ALEXA

Zírala jsem na něj, vidlička mi zamrzla na půl cesty k ústům.

Vincenzo se na mě nedíval. Oči nespouštěl ze svého talíře, ramena měl napjatá, čelist tak pevně zatnutou, že jsem viděla, jak mu v ní cuká sval.

„Můj otec ho zastřelil.“

Jeho hlas zněl bezvýrazně, téměř lhostejně, ale něco na tom, jak pevně svíral nůž, vypovídalo o něčem jiném.

Položila jsem vidličku. „Vincenzo…“

„To už je dávno,“