla kabelku k hrudi. Ranní slunce nedokázalo zahřát led v mých žilách. Stále nemůžu zapomenout na tu noc, kdy naše zkáza zaklepala na naše dveře a můj život se obrátil naruby.